Obsáhlý sborník Československo v letech 1954-1962 má jednu mimořádnou přednost: v poměrně krátkých, stručných a přehledných statích mapuje mnohá témata, která se daného období týkají. Kniha, zaměřená převážně na české prostředí, je rozčleněna do několika shrnujících oddílů: první pokrývá kulturu, vědu a sport, další se zabývají ekonomickou a odborovou oblastí, velká pozornost je věnována zemědělství a církvím, dostane se rovněž na proměny komunistické strany a zejména jejích úderných pěstí, ať již to týká ministerstva vnitra nebo vězeňství.
Zvolené období totiž pro režim znamenalo zatěžkávací zkoušku, která se od dočasného uvolnění mocenských otěží záhy přehoupla k opětovnému upevnění represí. Jakoby proti sobě tu stojí několik závažných událostí roku 1956, které budou mít dalekosáhlý význam. Na jedné straně je to proslulý (byť neveřejný) Chruščovův referát na XX. sjezdu sovětských komunistů, poukázavší na zločiny nedávné Stalinovy éry, jakkoli překryté eufemismy "kult osobnosti" a "porušování socialistické zákonnosti". Ale souběžně s tím proběhla i protikomunistická vystoupení v Maďarsku a Polsku. S tím vším se také u nás musela strnulá komunistická strana vyrovnávat, změny však probíhaly ztěžka, jak prozradí třeba úvaha o mediálním obrazu Spojených států jako úhlavního nepřítele.
S odstupem šesti desetiletí a nahlíženo dnešní optikou není snadné vnímat i drobné posuny mocenského kursu a zejména napjatá očekávání takto vyvolaná. Autoři se málokdy věnují náčrtům dobové mentality, zdařilo se to například v textu o protestech převážně studentské mládeže, scházející se o prvním květnu na Petříně. Nebo si vezměme amnestii z roku 1955, která nabídla omilostnění všem ilegálním běžencům, pokud se vrátí do vlasti. Mnozí se skutečně vrátili (celkem jich mělo být 1121), ale skutečně význačné osobnosti mezi nimi chyběly. Avšak pominut je tu jeden krutý paradox, s tímto rozhodnutím spojený: případnému navrátilci z ciziny sice vězení nehrozilo, ale zato ti, kteří mu v útěku za hranice kdysi pomáhali (nebo věděli o přípravách, ale nic neoznámili), seděli nadále za mřížemi...
Zajímavé jsou průhledy do různých oblastí kultury. Přiblíženy jsou tu křivolaké osudy podezíraných aktivit, například jazzu, marně zaštiťovaného tvrzením, že se jedná o hudbu utlačovaného černošského lidu. Z filmové oblasti se vynoří jen několik dílčích postřehů (např. o jednom z prvních "přehodnocujících" dramat, do vojenského prostředí zasazených Zářijových nocí, 1956 - na snímku).
Sumarizující je studie o pozvolném pronikání židovské tematiky do filmu a televize. A to nejen skrze hrané filmy (Romeo, Julie a tma, Transport z ráje), ale rovněž skrze dokumenty (např. Motýli tady nežijí s tematikou dětských kreseb z terezínského ghetta). K televiznímu vysílání si ovšem doplňme dvě nezmíněné události: v květnu 1959 pronikla na obrazovky Daleká cesta, v té době již deset let stará připomínka holocaustu, dosud ovšem zpochybňovaná či vysloveně odmítaná nejen pro své tvarové novátorství (na snímku Blanka Waleská); v březnu 1962 následoval Modrý den podle Lustigovy předlohy.
Škoda jen, že v knize není podrobněji postiženo dění v kinematografii (a nejen v ní), která se v druhé půli 50. let (zhruba v letech 1956-1958) vzepjala k výrazové i názorové svobodomyslnosti, načež první projevy emancipace byly brutálně zardoušeny. Toto období ovšem provázely i zmatky: například satirická moderní pohádka Tři přání byla zakázána, aniž se dostala do distribuce, zatímco divadelní hra, podle níž vznikla, se uváděla dál - stejně jako televizní záznam jejího jevištní ztvárnění. Zřejmě ani v cenzurní sféře občas levá ruka občas netušila, co dělá pravá...
Jiří Petráš, Libor Svoboda (eds): Československo v letech 1954-1962.
Vydaly Ústav pro studium totalitních režimů v Praze a Jihočeské muzeum v Českých Budějovicích. Rok vydání: 2015. 652 stran.
Hodnocení: 75%
Foto: kniha, Česká televize
| < Předchozí | Další > |
|---|
Hana Hermanová se svou povídkou Cancfranc zvítězila na celé čáře v naší literární soutěži Nejkrásnější milostný příběh. Co o sobě prozradila čtenářům magazínu Kultura 21? Třeba i to, jak se jí psala vítězná povídka, co ráda dělá ve svém volném čase a o čem sní. 
Oscarová kategorie Nejlepší zahraniční film je dlouhodobě považována spíš za cenu politickou než filmařskou, což ale nic nemění na tom, že někdy vyhrají díla, která si to zaslouží a mají co říct. Letošním vítězem se stalo dlouho dopředu favorizované maď...
V Divadle Ungelt se v březnu představily v české premiéře dvě výjimečné herečky – Hana Maciuchová a Zuzana Byndžovská. Milan Hein pro ně vybral hru Růžové brýle...
Specializované časopisy, mnohdy čtvrtletníky nebo jen pololetníky, se k běžnému čtenáři téměř nedostanou. Jednak o jejich existenci neví, a i kdyby věděl, sotva by našel nějaké místo, kde se prodávají, a i kdyby takové místo objevil (třeba...