Kultura21.cz

„Vyzkoušel jsem toho hodně, a to mě neustále baví - zkoušet a překračovat hranice,“ přiznává zakladatel a principál novocirkusového divadla Cirk La Putyka Rosťa Novák ml., který vyrůstal v umělecké rodině, ale pokračovat v tradici původně nechtěl. Osud a geny udělaly své a tak se i on vydal ve šlépějích svých předků.

Pocházíte z umělecké rodiny. Maminka pochází z loutkařské rodiny a babiččin bratr Arnošt Kopecký vedl cirkus Arko a Jan Kopecký Cirkus Pragarodiny a tatínek je herec. Vy jste v tomto prostředí vyrůstal, ale sám jste hercem ani loutkařem být nechtěl. „Důvod byl jednoduchý. Strach, že nebudu v tradici důstojně pokračovat. Teprve v osmnácti se to zlomilo.“ A tak jste se věnoval vrcholově sportu. A co vás ještě bavilo? A jak vzpomínáte na období svého dětství?

Dětství bylo nádherné. Aspoň pro mě. Pro mé rodiče to muselo být asi dost těžké, ale já na to vzpomínám s láskou. S bráchou jsme si neustále hráli. Hráli jsme si společně na cokoliv, kdekoliv a s čímkoliv. Bylo to období plné fantazie a hravosti. Miloval jsem divadlo, ale jen jako divák. Nikdy jsem ho nechtěl hrát. Miloval jsem sport, protože jsem se mohl fyzicky vybít. Miloval jsem papír a barvy, protože jsem mohl na chvilku zastavit a zaměstnat hlavu úplně jinak.

V těch osmnácti letech jste se poprvé postavil na jeviště. „V tu chvíli jsem zjistil, že tomu stejně neuteču. Ta rodinná tradice mě chytla zpátky.“ A tak jste vystudoval KALD na DAMU v Praze. Zahrál si v divadle (např. Národní divadlo, Divadlo Minor, Divadelní spolek Kašpar, MDP, Divadlo NoD, Divadlo Husa na provázku, Divadlo F. X. Šaldy Liberec, Městské divadlo Kladno, Divadlo Ta Fantastika, Divadlo Komedie). Objevil se ve filmech a známým jste se stal díky roli Oldřicha Líbala v seriálech Rodinná pouta a Velmi křehké vztahy. Sám říkáte, že činoherním hercem jste se nestal, protože rád překračujete žánry. Právě proto jste si vybral studium loutkového a alternativního herectví? Činoherní herectví vás nelákalo?

Právě naopak, lákalo mě mnohem víc. Nedokázal jsem si představit ten rozdíl. Až když jsem skrze přijímací zkoušky zjistil, v čem se to zásadně liší, tak jsem tíhnul ke studiu na KALD. Cítil jsem tam mnohem větší svobodu a také osobitost. Ale strašně moc záleželo na obou katedrách, kdo byl váš vedoucí ročníku. Vedle sebe učil Krobot, Koryta, Borna, Rösner, Burian, Salzmanová a další… Vyzkoušel jsem toho hodně, a to mě neustále baví - zkoušet a překračovat hranice. Třeba se ještě k činohernímu divadlu někdy vrátím.

Foto: archiv CLP

Osudným se vám stala spolupráce s režisérským tandemem SKUTR (Martin Kukučka a Lukáš Trpišovský) a spolu jste vytvořili hudebně – akrobatický projekt La Putyka, který byl velice úspěšný, získal několik ocenění a následovala další spolupráce a v roce 2009 založení divadelního souboru Cirk La Putyka. Co vás vedlo k tomu mít vlastní divadlo, a ještě k tomu ne klasické, ale novocirkusové, kde se pojí všechny žánry a vytváří jeden celek?

Já jsem nikdy nesnil o tom, mít vlastní divadlo. Nebyl to nikdy záměr. Vzhledem k tomu, že nás na škole učili, jak být partnerem pro režiséra, jak být spoluautorem, tak jsem si hledal nějaký svůj vlastní pohled na divadlo, na to, co baví mě a co já osobně bych chtěl sdílet s diváky. Jsem samozřejmě ovlivněn tím, do jaké rodiny jsem se narodil, jsem ovlivněn výrazně Josefem Kroftou, Skutrem, kde autorská tvorba byla náš denní chleba. Ale pak se to nějak zlomilo a já jsem tak nějak náhodou založil soubor, a pak otevřel divadlo. Vlastně ani nevím, jak se to stalo. To je docela zábavný. Chci tím říct, že to nikdy nebyl můj sen, ale stalo se to mým životem a možností plnit si své sny.

