Kultura21.cz

Na Štěpána roku 1897 zažila Paříž jednu z nejslavnějších premiér všech dob. Na scéně Divadla u Svatomartinské brány se poprvé objevila postava s velkým nosem (jenž „velkého ducha značí“) a s ještě větším srdcem. Když spadla opona, trvaly ovace údajně plné dvě hodiny. Tehdejší ministerský předseda Jules Méline, který byl na premiéře přítomen, závěrečného triumfu ani nevyčkal a už o přestávce po třetím dějství vyznamenal autora Řádem čestné legie. Na jevišti se totiž objevilo něco, co se z činoherního divadla pod přílivem módních vln naturalismu (zaměňujícího myšlenku kusem života a degradujícího lásku na tělesnou žádostivost) a ibsenismu (nahrazujícího dramatičnost psychologií) bezmála vytratilo – hrdinství a rytířskost, šarm a duchaplnost, víra v lásku a služba kráse. V neposlední řadě kouzlo poezie i efektní děj. Hra vytvořila z historického předobrazu mýtus, sama dramatická postava se stala lidským prototypem stejně jako Hamlet nebo Don Quijote.

Sláva Rostandovy heroické komedie nezůstala omezena na Paříž a Francii. Již v roce 1898 byla přeložena nejen do hlavních evropských jazyků, ale také do češtiny, a to kongeniálně Jaroslavem Vrchlickým, který stejně jako francouzský autor patřil do novoromantického proudu. Vzápětí došlo i k prvnímu českému uvedení: 22. března 1899 na scéně Národního divadla v Praze v režii Josefa Šmahy a s Jakubem Seifertem v titulní úloze. A nutno dodat, že málokterá dramatická postava u nás tak zdomácněla jako Cyrano z Bergeracu, ožívající na českých jevištích v nových a v nových hereckých vtěleních; Cyranem po Seifertovi byli třeba Eduard Vojan, Zdeněk Štěpánek, Eduard Kohout, Rudolf Deyl, Karel Höger, Otomar Krejča, Gustav Opočenský, Vladimír Brabec, Jaromír Hanzlík a Viktor Preiss, Radek Holub, Igor Ondříček a Jiří Dvořák, David Prachař a mnozí jiní.

V postavě Cyrana se snoubí udatný šermíř, naježený vznětlivec a výmluvný fanfarón s básníkem zároveň břitkým i něžně lyrickým, kavalír a chrabrý gaskoňský mušketýr, žárlivý na svou osobní svobodu a čest, se zakomplexovaným nesmělým milencem, ošklivost zevnějšku s duševní krásou a ušlechtilostí: dlouhonosý Cyrano napohled šťastnějšímu sokovi (Kristiánu de Neuvillette) nezištně propůjčí vlastní výřečnost oživovanou hlubokým citem a sám se ke své lásce (k sestřence Roxaně) nepřímo přizná až ve chvíli smrti, jež nemůže její zduchovnělou podobu už nijak ohrozit. Cyrano umírá s vědomím rytíře, jenž neporušil pravidla hry a jemuž se dostalo zadostiučinění, umírá s pocitem vítězství, že jeho láska nebyla marná a že Bohu odevzdá „štít svůj čistý“, jak Vrchlický znamenitě přeložil: „panache… sans tache“, doslova „chochol bez poskvrny“. Chochol, tato mužná ozdoba ovšem pro každého Francouze představuje dávný znak rytířskosti. Panache je slovo příliš starobylé a závazné, než aby bylo možno tlumočit je do mluvy současné; je symbolem velkorysého přístupu k životu, synonymem savoir-vivre, francouzského „umění žít“, to jest v případě Cyranově žít plně, čestně, opravdově. Neštěstí není prohrát, nýbrž vysloužit si pohrdání.

Rostandova představa, realizovaná v Cyranovi, že člověk najde vztah k druhému člověku toliko něhou a úctou, se líbí proto, že nespoutává, naopak: vyžaduje velkou vnitřní svobodu od těch, kdo by toužili sami žít po cyranovsku. Autor nemínil šířit ohněm a mečem nějakou novou víru, nezapovídal ani nepřikazoval; domníval se, že leckdy stačí jen málo – stát se alespoň jednou Cyranem – a lidský život bude košatější.

Co je příčinou stálé životnosti Rostandova Cyrana z Bergeracu? Vedle nesporných básnických hodnot a divadelní účinnosti hry je to snad potřeba každé doby mít svého romantického hrdinu, hrdinu bez bázně a hany jako výraz optimistické víry v ideální lidské možnosti. Snad, ale vlastně to ani nechceme vědět, vždyť se jedná o tajemství divadla jako takového, o jeho kouzlo. Zkrátka a dobře: Cyrano z Bergeracu je hra úchvatná a oblíbená; mají ji rádi jak divadelníci, tak diváci. Není proto divu, že se opakovaně stává ozdobou repertoáru Městského divadla Brno, a to znovu v překladu Jaroslava Vrchlického, znovu v režii Stanislava Moši, znovu s Igorem Ondříčkem v titulní úloze.

Edmond Rostand
CYRANO Z BERGERACU

Překlad: Jaroslav Vrchlický
Úprava: Stanislav Moša, Jaromír Vavroš
Režie: Stanislav Moša
Dramaturgie: Jiří Záviš
Dramaturgická spolupráce: Klára Latzková
Scéna: Emil Konečný
Kostýmy: Andrea Kučerová
Hudba: Zdenek Merta
Světelná režie: David Kachlíř
Asistenti režie: Jan Brožek a Jakub Przebinda
Produkce: Zdeněk Helbich

Premiéra se uskuteční 25. a 26. února 2022 na Činoherní scéně Městského divadla Brno.

Více informací: https://www.mdb.cz/