Zátiší je minimalistický román, zkoumající několik důležitých témat, především pak vyrovnávání se s kolektivní historickou vinou a traumatem

Zátiší je historický román odehrávající se v Nizozemsku v 60. letech 20. století. Pracuje a rozvíjí psychologii postav na pozadí událostí vracejících se Židů z koncentračních táborů. Ptá se po otázkách osobní i kolektivní viny po událostech během holokaustu i při návratu přeživších Židů. To vše usazuje do intimního příběhu rozvíjejícího se lesbického vztahu.

„V týhle zemi nikdo nic neví, lidi nic neví. Nikdo neví, kde žijou, kdo co dělal, kam kdo šel.‟

Po smrti matky se Isabel uzavřela do sebe a žije osaměle v rodinném domě, kde pečlivě udržuje vše tak, jak to po sobě zanechala její matka. Dům je tu představován jako liminální symbol. Jednak jako uvěznění a mezigenerační trauma, ale je i pozitivním symbolem k možné změně, kde se může rozvíjet láska a důvěra. Hlavní postava Isabel je po velkou část románu nepříjemně neurotická a paranoidní. Je uzavřená, úzkostná a rigidní, vyhýbá se kontaktu s okolním světem a žije podle přísných rutinních návyků.

Isabelin život se náhle změní, když se do jejího domu nastěhuje Eva, přítelkyně jejího bratra Louise. Isabel se postupně ocitá v emocionálním a sexuálním probuzení, které naruší její dosavadní izolaci a denní rutinu. Isabel je poměrně složitou postavou, ke které je těžké najít nějaké pochopení – je plná potlačovaných tužeb, podezíravosti a vnitřního napětí. Nicméně byste se tímto neměli nechat odradit, je to psychologie propracovaná a věrohodná skrze minulost postavy a jak se do ní promítá (ne)vědomí osobní i kolektivní. Její vztah s Evou je ambivalentní, plný odporu i touhy, a postupně odhaluje nejen Isabeliny vlastní tajemství, ale i rodinnou minulost a historickou vinu svého národa. Na rozdíl od Isabel je Eva plná života, veselá a nepředvídatelná a do domu vnáší subverzivní element. Avšak Eva není tím, kým se zdála být a říká nahlas „tajemství‟, která nikdo nechce tak úplně slyšet. Zároveň se stává katalyzátorem pro Isabelino sebepoznání a konfrontaci s vlastní sexualitou.

„Umřel v lágru. Nezaplatil hypotéku, protože umřel v lágru. Proto nám ten dům prodali – protože nezaplatil hypotéku.‟

Zátiší zviditelňuje téma poválečných navrátivších se Židů z koncentračních táborů do Nizozemí. Co se dělo s jejich majetky po válce, jak k nim přistupovala nežidovská nizozemská populace, o minulých i současných vinách. Autorka zde řeší jak morální, tak i majetkové spory a zasazuje je do kontextu (ne)přijetí viny a polemizuje, do jaké míry je možné aplikovat kolektivní vinu a kolektivní (ne)vědomí. V tomto ohledu je kniha výborná a pohlíží na téma poměrně neotřelým a novým způsobem. Na fikční knihu přemýšlí o problémech, o nichž většinová společnost přemýšlet nechce a často se i vyvazuje ze zodpovědnosti na spolupodílení se a podpoře válečných zločinů. Pokud totiž nekonáme nic proti a mlčíme, vždycky to znamená jen souhlas a napomáhání tyto zločiny vykonávat. V doslovu Anežka Dudková ostatně i zmiňuje, že Nizozemí bylo jednou z mála zemí, s největším podílem deportovaných Židů na počet obyvatel. Ze záznamů dokonce vyplývá, že prakticky většina nizozemských občanů věděla, že jsou Židé odváženi na smrt.

Nakonec jako národ máme podobnou zkušenost v případě vyhnání a etnické čistění pohraničních Němců. Nemluvíme o tom, že žijeme v jejich domech, že jsme používali jejich věci, po té co byli vyhnáni, popřípadě dokonce hromadně zabiti.

Z mé strany snad jediná výtka a to, že se v Zátiší objevuje příběhové klišé - jsem na tebe nepříjemná, jelikož k tobě něco cítím a tak předstírám, jak tě nesnáším.

V jednom z původních vydání je také na obálce řekla bych až ikonický motiv hrušek, což je pro tuto knihu jedním z malých detailů a kousek z děje. Škoda, že česká obálka nemá jakoukoliv spojitost s příběhem.

Zatisi

Originální název: The Safekeep
Autorka: Yael van der Wouden
Překladatelka: Anežka Dudková
Nakladatelství: Odeon
Rok vydání: 2025
Počet stran: 296
Hodnocení: 96%

https://www.luxor.cz/v/2094489/zatisi