Píše se rok 2018, od konce druhé světové války, kdy německá Třetí říše skončila v nedozírném spáleništi, uplynuly tři čtvrtiny století a nikdo netuší, že z odvrácené strany Měsíce chystají tam usazení nacisti odvetnou akci. Je zbytečné řešit, jak se tam dostali nebo čím se živí - prostě tam jsou, vybudovali si hlavní sídlo na půdorysu hákového kříže a postavili celou vesmírnou flotilu, jakkoli její plavidla dílem připomínají pradávné vzducholodě a dílem plechové létající talíře.
Finský režisér Timo Vuorensola ovšem neměl na mysli jen nacistické pohrobky a jejich úmysly, když v německo-finsko-australské koprodukci natáčel inscenačně ochotnickou, vypravěčsky rozvleklou, zároveň však trikově rozmáchlou velkopodívanou Iron Sky. Nacisté se totiž změnili v pouhou karikaturu tupého nadčlověčenství s groteskní verbální mánií ve správných vůdcovských pozdravech.
Lze u nich ocenit mírotvorné ideje, hlásané třeba v nacistické škole, jak roztomile kontrastují s jejich skutečným naplňováním, nebo starobylé vybavení celé nacistické základny, vyhlížející jak z pradávných druhořadých sci-fi historek. Za vtipný nápad lze také přijmout sestříhaného Chaplinova Diktátora, který v nové podobě podporuje nacistickou ideologii. Avšak tyto aspekty jsou v zásadě druhotné, k nacistům jen volně připojené, v případě převráceného vyznění dokonce mířící už úplně jinam.
Iron Sky se pošklebuje hlavně reakcím pozemšťanů, zvláště pak mocichtivých Američanů, kteří si pokrytecky osobují právo vést světové společenství, a proto neshledávají nic divného na tom, že sami nedodržují závazky, jejichž plnění žádají po ostatních. Režisér jak ve vypouklém zrcadle ukazuje americké politikaření ovládané ženami na nevyšších postech. Prezidentka zcela cynicky vítá válečný konflikt, protože - jak sama říká - úspěch ve válce je tím nejlepším volebním trumfem pro druhé usednutí do úřadu.
A předtím nadšeně přikývla, aby její volební kampaň vedl z Měsíce přišedší nacistický emisar, aniž by kdokoli rozpoznal halasné užívání jen mírně upravených nacistických hesel o pracovitosti, síle a jednotě vyvoleného národa či dokonce byl tím znepokojen. A všimneme si rovněž "chruščovovského" motivu boty, kterou lze nejen bušit při mezinárodním zasedání, ale případně i zneškodnit protivníka vetnutím špičatého podpatku do jeho čela.
Povšimněme si, jak film nevynalézavě, bez výraznějšího příklonu k parodii, která přitom co chvíli bezradně prosakuje, používá běžná žánrová klišé v zápletkách (stačí sledovat průběh bojů a zejména reakce na ně). Klišé ovládají pojetí postav a nesou odpovědnost za jejich herecky chudokrevné ztvárnění (zločinecký, bezcitný nacista; nacistická učitelka, jež až na Zemi prozře; do běla zesvětlený americký černošský kosmonaut, jenž ke své smůle přistál na Měsíci). Nechybí ani krajně zpomalený pohyb při rvačce vážených politiků. Snadno rozpoznáme vizuální odkazy na poetiku všech možných hvězdných válek, ale třeba také na směšné dohadování politických špiček, jak je zpodobnil Kubrick v mistrovské protiválečné satiře Dr.Divnoláska.
Nemám na mysli jen nebohého, na kolečkové křeslo upoutaného amerického kosmonauta, nuceného zdvíhat paži k nacistickému pozdravu, ale zejména zasedání rozhádaných představitelů světového společenství. Ačkoli všichni měli ve vesmíru odzbrojit, ukáže se, že všichni - až na Finy - činili pravý opak, což se ovšem v bitvě s nacistickými útočníky nyní hodí. Nemluvě o takové maličkosti, jakou je třeba epizoda s indickým delegátem, jenž neobratně ukrývá prsten s emblémem hákového kříže a marně vysvětluje, že tento znak ve svém původním významu nemá s nacismem nic společného.
O vážně hřmící hudbu do filmu, která se zlehčujícím tónem vyprávění příliš nesouzní, se přičinila slovinská rocková skupina Laibach, pracující s odkazy jak na hudební produkci Třetí říše, tak na opery Richarda Wagnera (ostatně podle jednotlivých částí Prstenu Nibelungů jsou pojmenovány nacistické bitevní křižníky). Vlastně zásluhou Laibachu (to je německé označení Lublaně) si můžeme klást otázku, zda „nezávislá“ pop-kultura odkojená přitroublými comicsy si zvolená témata nepřivlastňuje jen proto, aby je mohla rozložit do obskurní taškařice, sporné nikoli svým zacílením, nýbrž zprimitivnělým, výrazově neobratným uchopením. Není přitom důležité, že Iron Sky vznikal po několik let i díky fanouškovským finančním příspěvkům.
Iron Sky
Německo / Finsko / Austrálie 2012, 93 minut
Režie: Timo Vuorensola
Hrají: Julie Dietzeová, Christopher Kirby, Udo Kier, Otto Götz
Distributor: Film Europe.
Premiéra: 12. července 2012
Hodnocení: 50%
Zdroj foto: Film Europe
| < Předchozí | Další > |
|---|
Supraphon k pětasedmdesátinám velkého melodika české populární hudby Jiřího Zmožka vydal Zlatou kolekci, která obsahuje 60 písní na 3CD. Hity Jiřího Zmožka patří k nejznámějším a nejúspěšnějším původním českým šlágrům, které u nás v osmdesátých letech vz...
Partnerské vztahy jsou složitou sítí toho dobrého, ale i náročného. Když jsou spolu ve vztahu dvě umělecká ega, může to být ještě o jeden level šílenější. I ve druhém snímku čtvrtečního pražského večera v kině Lucerna v rámci Severské filmové zimy zůs...
V rámci 14. ročníku Designblok ´12, který se uskutečnil od 1. do 7. října v Praze, jsme mohli zhlédnout skvělou motivující přehlídku toho nejnovějšího designu a módy hned v několika lokacích. A to ve Superstudiu Clam-Gallasův pa...
Jak říká Stanislav Moša, ředitel MdB, v divadelní sezóně 2025/2026 pro návštěvníky připraví celkem 8 inscenací. Pět z nich bude uvedeno na Činoherní scéně, tři pak na Hudební scéně. Dvě z nich budou premiérou českou a hned 3 (!) uvedou v premiéře světové!!!...
Film Já robot znázorňuje velmi povedenou vizualizaci ne příliš vzdálené budoucnosti. Pokud máte rádi technologie a fascinuje vás umělá inteligence, pravděpodobně si pokládáte celou řadu otázek, na které se odpovídá neradostným způso...