V Cirku La Putyka působíte nejen jako principál, také jako herec (La Putyka, Risk, Black, Black Woods), autor (La Putyka, Runners), režisér (La Putyka, Runners, Honney, Roots, Dolls, Play, Risk, Up end Down, ADHD, R. I. E., Cesty, Family). Nejnověji se jako režisér podílíte na inscenaci St.art, kde je jedním z účinkujících váš syn Matyáš. Co vás baví na režii? A o čem je váš nový projekt?

St.art propojuje svět sportu a umění – dvě oblasti, které se na první pohled mohou zdát odlišné, ale ve své podstatě sdílejí stejný jazyk. V mnoha ohledech se vymyká všemu, co jsme doposud v Cirku La Putyka uvedli. Je plné emocí a obrazů, které nám pomáhají dostat se do hlavy a těla atletů. Představení je rozděleno na několik částí. Ale kdybych to měl říct ve zkratce, tak je o hrdinech, vzorech, idolech. To je jedna linie. Ta druhá nás vrací do historie, do okamžiků a míst, kde vznikl sport, kde vznikla hra a k tomu, z čeho vznikla. Vracíme se do momentů, kdy jsme utíkali, abychom nebyli uloveni nebo abychom něco ulovili. Vrátíme se k pudům, k jednoduchosti. Na druhé straně se ocitneme ve světě, kde se člověk dostává na hranice fyzických i psychických možností, aby dosáhl vrcholu a stal se tím nejlepším. Kde to je a jak to vypadá, to je otázka. A také to je o příběhu našeho syna Matyáše, kterého žene kupředu jeho sportovní mysl a duch.

O režii nevím, jestli mě víc baví nebo trápí. Když režíruju, tak cítím ohromný tlak, který vytvářím sám na sebe, ale také cítím nějakou zodpovědnost. Všechno vzniká od čistého nepopsaného papíru, není žádná předloha, žádný existující text. Vše vzniká v hlavě a nesu to s sebou i několik let. O St.artu přemýšlím od roku 2018. Vlastně jsem někdy šťastnější, když jsem na natáčení a někdo mi řekne, co mám dělat, odkud mám přijít a dostanu text, který se snažím naplnit. Nemám tu absolutní zodpovědnost, jsem součást týmu, ale nejsem ten, který nastavuje rámec, ve kterém se to celé bude odehrávat. A to nemluvím o tlaku producentském a finančním.

Foto: Jana Mensatorová

Cirk La Putyka spolupracuje se zahraničními soubory a umělci a často vystupuje v zahraničí a projeli jste Evropu i Ameriku. Cirk La Putyka se stal nejúspěšnějším českým novocirkusovým souborem, který se zúčastnil prestižního novocirkusového festivalu Fringe v Edinburghu. S představením Runners jste projeli Dánsko, Kanadu a USA. Inscenaci Boom jste představili v Itálii, Maďarsku, Rumunsku nebo Polsku. Jaké to bylo představit své díla zahraničnímu publiku? Jak vás přijali diváci? Plánujete další turné?

Letos jsme hráli v Belgii, čeká nás Japonsko, Taiwan, Srbsko. Každý rok je nějaké zajímavé místo, zajímavý festival, kde nás lidé neznají, mají jiné kořeny, jinou kulturu a my tam přivážíme něco, za čím si stojíme a chceme to sdílet. Někdy je to těžké. Stalo se mi, že například ve Francii, v kolébce novocirkusového umění, se nám premiéra vůbec nepovedla, a to hodně bolelo. Narazili jsme na to, že jsme uvažovali jinak, že jsme nedosahovali technicky takové úrovně jako zahraniční akrobaté, kteří vystudovali školy. Pak jsou ale momenty, na které nezapomenete. Například premiéra Runners v Montrealu byl jeden z nejsilnějších momentů. Každý takový zájezd nás inspiruje a posouvá. A taky si tím uvědomujeme, jak skvělé je tvořit u nás doma.

„Baví mě ctít tradici a respektovat řemeslo, ale taky mě baví hledat jiné cesty a s tradicí se prát.“ Čím je pro vás divadlo? Co vás na něm stále fascinuje?

