U herečky Aleny Mihulové - narodila se přesně před půlstoletím, 4. května 1965 - občas vzniká dojem, jako kdyby se její existence zploštila na soužití s režisérem Karlem Kachyňou. Jistě měl na ni mimořádný vliv a jejich manželství neublížil ani více než čtyřicetiletý věkový rozdíl. O tom všem Mihulová pojednává v knize Můj život s Karlem Kachyňou (i bez něj), sepsané podle jejích vyprávění Alexandrou Stuškovou, která Mihulčin příběh obohatila několika dalšími vstupy, pořízenými jak s nejbližšími členy rodiny (dcera Karolína, sestra Danuška), tak s hereckými partnery (Stanislav Zindulka, Radek Holub).
Kniha přesvědčivě zachovává styl verbálních promluv, včetně častého zpřítomňování minulého děje - na znamení, že popisované události si právě nyní vybavuje. Mihulová začíná návraty do dětství, přemítá nad svými dětskými touhami, zvažuje motivace lidí jí nejbližších, ať již se chovali jakkoli, zmíní i rozporuplné rodinné zázemí, přiznávajíc, že teprve po letech začala ledasco jinak a lépe chápat.
Pro Alenu Mihulovou, ještě ani ne dvacetiletou, měly mimořádný význam její první velké filmové role - jednak v Kachyňových Sestřičkách (1983), kde zazářila po boku Jiřiny Jiráskové (na snímku), jednak ve Feničově Džusovém románu (1984 – sama na snímku), bohužel několik let zakázaném, takže odborná i divácká veřejnost se s ním mohla seznámit až po několika letech.
Jenže oslnivý start Mihulové, jež mistrně ztvárnila mnohdy strastiplné dozrávání více či méně zakřiknutých, důvěřivých dívek, se bohužel rozplynul do ztracena, do pouhého figurkaření, i když zejména Kachyňa ji zásoboval dalšími příležitostmi (Městem chodí Mikuláš, Kráva, Tři králové, Kožené slunce). Už nikdy nepůsobila tak uvolněně, tak spontánně, tak věrohodně jako ve svých prvních filmech - a ani neoslnila svým herectvím; snad její nejnovější, ještě nedokončený projekt Domácí péče, o němž se také zmiňuje, znovu dokáže, že umí.
Hodně prostoru Mihulová věnuje zprvu tajenému vztahu s Kachyňou, kdy jako by se tu prolínala otcovská autorita s mileneckým vzplanutím (dlouho mu uctivě vykala), jeho láskyplnému vztahu k dceři Karolíně. Dívence bylo pouhých devět let, když odešel navždy. A Mihulová vzpomíná, jak těžké období prožívala, když se vedle péče o děcko musela starat o manžela, jenž se stále beznadějněji propadal do hlubin Alzheimerovy choroby. Východisko i úlevu pak hledala v alkoholu, z jehož svůdných tenat se obtížně dostávala. Ostatně: právě tomuto složitému období se věnoval i Slavíkův televizní dokument Třináctá komnata Aleny Mihulové (2006).
Z knihy plyne vcelku jednoznačné poznání, že Alena Mihulová rozhodně nepatří mezi ty umělce, kteří by o své profesi hloubali (jako třeba Radovan Lukavský), její přístup je ponejvíce intuitivní a citový. Však také popisování toho, jak natáčela, se vyhýbá koncepčním záležitostem, vyprávění se vlastně mění ve volný řetězec zábavných historek z natáčení nebo z výprav s filmy do zahraničí, jedna z kapitolek třeba přibližuje, jak se s Kachyňovým dramatem Kráva dostala až do exotické Indie, kde právě tento rohatý skot je posvátný.
Vzpomíná na obohacující spolupráci s kolegy na jevišti i před kamerou (od Jiřiny Jiráskové během prací na Sestřičkách k Věře Galatíkové při dvoudenním natáčení jedné epizody z erbenovské Kytice a naposledy k Bolku Polívkovi, hereckému partneru v Domácí péči), oceňuje jejich lidské hodnoty a skromnost. Až to vypadá, jako kdyby se s těmi protivnými nikdy nesetkala.
Vznikla tak kniha vzpomínek, která se příjemně čte, avšak hlubší zážitek nezanechá - a ne všemu lze stoprocentně věřit (není pravda, že by Kachyňa po natočení zakázaného filmu Ucho dostal "distanc", naopak v 70. letech, když se zřekl svých pomýlení, natáčel jeden film za druhým, někdy i dva tituly ročně). Celé vyprávění se tak trochu podobá předloze pro hollywoodsky laděné sladkobolné melodrama "podle skutečných událostí".
Na střízlivé zhodnocení herecké práce Aleny Mihulové si budeme muset počkat, samotná Stušková (v podobném duchu psala už o zpěvačce Zorce Kohoutové) zjevně něčeho takového není schopna. Závěrečné souhrny rolí filmových i divadelních se tváří, že obsahují veškeré položky. Ale chybí mi aspoň zmínka o rozsahu role a rovněž by se mělo rozlišit, v jakých dokumentech se jen mihla jako jedna z řady účinkujících a které pojednávaly přímo o ní. Navíc si nejsem jist, zda v soupisu divadelních úloh nescházejí přinejmenším dvě inscenace Divadla v Dlouhé (Kouzelný vrch, Kvas krále Vondry XXVI.). Ale to už jsou pouhé prkotiny...
Alena Mihulová, Alexandra Stušková: Můj život s Karlem Kachyňou (i bez něj)
Vydalo nakladatelství XYZ, Praha 2015. 272 stran.
Hodnocení: 50%
www.albatrosmedia.cz/muj-zivot-s-karlem-kachynou-i-bez-nej.html
Foto: kniha, Česká televize
| < Předchozí | Další > |
|---|
Rockové kapely KEKS a TURBO spojily své hudební síly a vytvořily společné turné, které začíná už za pár dní. Sedm měst, sedm koncertů, které slibují skvělý hudební zážitek. Zeptala jsem se leaderů obou kapel, za KEKS Štěpána Kojana
Už po čtvrté - bohužel s hlemýždím tempem jednoho titulu ročně - se obnovené premiéry dočkává klasické dílo české kinematografie, digitalizované, vyčištěné a vyrovnané v kontrastu i jasu. K divákům se tak dostává v podobě, v jaké se uvádělo při prem...
Hned třikrát se během července představí v Náměšti nad Oslavou malíř, grafik a sochař Jan Lamr.
Nedávno uvedená inscenace Tiše buší Ploština, která měla v Městském divadle Zlín premiéru 28. února, vychází z historických událostí i výpovědí pamětníků a má velkou sílu. Je to barvitá koláž barev, pocitů a výpovědí, ale také zvuků a hudby, zpěvu ...
„Vědět je dobré. Vědět všechno je lepší.“ Svět je plný neomezených možností. Žádné války, žádné nemoci. Největší high-tech společnost The Circle nezná problém, který by nedokázala vyřešit. Její technologie mají moc změnit svět.
