Kultura21.cz

Děj se sice odehrává ve třicátých létech minulého století v době hospodářské krize, nicméně v mnohém připomíná zoufalou hustou atmosféru tanečních „dostihů“ i neskutečnou honbu za úspěchem, které tolik připomínají současné reality show.

Když jsem kdysi viděl americký film Koně se také střílejí, který natočil koncem šedesátých let režisér Sydney Pollack, byl to pro mě neskutečný zážitek. Slavná novela Horace McCoye z roku 1935 je adaptací s Jane Fondovou a Michaelem Sarrazinem v hlavních rolích, ale film je ovinut množstvím dalších postav a příběhů. Zasvěcení vědí, že dnes už kultovní snímek se skvělými hereckými výkony líčí atmosféru tanečního maratonu na pozadí hospodářské krize v Americe, ale faktem je, že už před lety vznikaly i divadelní adaptace. Jednou z posledních má ve svém repertoáru Městské divadlo Zlín. Zlínská inscenace, kterou režíroval osobitý Jakub Nvota, přinesla nejen téma s velkým aktuálním potenciálem, ale bez nadsázky i hluboký divácký zážitek.

Zajímavé je, že to bylo právě zlínské divadlo (tehdy ještě Divadlo pracujících Gottwaldov), které uvedlo před 45 lety v režii Františka Houdka a pod názvem Koně se přece střílej, tehdy ovšem v komorní verzi ale ne ve velkém sále, nýbrž v Divadélku v klubu.

Nyní se k tématu „Koní“ zlínské divadlo vrací znovu, tentokrát však o poznání s větší (či velkou) parádou. S velkým hereckým obsazením a tvůrčím týmem (hudební, choreografická či scénografická a v neposlední řadě dramaturgická stránka), kteří vystavěli prvotřídní inscenaci. Příběh Glorie (Marta Bačíková) a Roberta (Gustav Řezníček) už na samém začátku vtáhne diváky do děje, přitom se postupně obnažují životní příběhy a pohnutky dalších účastníků tanečního maratonu.

Už v divadelním programu jsem zjistil, že autorkou adaptace slavné knihy je Miroslava Čibenková. Je to slovenská dramaturgyně a pedagožka na VŠMU, která vytvořila novelu Koně se také střílejí pro trnavské divadlo už někdy v osmdesátých letech (v roli Glorie hostovala Zdena Studenková, členka činohry Slovenského národního divadla, choreografem byl Frank Towen, zatímco hudební složku měl na triku Jaro Filip). A protože je režisér Jakub Nvota synem Miroslavy Čibenkové a má ke „Koním“ mimořádně emoční vztah, je jasné, že si zvolil právě tuto adaptaci.

Nosný titul vycítil i dramaturg Vladimír Fekar, který je rovněž autorem českého překladu, říká: „Za něčím se stále dereme toužíme po naplnění a dosáhnutí cíle, nevíme často, jak žít naše skutečné životy. Nosíme před společností masky, něčím se obelháváme, před něčím utíkáme. Inscenace Koně se také střílejí bude metaforou složitého životního údělu. Věřím, že v mozaice tanečních párů diváci najdou místa, která se rozesmějí i dojmou.“

Inscenace se opírá o velké herecké příležitosti, ale magnetem jsou i taneční scény. Vedle ústřední již zmíněné dvojice nelze nezmínit protagonisty, účastníky maratonu - Radoslava Šopíka, Evu Daňkovou, Radovana Krále, Milanu Gorskou, Adama Kořána, Petru Královou, Luďka Randára, Tamaru Kotrbovou, Josefa Kollera a Marii Vojtěchovou. Ti všichni dodávají představení humor, ale časem hutnou depresivní atmosféru a bolest, kdy i publikum pocítí pocit smutku a zmaru.

K vypjatým scénám patří i ty s přesvědčivým Petrem Vackem v roli moderátora tanečních dostihů či Janem Holcmanem j. h., který představuje parketového rozhodčího. To ale nejsou všichni herci i hráči (jsou tam přece i živí muzikanti), kteří se na jevišti pohybují. Mám pocit, že tak všichni dotvářejí mozaiku, jehož finálním výsledkem je sugestivní divadelní představení.

Zlínské představení Koně se také střílejí je o iluzích a snech, které se záhy mění v noční můry a děs. A i když tragickým fiaskem končí i příběh hlavní dvojice a inscenace je nesmlouvavým pohledem na společnost a lidi v dané době, nakonec je vám stejně jasné, že lidi a jejich „šílené“ rituály se za devadesát (či tisíc let) ve své podstatě moc nezměnili. Také o tom jsou zlínští „Koně“ v originální režii Jakuba Nvoty. I v tomto případě se mu povedlo zachytit v kouzelném zrcadle příběhů – v zrcadle obrážejícím jeho osobitý a přitom výstižný, výmluvný pohled.

Zdroj foto: Městské divadlo Zlín