Baví mě, že to, co se na začátku zdá jen jako nápad, vize, obraz, představa, ta se na jevišti zhmotní často ještě v něco jiného, co vás samotného překvapí. Baví mě, že můžeme neustále objevovat, zkoumat, hledat, hrát si, vyvolávat emoce, komunikovat živě s diváky. V dnešní době je to cenný moment, společně se se stovkami, desítkami nebo jednotkami diváků na hodinu zastavit a sdílet společný čas. Je to pro mě magický proces.

Vystudoval jste loutkové a alternativní herectví. Vyzkoušel jste si činoherní herectví v divadle, ale i před kamerou. A protože rád překračujete žánry, našel jste se novocirkusovém divadle. Jaký máte vztah ke klasickému cirkusu?

Jednou za rok zajdu do tradičního cirkusu. Z toho tradičního cirkusového světa mne fascinuje příběh rodiny Kludských z počátku 20. století. To je absolutně jiný příběh než to, co zažívají cirkusy dnes a jaká je také jejich úloha. Myslím, že tradiční cirkus, zvlášť u nás, trochu zaspal. Nedokázal reagovat a adaptovat se. Hledat jiné cesty, jak udržet manéž a šapitó stále tak magickým prostorem, jakým byl před desítkami let. Pro mne tuhle atmosféru mají francouzské soubory. Cestují se svými stany, mají vlastní poetiku a estetiku, mají manéž, která ale nemusí mít kruhový tvar a šapitó nemusí mít plachtu… Miluju Cirque Trotolla například.

Foto: Jana Mensatorová

Na chodu divadla Cirk La Putyka se podílí celá vaše rodina, a tak pokračujete v rodinné tradici, a aniž jste to chtěl, vytvořil jste rodinné divadlo. V inscenaci A cirkus bude?! jste režijně vedl své rodiče. A ve hře Family jste se na scéně setkal s rodiči i se svými syny Matyášem a Šimonem. Jaké to bylo být takto všichni na scéně? V jednom rozhovoru jste řekl, že to byl okamžik, na který nikdy nezapomenete.

Je to tak. Je pár momentů, která vám zůstanou v paměti a ve vašem těle a emocích do konce života. Vlastně jsem se na jevišti už potkal s celou svojí rodinou, i když ne v jednom představení. Je to silný. Zvlášť když víte, že už to takhle je devět generací. To je silný. Může to znít jako klišé, ale je to tak. Cítíte, že si něco předáváte, aniž byste o tom věděli. Že to máte v krvi, ve svém DNA. O to je pak silnější, když se potká stejná krev na jevišti, ale každý už na divadlo má svůj vlastní svébytný pohled. Často přemýšlím, co by řekl děda, kdyby viděl to, co děláme.

Patříte k lidem, kteří si můžou říct, že jejich profese je také jejich koníčkem? Jak rád trávíte chvíle volna?

Mám štěstí, že dělám opravdu to, co mě baví, má to i odvrácenou stranu mince. Poměr kreativní části mé profese se v posledních letech dost proměnil. Krativy je méně a méně a je tam více porad, organizace, rozpočtů, úplně jiné zodpovědnosti. Když to ale člověk dělá tak jak to děláme my, tak si váží každého nového kostýmu, každé rekvizity. Má k tomu úplně jiný vztah. Volno? Učím se ho hledat. Učím se odpočívat a rád se potkávám s lidmi, kteří nemají s divadlem nic společného. Miluju naší zahradu. Našeho psa. A čas s rodinou.

Foto: Jana Mensatorová

Rosťa Novák ml.:

• Narodil se jako Rostislav Novák 24. 12. 1979 v Praze jako syn loutkoherečky Anny Novákové (1952) a herce Rostislava Nováka st. (1948).
• Maminka je sedmou generací loutkařů, kterou založil Matěj Kopecký (1775–1847).
• Vystudoval KALD na DAMU v Praze.
• V roce 2009 s bratrem Vítem Novákem založil novocirkusové divadlo Cirk La Putyka (www.laputyka.cz), jehož je principálem.
• Hrál ve filmech – Náraz, Malovaný děti. Psí kus, Hodina klavíru, Rudý baroni, PIKO, Hořící keř, Jan Hus …
• S manželkou Kristinou, která působí v Cirk La Putyka jako kostymérka, má tři syny – Kryštof (věnuje se hudbě), Matyáš (je profesionální sportovec a ztvárnil také hlavní roli v nejnovějším představení St.art) a Šimon (věnuje se herectví).