Pokud zrovna netrpíte určitou úchylkou či zálibou vymykající se běžným zvykům, městské hřbitovy lze jen málokdy pokládat za místo vhodné k turistické návštěvě. Zcela jiným příkladem je ovšem milánský hřbitov Monumentale, jehož teskná, leč velkolepá atmosféra prostoupí každým pórem vašeho těla a naplní jej transcendentnem až po okraj jako doposud prázdnou nádobu.
Pokaždé, když se nám naskytne situace, pohled či například poslech hudby dalece překračující hranice všednosti, pociťujeme příval často nesourodých emocí. Nadšení, stesk, pokora, absolutní štěstí, strach… To vše a mnohem více v nás mohou takové zážitky bezděčně vyvolat. Ať se ovšem jedná o jakýkoli pocit, důležitá je jeho nenahraditelná síla a intenzita, která v nás zůstává ještě dlouhou dobu poté. Podobně fascinující emoce ve svých návštěvnících budí také megalomanský počin hlavního milánského hřbitova, jehož fascinující hrobky a pomníky úhledně zarovnané dle originálního půdorysu působí spíše dojmem historizujícího sochařského parku.
Toto neobyčejné místo, jehož koncepci navrhl Carlo Maciachini (1818–1899), původně zastávalo funkci jakéhosi sjednocujícího okrsku několika menších již existujících milánským hřbitovů a od roku 1866 se plní hrobkami, památníky a pomníky, jejichž stylová rozmanitost a dokonalá forma představuje široké spektrum historickým období. Nalezneme zde projevy velkých osobností architektury a sochařství ( Lucio Fontana, Arturo Martini, Gió Pomodoro, Medardo Rosso atd), rozpínající své tvůrčí preference od klasicismu a romantismus, přes Art Noveau či symbolismus až po odvážné projevy moderního a současného umění.
Na nádvoří rozlehlých prostor vstupujeme přes gigantickou síň slávy z mramoru a kamene v medievalistickém stylu, místo posledního odpočinku nejvýznamnějších obyvatel města včetně spisovatele Allesandra Manzoniho. Tato vzpomínková kaple však není jediným místem významných jmen, po celém hřbitově jsou rozmístěny fantastické hrobky velikosti jednopatrových rodinných domků sloužící jako věčné útočiště významných zesnulých rodů. Dále zde nalezneme hrob zasloužilých obyvatel města (Civico Mausoleo Palanti) či monumentální památník 800 Miláňanů zabitých nacisty v koncentračních táborech zaujímající centrální polohu jako pomyslný střed architektonické kompozice celého prostoru.
Procházka tímto fascinujícím tajuplným místem otevírá návštěvníkům bránu k pochopení vnitřních světů a snů zesnulých skrze tvary, materiál a sochařskou výzdobu jejich náhrobků. Všudypřítomná melancholie budí silné vnitřní pnutí, odkrývá tajemství života a věčnosti jako dvou naprosto odlišných elementů. Naši podstatu cítíme jako postradatelný malý střípek celé struktury vesmíru. Nejedná se však o smutek či bolest, jde o pochopení a smíření, radost z vlastních možností. Existenciální proud prochází všemi zúčastněnými, z návštěvníků se stávají nepostradatelné prvky celého koloběhu života, rozdíly a propasti se stírají a najednou je jasné, že jsme všichni na stejné lodi.
Zdroj foto: Barbora Čápová, další fotografie najde v archivu B. Čápové
| < Předchozí | Další > |
|---|
Magazín Kultura 21 vyhlásil letní básnickou soutěž. Nebojte se si zaveršovat a své příspěvky nám ještě stále můžete zasílat na adresu 
O 20. století kdosi moudrý prohlásil, že je stoletím vizuálním, kde hlavní úlohu v chápání i v hodnocení světa sehrává naše oko. Estetička Věra Beranová dodává, že oko je tím nejdůležitějším kanálem, kterým k nám proudí informace, kterým vnímáme kr...
Městská strašidla jsou cyklem tří minioper v režii Lukáše Kopeckého, který je určený převážně dětským divákům. V humoristicky laděných libretech Martina Kyšperského se setkáváme se strašidly, která žijí v dopravních prostředc...
Film Fotograf (2014) s podnázvem Dámy, radím vám ke klidu…!, který je kritiky dlouho očekáván, byl 6. ledna prvně uveden v pražském kině Atlas za doprovodu režisérky Ireny Pavláskové, fotografa Jana Saudka, představitelky hlavní ro...
