Kultura nejen 21. století | Kultura21.cz

Národní divadlo v Praze si umanulo, že bude uvádět experimentální hry - a vylézají z toho příšernosti. Čekání na Godota se změnilo v pitvořivou roztlemenost, ze slavného experimentálního počinu Ariane Mnouchkinové 1789 aneb Dokonalé štěstí režisér Vladimír Morávek učinil prkenný spektákl, tím křečovitější, čím více chce působit spontánně a roztočeně.

Jak už název napovídá, hra se věnuje počátku Velké francouzské revoluce, což ostatně stvrzuje i podtitul názvu odkazující k Saint-Justově větě, že revoluce se musí zasadit o dokonalé štěstí. Českou variantu představení ovšem rámuje hold pokojné sametové revoluci, jednak podbarvený písní Modlitba pro Martu od Marty Kubišové, jednak už nadbytečně zdůrazněný i jednou z opon v podobě gigantického obrazu nadšeně stojícího divadelního publika.

Scénické řešení jeviště se pokouší dosáhnout co nejrozměrnějšího prostoru, otevřeného směrem dozadu bezmála na ulici (s dominantou zavěšeného slona), směrem dopředu pak s lávkou vytaženou hluboko do hlediště. Dění se ovšem odehrává i mimo jeviště, herci se usazují mezi diváky, obsazují lóže, nalezneme je na galerii. Avšak rozměr někdejšího představení, kdy Mnouchkinová před více než čtyřmi desetiletími využila prostor bývalé továrny a pracovala tudíž s prostorem odlišně vystavěným, se prostě a jednoduše napodobit nepodařilo.

Mnouchkinová důsledně zužitkovala karnevalový princip pouličního divadla, s důrazem na fyzicky zdatné, snad až akrobaticky obratné výkony, když vyprávěla o tom, jak tlupa komediantů předvádí výjevy o svržení monarchie a prvních krocích revoluce. Jenže právě z téhle pestrobarevné, halasivé, místy až klaunské podívané zůstalo jen kouzlení se světlem a chození na chůdách, přidat lze upadnutí, snad používání koturnů (v tomto případě tlusté svazky písemností namísto bot) a občasnou přítomnost ohně.

Pěvecké výstupy, v nichž se přirozeně opakuje Marseillaisa, navíc zcela zanikaly - aspoň na galerii - ve hřmotné, dunivé (a mnohdy varhanami tvrzené) hudbě, zahlušující slova, kterým přestávalo být rozumět, ostatně někdy byly přespříliš šumlavé i "obyčejné" repliky. Kejklířskou mrštnost - možná až ve smyslu mejercholdovského "tělocvičného" herce - tu nahrazuje směšně zmatené pobíhání z místa na místo a ryčné povykování. Snad tak měla být naznačena rušnost dění zahlceného valícími se událostmi. Nepomohl ani zcizující okamžik, kdy komediantky na okamžik jakoby vystoupí ze své role a praví, že se jim příliš nelíbí to, co hrají, protože jim tam schází ženské hledisko.

Důstojní herci Národního divadla (Jan Hartl, Jan Kačer, Filip Rajmont, Václav Postránecký, Petr Motloch, Eva Salzmannová, Martina Preissová, Kateřina Holánová…) tak dosti bezradně ztělesňují rozjařené komedianty, kteří křiklavě nalíčeni volně přecházejí z jedné postavy do druhé, mužské i ženské, používajíce kostýmy více či méně inspirované rokokovými obleky - ať již se jedná o pouhý náznak v podobě suknicové výstuže, nebo spatříme téměř doslovné odění. Ústřední rekvizitou hojně užívanou se ovšem stávají bubny, téměř stereofonně znějící ze všech možných stran.

Komedianty představované postavy jsou rozrůzněné od autentických osobností (královská rodina, ministr financí Necker, všelicí mluvčí revoluce) až po silně alegorické, kdy na jeviště přihopsá zosobněná Šlechta, Duchovenstvo a dlouho bezprávný Třetí stav, nechybí ani komentátor historického dění. Zatímco první dějství zobrazuje až zmatečný výbuch hněvu, který ovládne ponižovaný, ba hladem sužovaný lid, druhé dějství se pak odehrává jako modelová rozprava mezi poslanci, sestavujícími prohlášení o základních lidských právech i principech vládnutí - a také o potlačení nežádoucích "kontrarevolučních" srocení.

Zaznějí tu autentické texty. Přiznávám, že zejména druhá polovina inscenace získává nevtíravě aktualizovanou příchuť, když se třeba ozve návrh, aby se poslanci mohli stát jen občané dostatečně majetní (platící přiměřeně vysoké daně), kteří by tak měli být odolní vůči korupci.

Co mám k Morávkově inscenaci, spatřené o první premiéře 4. prosince 2014, ještě doplnit? Považuji ji za upachtěný omyl, neboť vypravěčská dynamika mě ani v nejmenším nepřesvědčila o nějaké spontaneitě. Nevím, čemu a proč (snobské?) publikum odevzdaně tleskalo. Nevím, kdo by mohl adekvátně zprostředkovat vervně rozpohybované divadlo Mnouchkinové, omamnou podívanou, jakou pěstuje ve svém Théâtre du Soleil; z českých souborů by snad do úvahy přicházel jedině Cirk La Putyka. A věřím, že Národní divadlo snad nenapadne nastudovat ještě volné pokračování nazvané 1793.

Ariane Mnouchkinová: 1789 aneb Dokonalé štěstí
Přeložili Milena a Josef Tomáškovi
Režie: Vladimír Morávek
Scéna: Martin Chocholoušek
Kostýmy: Sylva Zimula Hanáková
Hudba: Matěj Kroupa
Pohybová spolupráce: Vácav Jelínek
Hrají: Katřina Holánová, Martina Preissová, Jan Bidlas, Eva Salzmannová, Jan Hartl, Jan Kačer, Patr Motloch, Martin Pechlát, Václav Postránecký, Alexej Pyško, Filip Rajmont, Milan Stehlík, Ladislav Frej, Vladimír Polívka, Jiří Kniha

Uvádí Národní divadlo, premiéry 4. a 5. prosince 2014.

Hodnocení: 30 %

Foto: Národní divadlo, Martin Špelda

www.narodni-divadlo.cz