Kultura nejen 21. století | Kultura21.cz

Autorovi knihy A život je tu! Petru Vurbsovi se radikálně změnil život po narození dcery. Brilantně zpracoval humorný pohled na události, které se svou dcerou denně prožívá. Najednou se musí vyrovnávat s ranním vstáváním v pět, řevem, jogurtem v notebooku, nebo mobilem letícím vzduchem. A když už se cítí hodně vyčerpaný, dostává odměnu v podobě upřímného dětského smíchu. Vydavatelství PanNakladatel nám laskavě poskytlo rozhovor s tímto sympatickým mladým tatínkem nejen o jeho literární prvotině.

Nebudu prozrazovat žádné tajemství, když řeknu, že základ tvé prvotiny vznikal v podstatě na blogu Lidovek. Kdy, nebo od koho přišel ten impuls, že by z toho mohla vzniknout kniha?

S tím nápadem přišla v loňském roce Monika Petráková, úspěšná blogerka ze stejného serveru a spisovatelka. Oslovila mě někdy ke konci léta s tím, že společně s přítelem Filipem Čenžákem chtějí založit nakladatelství a v rámci něho podporovat začínající autory. A že mé povídky se Monice líbí, a zda bych uvažoval o tom, vydat je knižně. Bylo to pro mě tehdy hrozně milé překvapení, protože i když jsem tajně snil o tom, že jednou nějakou knihu vydám, nenapadlo mě, že mě někdo sám od sebe osloví a bude mít zájem vydat to, co jsem na Lidovkách a posléze na iDNESu psal. Monika Petráková mi tím vlastně splnila můj tajný sen, za což jsem velmi vděčný.

Kdybys měl svou prvotinu nějak charakterizovat, co konkrétního bys vypíchnul jako hlavní lákadlo pro čtenáře?

V prvé řadě to není žádná příručka ani desetijazyčný manuál k dítěti s nakreslenými a popisky obdařenými schématy, jak jej přebalit, vykoupat a uspat. Tím, že jednotlivé povídky vznikaly průběžně po celou dobu prvních dvou let života mé dcery, jsou psány tak, jak jsem v tu danou dobu tu danou situaci vnímal. Ať již jde o svatbu, porod, narozeniny, Vánoce nebo právě přebalování či uspávání. Píšu o na první pohled běžných věcech, které zažívá nebo zažilo obrovské množství lidí, ale které jsou vlastně zcela jedinečné, každý je prožívá trochu jinak a především, když je to poprvé, nikdy se na to dopředu nepřipravíte, ani přečtením deseti příruček. Snad se mi povedlo tyto věci popsat s nadhledem a vtipem, i když především později napsané povídky už obsahují i jistou únavu, starosti a problémy, které se žádnému rodiči nevyhnou. O to je to alemyslím realističtější výpověď o tom, jaké to je být mladým tátou.

V knížce popisuješ různé situace, které prožívají jistě mnozí rodiče, jen to nedokáží tak obratně formulovat. Domníváš se proto, že se jedná o téma nevyčerpatelné a nadčasové? Co myslíš, že na něm lidi tak baví?

Téma to je rozhodně nadčasové, asi jako málo co. Nevyčerpatelné nevím, ale i zde bych asi odpověděl kladně, protože každý jsme jiný, každé dítě je jiné, každý jednotlivý zážitek je jedinečný a může být také popsán z mnoha úhlů pohledu. Já jsem se pokusil o většinou nepřikrášlovaný pohled, ovšem pojatý pokud možno s humorem. A rozhodl jsem se také nebránit projevit city, i když to možná pro muže nemusí být v této formě typické. Kombinace humoru a citů, ale také toho, že skoro každý podobné situace dnes a denně zažíval, je myslím to, co v mém případě čtenáře na tomto tématu baví.

Mimochodem, když jste čekali dceru, která je hlavní aktérkou příběhů, četl jsi nějaké publikace týkající se rodičovství?

