Kultura nejen 21. století | Kultura21.cz

Blížící se vánoční čas přeje pohádkám, a pokud si vybavíme nabídku televizních stanic, vytanou nám na mysli hlavně pohádky původně filmové. Jenže daleko bohatší pohádková pokladnice patří televizi - za bezmála sedm desetiletí své existence vyrobila Československá a poté Česká televize kolem 850 pohádkových titulů. Některé se nezachovaly, třeba proto, že se vysílaly takříkajíc v přímém přenosu, jiné byly prostě smazány.

Poklady, které sotva spatříme

Jak v televizi pohádky začínaly? Už pouhý rok poté, co bylo zahájeno vysílání, se diváci mohou potěšit hříčkou Čertovské historky. Vysílala se v květnu 1954 a scénář k ní napsal začínající Jaroslav Dietl, příští seriálový všeuměl. Režíroval ji Jaroslav Mach. A na podzim téhož roku přibyla další taškařice nazvaná Čert a bába - a na její režii se pro změnu podílela jiná známá osobnost, Oldřich Nový. Diváků tehdy mnoho ještě nebylo, i televizory s maličkými obrazovkami, poskytujícími jen málo kvalitní černobílý obraz, avšak zájem o nové médium - navzdory vysoké ceně - nezadržitelně rostl.

Od počátku vysílání si televizní tvůrci ohmatávali loutky. Nebyla to ona dlouho trvající, piplavá "rukodělná" práce s titěrným fázováním každého pohybu, jak to praktikoval třeba Jiří Trnka, televize požadovala rychle dosažitelný výsledek. Takže se loutky vodily jak na divadelním jevišti. Nejprve si to vyzkoušel Bořivoj Zeman v devítidílném seriálu příhod Spejbla a Hurvínka.

Jindřich Polák, v budoucnu režisér napínavých filmů jako Smrt v sedle nebo Nebeští jezdci, pořídil v polovině 50. let dvě krátké, zhruba čtvrthodinové andersenovské pohádky Statečný cínový vojáček a Císařovy nové šaty, které se pak vysílaly vloženy do živě vysílaného životopisného pásma o slavném dánském pohádkáři. Ta první byla loutková, druhá se inspirovala stínohrou. (Polák se ostatně zasloužil o další slavné pořady pro děti, spjaté postavou klauna Ferdinanda.)

Prosazuje se barva

Ve vánočním období roku 1957 pronikla na obrazovky další loutková pohádka Čertův mlýn, "obsazená" zespoda voděnými maňásky. Režisér František Filip, jenž se - stejně jako žádný z výše zmíněných tvůrců - u animovaného filmu také neuchytil, prosadil užití barevného materiálu (v době, kdy barevné vysílání bylo v nedohlednu!) a navíc poskytl jednu z posledních hereckých příležitostí Vlastu Burianovi, jenž zde namluvil hudravého pekelníka. Zdalipak ještě někdy uvidíme tento zavátý skvůstek, z něhož jsme dosud mihly jen krátké ukázky ve vzpomínkových cyklech jako Úsměvy nebo Komici na jedničku? Potřeboval by ovšem renovovat, protože barvy mu zcela vybledly.

Krkonošské pohádky

Od druhé půle 60. let se prosazují večerníčkovské seriály, jejichž tradice nás provází podnes. K prvním, a hned mimořádně úspěšným animovaným projektům patřily třeba Broučci, Pohádky ovčí babičky nebo Hup a Hop. Tehdy se také se jejich nedílnou součástí stává nezaměnitelný, mazlivý i hudravý hlas Jiřiny Bohdalové, která úžasně namluvila jak jednotlivé postavičky, tak se zhostila role vypravěčky. A později dosáhly mimořádné obliby příhody loupežníka Rumcajse nebo Krkonošské pohádky.

Neradi se díváme na černobílé pohádky?
 
Od počátku 60. let vznikají hrané pohádky, ve scénáři i vypravěčsky dokonale zvládnuté, zpravidla komediálně laděné, které se opíraly o osvědčené předlohy jak klasické (Božena Němcová, Karel Jaromír Erben, ze zahraničních Hans Christian Andersen, orientální Pohádky tisíce a jedné noci), tak novodobé variace (Jan Drda, Marie Kubátová, Josef Lada, František Pavlíček, František Hrubín...).

Často se mohou pochlubit prvotřídním hereckým obsazením. Lze jim vytknout jediný nedostatek - jsou natočeny černobíle. Jenže nynější zhýčkaní diváci prý vyžadují barvu. Snad to vysílání „důchodcovského“ kanálu ČT3, který hojně zpřístupňuje i černobílé pořady (včetně pohádkových), aspoň částečně napraví.

