Kultura nejen 21. století | Kultura21.cz

V neděli 12.února 2012 uvedlo Městské divadlo Zlín pohádku Jak si spolu hráli. Na jedné louce se ocitli dva – Zajda a Felix. Ona veselá, hravá, trošičku potrhlá, ale v hloubi duše hodná bytůstka. On, na první pohled až příliš sebevědomý švihák, při druhém, důkladnějším pohledu se objeví opuštěný “týpek”, co hledá spřízněnou duši. Ale že by si ti dva padli hned od začátku do oka? To rozhodně ne. Nejdříve vedli  zákopovou i otevřenou válku,  snažili se jeden druhého přesvědčit, aby si sbalil svých pět švestek a odešel. Když zjistili, že ani jeden se nehodlá vzdát svého místečka na louce, vzali jeden druhého na milost. Poté už se  “pošťuchovali” přátelskými nevinnými legráckami. A nakonec jim docvaklo, že je jim spolu vlastně dobře. Že jsou rádi, že se usadili na jedné louce, mají domečky hned vedle sebe a mohou si v případě nouze vzájemně pomoci. Nebo si sednout blízko sebe, když se setmí a oni se začnou tak trošičku bát.

První minuty hry byly trošičku rozpačité, děj se rozjížděl pomalu, uvedení “do obrazu” trvalo déle, než by bylo záhodno. Nejen dětský divák se určitě ptal sám sebe, co se bude dít? Kdo je ta Zajda?  A co vlastně na louce pohledává, odkud přišla? Kdo je ten Felix? Proč dělá rozpustilé, trošičku bláznivé Zajdě naschvály? Jakmile se pohádka “rozjela” mnohým rodičům pravděpodobně připomněla sousedské naschvály á la Zítra to roztočíme drahoušku. Jen s tím rozdílem, že místo znesvářených manželských párů proti sobě stáli Zajda a Felix. Kousky, kterými se ti dva častovali, nepostrádaly rozpustilost  a vtip, což potvrdil častý smích publika. Na jevišti probíhaly naschvály a žertovné kousky na úkor toho druhého, ale nepřekročily mez, kdy by se jednalo o škodolibé, zlovolné jednání, zesměšňování,  snahu primárně tomu druhému ublížit. Dětský divák si tak mohl odnést ponaučení, že i vtipkování má svou mez, přes kterou nelze zajít. Ponaučení, že si lze ze druhého utahovat tak, aby mu to neblížilo a nakonec se tomu zasmál i on. Nakonec  Zajda a Felix zjistili, že je lepší stát vedle sebe než proti sobě. Že kamarádství je lepší než veškeré utahování a žertíky na úkor druhého. Předpokládám, že tohle si děti z představení odnesly.

Častý zpěv a taneční kreace zpestřily už tak zajímavou podívanou. Opět se potvrdilo, že hudba, zpěv a tanec jsou osvědčeným magnetem pro přitažení pozornosti, že jej dětské publikum ocení nadšeným potleskem. Věřím tomu, že nejeden kluk nebo holčička si doma pobrukovali “á bé cé vé, koza plave, plave, plave na medu, kopýtkama dopředu”. Rozpustilost z pohádky i písniček přímo sálala.

Kulisy jen dokreslovaly lehkou hravost, se kterou se po  jevišti pohybovali herci, lehkou hravost, se kterou se odvíjel příběh. Pestré barvy rozzářily jeviště, jednoduché tvary, nekomplikované ztvárnění domečků, stromů, květin vytvořily rozkvetlou louku a současně nechaly prostor pro zapojení dětské fantazie. A dospělého diváka znovu utvrdily v tom, jak mnoho dokážou relativně jednoduché tvary a jasné barvy.

Dlouhotrvající potlesk, usilovné mávání na rozloučenou, fňukání proto, že už je konec a výrok “já chci ještě pohádku… ale tééď” dává tušit, že si spolu Zajda a Felix hráli hezky, škádlili se vtipně a přitom pohladili nejednu dětskou dušičku.

Jak si spolu hráli je autorskou pohádkou s písničkami, klauniádami, se spoustou legrace, kterou připravil známý brněnský výtvarník Rostislav Pospíšil.

Dramaturgie: Miroslav Ondra
Hudba: Zdeněk Kluka
Výprava a režie: Rostislav Pospíšil
Hrají: Kateřina Králová a Roman Blumaier

Zdroj foto: divadlo.zlin.cz