Dvě jsem si sám od sebe zakoupil, protože se zvětšujícím se břichem mé ženy se zvětšovala i mánervozita a pochybnosti o sobě samém. Říkal jsem si, že investovat do „chytré knihy“ by bylo záhodné a že by to asi zodpovědný nastávající otec měl udělat. Jenže nikdy jsem ty knihy nepřečetl, dokonce snad ani úryvky ne. Nebyl na to jednak čas, člověk má v této fázi života většinou jiné starosti, a pak mě ty knížky ničím nezaujaly. Když kvůli práci čtete nějaké odbornější texty, nemáte pak moc náladu si doma otevřít další odborný text o tom, jak být dobrým tátou.

Nakolik se ty představy vzešlé z knih lišily od reality?

Na to bohužel neumím odpovědět, protože jak jsem řekl v předchozí odpovědi, tyto knihy jsem vlastněnikdy nečetl. Nemohu to tedy posuzovat, dal jsem přednost realitě.

Jak dlouho vlastně celý proces vzniku knihy trval, kolik let, nebo měsíců života jsi nad tím strávil?

Ty samotné povídky jsem psal dva roky, ovšem velice nepravidelně. A také bez záměru, že by z toho byla kniha. Psal jsem je většinou po nocích, když byl doma klid, a já se chtěl odreagovat. Více času už pak zabrala ta finální fáze, respektive posledních pár měsíců. Když jsme se s Monikou Petrákovou domluvili na vydání, musel jsem ještě tak třetinu současného obsahu dopsat. Naštěstí na to ještě nebyl takový časový tlak a já tak vlastně jen dál uplatňoval svou metodu, že píšu, když mám náladu a inspiraci. Na čemž je asi vidět, že nejsem spisovatel, protože ten by si takový luxus nemohl dovolit. Pak jsem ještě dopsal úvod a závěr, následně jsem musel celý text projít, trochu jej pospojovat,učesat. Pak pár výměn s korektorkou, nasázení, kontrola. Nějakou tu hodinu to asi zabralo v posledních dvou měsících. A nesmím zapomenout také na obálku, kterou vytvořil skvělý grafik Ondřej Žáček, a s kterou jsme si dali hodně práce už při vymýšlení toho nápadu. Obsah knížky musí posoudit čtenáři, na to si netroufám, ale obálka si myslím, že se povedla.

Připravuješ nějakou další knihu, resp. budou mít příhody tvé dcery pokračování? Nebo se plánuješ přesunout k úplně jiným a více mužským tématům?

Nepřipravuji cíleně nic, pokračuji ve svém zaběhnutém stylu, tedy že když je na to vhodná nálada, klid a inspirace, sednu si večer, napíšu povídku a dám jí na blog. Ovšem že bych přemýšlel o tom, že by z toho pak mohl být třeba druhý díl, to určitě ne. Jednak ještě vůbec nevím, zda se knížka, která teď vychází, bude líbit. A pak musím tedy přiznat, že ta správná nálada na psaní s nadhledem a lehkostí se hledá stále obtížněji. Starostí je i s přibývajícím věkem maličké hodně, a já, pokud budu dál psát, budumožná muset brzy změnit téma. Nebo styl. Bez nadhledu by tyto povídky neměly smysl. K jakým tématům bych se přesunul, to ale netuším. Určitě bych to ale nenazýval jako přesun k více mužským tématům. Copak otcovství není mužským tématem? Ano, asi o něm tolik mužů nepíše, ovšem já neznám moc více mužských témat, než je otcovství a láska otce ke svým dětem. Kdybych to měl říci lidově, tak to, že jste schopni vyznat se z pocitů z tak silného zážitku, jako je narození vlastnídcery, nerozhoduje o tom, jestli máte nebo nemáte koule.

www.pannakladatel.cz

Zdroj foto: archiv Petra Vurbse