Odmítání černobíle natočených děl jako neatraktivních vedlo k tomu, že jedinou takovou pohádkou, která se pravidelně vracívá snad každé Vánoce, se stala Popelka (1969). To vysvětluje, proč později, když se definitivně prosadila barva, televize pořizovala nové, samozřejmě již barevné verze týchž příběhů.

O líném Honzovi

Tato slova se týkají - a tituly uvádím opravdu namátkově - Zapomenutého čerta (1964) podle Drdovy pohádky, kterou dnes známe jen jako Dalskabáty, hříšná ves (1976). Vévodí tu Jiřina Bohdalová, avšak i Jiřina Štěpničková, která opanovala první zpracování, si zaslouží nejvyšší uznání. Přidat lze Ladovu pohádku O líném Honzovi (1964 a 1977), ponurou báchorku od Boženy Němcové Sedmero krkavců (1967 a 1993), Pavlíčkova Slavíka (1957, 1970, 1996), nemluvě o několika verzích Hrubínova horůrku O krásce a netvorovi (1963), později přejmenovaného na Krásku a zvíře (1972), O Rozárce a zakletém králi (1985) nebo (na Barrandově) na Pannu a netvora (1978). Slovenská Zlatovláska (1970) se dočkala barevného ztvárnění na pražských Kavčích horách už po pouhých třech letech a stala se tak jednou z prvních televizních barevných pohádek.

Někteří tvůrci se upsali pohádkám

Natáčení pohádek se celoživotně věnovala řada režisérek (Věra Jordánová, Libuše Koutná, Svatava Simonová, Vlasta Janečková), avšak všechny uvízly v nanicovaté šedi, chyběla jim nápaditost. Větší vzruch vnesli jedině tvůrci "odjinud", kteří se mezi pohádky vypravili spíše ojediněle - třeba Jiří Adamec, podepsaný pod řadou níže zmíněných inscenací.

Z bezpočtu pohádek, které v průběhu 70. a 80. let vznikly, bych asi nejvýše vyzdvihl muzikál Princové jsou na draka (1980). Prolnutí reálné roviny s pohádkovou, skvělé herectví a zvláště písničky pánů Svěráka a Uhlíře propůjčily tomuto snímku dodnes okouzlující přitažlivost. Vždyť kdo by si okamžitě nevybavil podmanivou hudbu a texty písní Dělání všechny smutky zahání, Hlupáku, najdu tě nebo Statistika věda je.

Princové jsou na draka

Ostatně vtipně napsané postavy, chytré dialogy a výteční herci, potažmo chytlavé písničky dopomohly k úspěchu i dalším pohádkám, připomenu aspoň O princezně, která ráčkovala (1986), A co ten ruksak, králi? (1985) nebo volně návaznou dvojici Co takhle svatba, princi? (1986) a Ať přiletí čáp, královno (1989). A konečně nelze pominout ani proslulý Vorlíčkův seriál o princezně Arabele (1980, 1993), opět rozklenutý mezi soudobou přítomností a pohádkovým světem. Všechny jmenované tituly lze přitom vnímat jako okouzlující variace na klasická pohádková témata, s nimiž si autoři láskyplně pohrávají a všelijak je otáčejí, aby znenadání zableskla novým sytým jasem.

Co zaručí, aby pohádka přežila?

Zatímco Arabela patří mezi výpravné projekty, natáčené v reálu (a tam se od 90. let pořizuje většina pohádek), v televizní tvorbě naopak převažovaly ateliérové pohádky, někdy záměrně a podle vzoru slavné filmové pohádky Hrátky s čertem (1956) zasazené do téměř divadelních kulis. Pokud příběh byl skvěle napsán, inscenován i odvyprávěn, ani takové omezení nijak zvlášť nevadilo. Výše zmíněné "kusové" tituly to jen dokládají. Jen o letošních Vánocích – během svátečních dní od Štědrého dne po Štěpána – odvysílá Česká televize na třicet pohádkových titulů.

Arabela

Je ovšem pravda, že ani rádoby opravdová "autenticita", často daná prostředím nějakého skanzenu, nemusí být samospasitelná, když všude ruší těžkopádná namyšlenost. Mnohé televizní pohádky natočené v posledních letech upadají rychle do zapomnění, zatímco ty staré, realizačně daleko skromnější, si stále udržují oblibu. Inu, září z nich radost z dělání...

Foto: Česká televize
https://www.ceskatelevize.cz/tv-program/