Kultura nejen 21. století | Kultura21.cz

Svět kolem nás je v neustálém pohybu, někam pádí a nás bere s sebou. My se s jeho pohybem ztotožníme, nebo se trochu s tím pereme, ale v klidu nezůstáváme. Někdo své zážitky tají v sobě, další je vykládá pouze známým, jiný je „hází“ na papír či do blogu.

Renáta Šťastná má ráda své myšlenky uspořádané na papíru. Postřehy si zaznamenává vlastně po celý den, často z nich vzejde krátké zamyšlení, případně peprná úvaha či lechtivý fejeton. Ve své knize představuje čtenářům svých sto pět příběhů, které se udály kdysi i před chvilkou. Poznáme její rodinu, známé, budeme s ní veselí i smutní a hlavně, žádný z nás nezůstane sedět v koutě. Renáta nás rozpohybuje, protože pohyb je život, a k příjemnému životu zde máme spoustu inspirace.

Ukázka z knihy

Proč píšu?
Psát jsem začala v první třídě proto, že mě to učili a chtěli to po mně. Vnímala jsem písmenka jako značky, které když poskládám pěkně za sebe, utvoří slovo. Byla jsem pyšná, že se mi daří narovnat slov přesně tolik, aby utvořila souvislý celek čili větu. A když věta dávala navíc ještě smysl, bylo to pro mě opravdové vítězství.

Časem jsem se zdokonalila a na psaní už mi nepřišlo vůbec nic nového ani divného. Když jsme ve čtvrté třídě začali psát čtenářský deník, byla to pro mě velká zábava. Od zábavy byl už jen malý krok k vášni, která mě neopustila dodnes. Ne, že bych dodnes psala čtenářský deník, ale psaní je pro mě všechno.

Školní sešity jsem vedla vzorně a přehledně. Pro některé spolužáky byly velmi přitažlivé, neboť oni po sobě zápisky často vůbec nepřečetli. A tak byly moje sešity putovní. Zápisky z literatury byly krásně barevné a přehledné. S fyzikou a chemií to bylo slabší, o matematice ani nemluvím. Vzorce a výpočty do věty poskládají jen vyvolení, a to já rozhodně nejsem. Hledala jsem v nich marně jakýkoli smysl. Neměly to kouzlo slova a byly pro mě nutností. Proto jsem utíkala k psaní.

Na střední škole to bylo podobné, jen s tím rozdílem, že jsem měla víc prostoru pro kreativitu. Každý si mohl psát, co chtěl a podle toho to taky vypadalo. Někomu stačil jeden sešit na celé tři roky, já měla tři na jediný. K tomu jsem si začala psát nejrůznější poznámky do různých zápisníků, když jsem je později pročítala, docela se mi to líbilo.

Pak přišlo období, kdy jsem začala snít o tom, že jednou budu spisovatelkou. V představě jsem seděla za stolem u psacího stroje, v hrnku voněla káva a po zemi se válela spousta zmuchlaných papírů. Jo, být umělkyní, to mě lákalo. Rychle jsem se však vrátila nohama na zem, když jsem s hrůzou zjistila, že mi hrozí reparát. Z matiky. Ta pro mě reparátem definitivně skončila, zatímco psaní zůstalo.

„Já se tomu prostě neubráním,“ říkala jsem, když se mě rodiče ptali, co to zase dělám. Proseděla jsem hodiny u psacího stroje (později u počítače) a psala příběhy, které vycházely z životních prožitků. Dlouhé toky myšlenek střídaly ještě delší. Když jsem pak dopsala a udělala poslední tečku, spadly mi ruce podél těla a já byla vyčerpaná, ale šťastná. Strkala jsem svoje výtvory každému pod nos a čekala, že po nich skočí a dokud to nepřečtou, neodlepí oči od papíru.

„Je to moc dlouhý, kdo by to čet´,“ řekla suše kamarádka. Uznala jsem, že má pravdu, a zamyslela se. Zkusila jsem to s básničkami, které ze mě sice padaly jedna za druhou, ale když jsem viděla písmena narovnaná do odstavců uprostřed bílého papíru, ta prázdná místa na okrajích mě dráždila. Nejradši bych viděla úhledně popsaný celý papír.

A tak přišla nová éra, kdy jsem se snažila nacpat příběh maximálně na jednu stranu formátu A čtyři. Zpočátku se mi to zdálo nemožné, ale postupem času jsem našla schopnost vyjádřit myšlenku za pomoci co možná nejmenšího počtu písmen. Jasně, stručně, výstižně.

Jo, a proč vlastně píšu? Protože mě baví říkat lidem, co cítím. Od vážných úvah jsem postupně přešla k humorné a někdy i lehce dvojsmyslné, či dokonce mírně lechtivé formě vyprávění. Píšu všude. V metru, v tramvaji, už jsem psala i za chůze, a dokonce i v autě. Ovšem to bylo trochu nepraktické, neboť moje cesta, dlouhá pouhých sedm kilometrů, trvala téměř tři čtvrtě hodiny. Stavěla jsem u každého patníku. Takže v autě ne. Ale moc ráda píšu například v posteli. Z toho důvodu (nebo i z toho důvodu) jsem začala psát obyčejnou tužkou, nejraději verzatilkou, protože má svoje ořezávátko.

Myšlenky mě přepadají prakticky kdekoli. Tak je jenom dávám na papír a posílám dál. Třeba se uchovají pro příští generace. Píšu proto, že mi to dává smysl. A když to dá smysl i lidem okolo, je to pro mě největší odměna.

Renáta Šťastná
A slunce jako kdyby zhaslo
povídky, postřehy a fejetony
Ilustrace: Daniel Stojan a Rozálie Stojanová.
Pevná vazba, formát 115×185 mm, 128 stran