Pokud zrovna netrpíte určitou úchylkou či zálibou vymykající se běžným zvykům, městské hřbitovy lze jen málokdy pokládat za místo vhodné k turistické návštěvě. Zcela jiným příkladem je ovšem milánský hřbitov Monumentale, jehož teskná, leč velkolepá atmosféra prostoupí každým pórem vašeho těla a naplní jej transcendentnem až po okraj jako doposud prázdnou nádobu.
Pokaždé, když se nám naskytne situace, pohled či například poslech hudby dalece překračující hranice všednosti, pociťujeme příval často nesourodých emocí. Nadšení, stesk, pokora, absolutní štěstí, strach… To vše a mnohem více v nás mohou takové zážitky bezděčně vyvolat. Ať se ovšem jedná o jakýkoli pocit, důležitá je jeho nenahraditelná síla a intenzita, která v nás zůstává ještě dlouhou dobu poté. Podobně fascinující emoce ve svých návštěvnících budí také megalomanský počin hlavního milánského hřbitova, jehož fascinující hrobky a pomníky úhledně zarovnané dle originálního půdorysu působí spíše dojmem historizujícího sochařského parku.
Toto neobyčejné místo, jehož koncepci navrhl Carlo Maciachini (1818–1899), původně zastávalo funkci jakéhosi sjednocujícího okrsku několika menších již existujících milánským hřbitovů a od roku 1866 se plní hrobkami, památníky a pomníky, jejichž stylová rozmanitost a dokonalá forma představuje široké spektrum historickým období. Nalezneme zde projevy velkých osobností architektury a sochařství ( Lucio Fontana, Arturo Martini, Gió Pomodoro, Medardo Rosso atd), rozpínající své tvůrčí preference od klasicismu a romantismus, přes Art Noveau či symbolismus až po odvážné projevy moderního a současného umění.

Na nádvoří rozlehlých prostor vstupujeme přes gigantickou síň slávy z mramoru a kamene v medievalistickém stylu, místo posledního odpočinku nejvýznamnějších obyvatel města včetně spisovatele Allesandra Manzoniho. Tato vzpomínková kaple však není jediným místem významných jmen, po celém hřbitově jsou rozmístěny fantastické hrobky velikosti jednopatrových rodinných domků sloužící jako věčné útočiště významných zesnulých rodů. Dále zde nalezneme hrob zasloužilých obyvatel města (Civico Mausoleo Palanti) či monumentální památník 800 Miláňanů zabitých nacisty v koncentračních táborech zaujímající centrální polohu jako pomyslný střed architektonické kompozice celého prostoru.

Procházka tímto fascinujícím tajuplným místem otevírá návštěvníkům bránu k pochopení vnitřních světů a snů zesnulých skrze tvary, materiál a sochařskou výzdobu jejich náhrobků. Všudypřítomná melancholie budí silné vnitřní pnutí, odkrývá tajemství života a věčnosti jako dvou naprosto odlišných elementů. Naši podstatu cítíme jako postradatelný malý střípek celé struktury vesmíru. Nejedná se však o smutek či bolest, jde o pochopení a smíření, radost z vlastních možností. Existenciální proud prochází všemi zúčastněnými, z návštěvníků se stávají nepostradatelné prvky celého koloběhu života, rozdíly a propasti se stírají a najednou je jasné, že jsme všichni na stejné lodi.

Zdroj foto: Barbora Čápová, další fotografie najde v archivu B. Čápové
| < Předchozí | Další > |
|---|





Přinášíme vám rozhovor s Františkem Groesslem, autorem knihy Pastevcovy zážitky, která vyšla loni v září v nakladatelství Cpress. Mnozí jej mohou znát z Facebooku, kde přibližuje činnost ČSOP Libosváry. I o tom nám prozradil více....

I když o sobě roky tvrdí, že je dělník kultury, tak bych ještě dodala, že je navíc tvůrčí až renesančně. Jistě, Robert Rohál pracuje v kulturní oblasti a publikuje v novinách a časopisech, ale také píše knihy, fotografuje a vystavuje po celé republice. ...
Máme tu jaro a Dramox má spoustu skvělých kousků. Do populárního divadla online přibylo hned 8 nových představení a ty starší ve vyšší kvalitě. Dramox před koncem roku spustil také aplikaci pro chytré televize s GoogleTV, takže si jej diváci mohou uží...
Čtvrtý celovečerní debut francouzského režiséra Louise-Juliena Petita sleduje osudy mladých migrantů snažících se integrovat do tamní společnosti prostřednictvím kurzů vaření. S nimi jim má pomoct svérázná kuchařka Cathy, pro kterou j...