Kultura21.cz

Jaká je podoba televize? Jakým jazykem se vyjadřuje? Co svými pořady sděluje? V čem se liší poslání veřejnoprávních a soukromých televizí? Jak se vytváří iluze reality, potažmo "jediné" pravdy? O tom všem pojednávaly příspěvky na konferenci, která zaštítěna Českou televizí proběhla na sklonku roku 2013 v Praze i Bratislavě. Nyní vychází sborník jen některých přednesených statí nazvaný Autor*vize*meze*televize. Jeho editoří věří, že každý na území bývalého Československa by měl česky i slovensky rozumět, takže všechny příspěvky zůstávají v jazyce svých autorů.

Kniha je rozdělna do čtyř oddílů. První zařazuje texty, které zkoumají prostředky televizní řeči, zvláště pak v oblasti dokumentu. Někdy se autoři přidržují srovnávání obdobných projektů, třeba Třeštíkové časosběrných dokumentů na jedné straně a obdobného amerického cyklu v režii Michaela Apteda. Jednotlivá zamyšlení se obírají hlediskem ženy v dokumentu, zkoumají prezentaci dějepisu na televizní obrazovce, též přistoupí úloha dramaturga jako spoluautora.

Za nejpřínosnější ovšem pokládám studii Jadwigy Hučkové o polském dokumentaristovi Andrzeji Fidykovi, jenž už před třemi desítkami let - ještě za komunistického režimu! - natáčel v severní Koreji. Jenže přivezený materiál bez nadsázky geniálně sestříhal do groteskní výpovědi nazvané Defiliada (na snímku). Ta by měla být šířena, protože hravě schová do kapsy všechny dnešní nemrcouchovité pokusy (nejnověji V paprscích slunce) něco z této do sebe uzavřené a veskrze totalitní země vytěžit.

Druhý oddíl shrnuje obhlídky po historii televizního média, jak tvorby, tak kritických ohlasů v tisku. Martin Štoll mapuje začátky televizního vysílání vesměs podřízeného ruskému vzoru, Daniel Růžička popisuje, jak se Československá televize podřizovala i protivila totalitní moci v prvních desetiletích své existence, Marek Hlavica se věnuje normalizačním poměrům v dramatické tvorbě brněnského studia ČST. Milan Šmíd se pozastavil u role televize v době politických změn roku 1989 a konečně Petr Bednařík se zahleděl na tendence českých televizních seriálů v uplynulém čtvrtstoletí.

Třetí oddíl zacílil na proměny televize v digitálním věku, ovšem se zkušenostmi nasbíranými hlavně ve Velké Británii (Ján Višňovský, Jan Čulík). Závěrečná čtvrtá část si zvolila název Televize ve veřejném prostoru (s dovětkem „nebo naopak“). Pisatelé zde probírají jednotlivé aspekty tohoto vymezení jak u nás, tak na Slovensku, všímají si regionálních televizí a vysílání pro menšiny, dotýkají se se podoby zpravodajství, ale třeba také odrazu televize v literatuře.

Petr Kopal ve svém příspěvku domýšlí, jak se televizní obrazovky stala rovnocenným členem rodiny, jak se zrodil "televizní národ". Svou stať uzavírá konstatováním, politická propaganda vládla za bývalého režimu - a je nepochybné, že Česká televize ji šíří i dnes.

Ne že by tato kniha nebyla zajímavým obohacením diskusí o televizi, ale přece jen se mnohdy jedná o pouhé, mnohdy jen narychlo sestavené střípky z prací či průzkumů daleko obsáhlejších. Ostatně: když už tahle brožované publikace společnou péči hned tří nakladatelství vyšla, jistě by nebylo od věci zauvažovat o vydání dvou zásadních prací Jakuba Jiřiště o dění v Českoslovenké televizi během 50. a 60. let. Autor se opírá o širokou pramennou základnu, zjištění dokáže přesvědčivě sumarizovat a vůbec nevadí, že jeho texty vznikly během vysokoškolského studia jako bakalářské a magisterské výstupy. I současná Česká televize přece vydává knihy...

Petr Kaňka, Václava Kofránková, Ingrid Mayerová, Martin Štoll (eds.): Autor*vize*meze*televize.
Vydaly Ústav pro studium totalitních režimů, Česká televize a Vysoká škola múzických umění, Praha/Bratislava 2015. 242 stran.

http://www.ustrcr.cz/cs/sborniky

Hodnocení: 80 %

Foto: kniha, http://stopklatka-dziks.blogspot.cz