Kultura nejen 21. století | Kultura21.cz

Tvůrci scénáře seriálu Hra o trůny si můžou pogratulovat, jejich výtvor je už skutečně jen inspirován skutečnou Písní ohně a ledu od George R. R. Martina. Rozdíly mezi filmem a knihou se vždycky najdou. Nikdo si nepředstavuje to samé, a proto je obtížné se trefit do vkusu člověka, který titul už četl. Ale jen málokdy se stane, že tvůrci ať už filmu nebo seriálu se tolik vychýlí od logiky příběhu, vymýšlí si postavy či je naprosto nelogicky mění.

Oblíbenost Písně ohně a ledu tkví především v tom, že je psána z pohledu určité postavy, proto si čtenář může vybrat, který charakter se mu vlastně líbí. A vskutku, čtenáři pak mají rádi nejrůznější hrdiny, někdo má radši Tyriona, někteří upřednostňují Brienne, já svou poklonu skládám Cersei. Tohle se ve filmu udělat nedá, ačkoliv se o to několikrát pokouší (Cersei, která byla doposud zlá arogantní mrcha, radí Sanse, Robb, který stíná hlavu svému vazalovi za to, že zabil společné nepřátele). To je jedna z těch kladných vlastností tohoto seriálu.

Dalším a posledním kladem je zjednodušování příběhu. Prostitutka Rose, o které se v knize zmíní jen slovem, dokonale propojuje dějovou linku mezi Malíčkem, Sansou a dalšími. A ačkoliv je to zvláštní, i vymazání Edrika Bouře (dalšího bastarda zesnulého krále Roberta) je plusem seriálu, který je už tak dost přeplněný postavami. I když v tomto případě není jasné, jestli si na sebe scenáristé nepletou bič. U Martina nikdy není jasné, co se s jakou postavou stane, natož jestli se ještě neobjeví.

Pochválit se ale nedá to, jakým směrem se seriál odvíjí. Ze začátku získával příznivce pro nevšední příběh, ve kterém se nikdo nebál otevřených krvavých nebo erotických scén. A tak se první série striktně držela knihy, ve které násilí i erotika byly zhruba ve stejné míře. V dalších dvou sériích se pletichaření mění v klišé milostných příběhů, přehnané brutality a překypělých sexuálních scén, které navíc v knize ani nebyly. Je tedy vidět, že tvůrci se snaží začlenit mezi diváky více i dámskou část publika a udržet si přitom i pány. Zkrátka tak, aby si každý našel něco.

Tak, jako některé postavy mizí, jiné naopak přebývají či mizí velmi nevhodným způsobem. Jako dokonalý příklad, který mluví za vše, se dá uvést lady Talisa (manželka mladého vlka). Ta na Rudou svatbu nikdy nejela a zůstala spolu s Černou rybou (strýc Catelyn Stark) v Řekotočí. Talisa (v knize je to Jaine Westerling) se tak objeví i v páté knize, ale v seriálu už je mrtvá nejen ona, ale i její potomek. Další zvláštností je Sam, který dokáže pod Zdí převést Fialku jen na základě znalosti z knihy. Martin ve svém díle poslal pro Sama zvláštní mýtickou postavu, která je provedla bludištěm a dál pomáhala Branovi. Co se mladého Starka týče, jeho společníci se s ním potkali už na Zimohradu, kde se skrývali před Theonem. Dokonce i příběh dědice Železných ostrovů byl jiný. Nejspíš se mu událo všechno, co seriál ukazuje, ale ve třetí knize se Theon neobjevil vůbec. Bylo to nejspíše myšleno tak, aby čtenář pochopil, jak moc mu muselo být ublíženo, aby se mladý hrdý princ změnil ve Smraďocha.

A "třešničkou na dortu" je nelogičnost některých menších postav. Například Loras nikdy nemohl mít svatbu. Byl totiž pořád členem královské gardy, která se zařekla, že nepobere manželky, nezplodí potomků a nepodědí darů, stejně tak, jako Černá hlídka na Zdi. Drobná chyba spočívá v herečce, která ztvárnila malou Shireen. Jak už řekl Eddard Stark, který na ní dokázal Cersei incest, potomci Baratheonů mají vždy černé vlasy. Nekvalitní je i rozdělení celé knihy, to ale zatím nelze pořádně komentovat, protože není jasné, co scenáristé připravují na další rok.

Sečteno a podtrženo, některé změny v příběhu jsou velmi neprůhledné a dá se očekávat, že budou spíše na škodu. Jiné, ačkoliv jsou zvláštní, jsou tvořeny především pro fanouška seriálu a ne pro příznivce knihy. Čtenářovo oko by mohlo na této řadě velmi utrpět, obzvlášť pokud nemá rád stejný rod jako tvůrci filmu.