Platívalo, že životaschopná je jen naplánovaná kinematografie
Banner

Platívalo, že životaschopná je jen naplánovaná kinematografie

naplanovana kinematografie academiaPo Hulíkově knize Kinematografie zapomnění, která mapovala dění na úsvitu normalizace, vydává nakladatelství Academia další obdobnou publikaci Naplánovaná kinematografie. Ta se věnuje počátkům zestátněného a vládnoucí ideologii záhy podřízeného filmového průmyslu - zachycuje orientačně období 1945 až 1960. Navíc není dílem jediného autora, pod vedením editora Pavla Skopala na ní podílelo celkem jedenáct přispěvatelů.

 

Nečekejme od Naplánované kinematografie, že by se zabývala podobou tehdejší filmové tvorby a zkoumala dopad estetických i politických normativů na ni. Do popředí zájmu naopak vysunula dva jiné okruhy - jednak uspořádání a činnost tehdejšího produkčního systému, jednak otázky distribuce a konkrétního zacházení s uváděnými filmy. Neřeší tedy, jaké filmy vznikaly, nýbrž jak vznikaly a jak byly uváděny.

Petr Szczepanik prozkoumal proměny uspořádání a řízení tuzemské filmové tvorby a přehledně zachytil jednotlivé etapy v celém sledovaném údobí. Pavel Skopal se zaměřil na podivuhodný fakt, že už v druhé půli 50. let se nenadále vynořilo několik česko-francouzských koprodukcí, tedy spolupráce s kapitalistickou cizinou. Některá z těchto děl zůstávají podnes životná – třeba retrokomedie Dědeček automobil nebo kreslené Stvoření světa, jak se lze přesvědčit z občasného televizního uvedení.

naplanovana kinematografie academia cesta do praveku

Lukáš Skupa probral počátky dětského filmu v tehdejším Československu, popsal složité zápolení s požadavky, aby také dětský film plně odrážel dobové politické, výchovné a vzdělávací požadavky a tak ovlivňoval i nejmladší diváckou generaci. Zahrnul přitom nejen snímky s dětskými hrdiny, ale také tituly pro ně určené, ať již se jednalo o animovanou tvorbu nebo hrané pohádky. Stačí připomenout osvětovou dikci v Cestě do pravěku. Lucie Česálková se zaměřila na krátkometrážní tvorbu a Alice Lovejoy se už poněkolikáté obrátila ke stálému předmětu svého zájmu, k dosud opomíjenému Československému armádnímu filmu.

Druhý oddíl nazvaný Distribuce a uvádění zahrnuje studie o způsobech šíření filmových programů, ať již to bylo prostřednictvím karlovarského filmového festivalu (který ovšem začínal v Mariánských Lázních), filmového festivalu pracujících, který se posléze rozdělil na letní a zimní část, nebo nezastřeně agitačních filmových jar na vesnici. Jindřiška Bláhová, jenž zpracovala první jmenované téma, mapuje posuny v pojetí karlovarského festivalu od jakéhosi mostu mezi východem a západem, předvedení znárodněné kinematografie a budovatelského étosu, jak píše autorka, až po sovětizaci. Druhou látku zpracoval Luděk Havel, pro něhož se festivaly pracujících staly prozatímní badatelskou prioritou, ostatně se jim věnoval ještě v dalším obsáhlém sborníku Film a dějiny 3. Poslední "jarní" okruh popsala Hana Květová, pro mě však zůstává jakoby ve stínu obou předchozích prací.

Michal Čarnický se zaměřil na putovní kina, která státem organizována šířila ideologicky vhodnou filmovou nabídku i do míst, kde stálé projekční stánky chyběly, tedy převážně na vesnice. Ve svém prvotním přesvědčovacím poslání fungovala po celá 50. léta, poté se, i jinak technicky vybavena, proměnila ve zdroj zábavy, když v létě putovala zejména po rekreačních oblastech. Anna Batistová spíše výčtově prozkoumala vývoj technického zázemí v českých kinech, mimo jiné v souvislosti se zaváděním širokoúhlé projekce a stereofonního zvuku.

naplanovana kinematografie academia

Šimon Bauer přiblížil vazby mezi začínající televizí a státním filmem, neboť filmové programy tvořily značnou položku televizního vysílání. Připomíná dnes stěží představitelné potíže, když černobílá obrazovka prvních televizí, velikostí připomínající pohlednici, zprostředkovávala nejen po technické stránce horší obraz, ale zejména na ní zanikaly davové výjevy. Není však pravda, že filmy uváděné v televizi pocházely výhradně z distribučních zásob pro kina, jak píše autor.

Naopak televize už koncem 50. let vysílala i tituly, které se v kinech vůbec neobjevily (namátkou jmenuji aspoň Ferreriho Byteček, Käutnerovy Curyšské zásnuby, Grangierovu Smrt doručovali nebo dokonce dávno před uvedením do sítě klubových kin i Mallův Výtah na popraviště, nemluvě o domácí Daleké cestě, v tuzemské filmové distribuci znevýhodňované). A ještě drobnost: Bauer popletl režiséra první televizní inscenace Robinsonka. Není to Jaromír Pleskot, jenž natočil verzi určenou pro kina, nýbrž Milan Vošmik.

Jaká tedy Naplánovaná kinematografie vlastně je? Podezírám autory, že nejšťastnější by byli, kdyby se - podobně jako obecní dějepravci nebo divadelní historici - mohli probírat jen archivními doklady s vědomím, že zkoumaný předmět byl nenávratně odvát a nelze jej zpřítomnit. Tudíž i filmy, které se povětšinou zachovaly, vnímají jako svého druhu historický materiál. Opírají se toliko o dobové ohlasy, střežíce se sdělit nějaký vlastní názor či hodnocení.

naplanovana kinematografie academia canstockphoto

Spíše jen z kontextu vyrozumíme, že naplánovaná kinematografie bylo něco strašného a záhubného, co připustilo totální nadvládu stranického vměšování. Jenže stejně naplánované byly i svobodomyslné filmy z 60. let, takže zjevně nezáleželo ani tak na vnitřním uspořádání tvorby, jako na její umělecké nezávislosti…

Navíc pisatelé často konstruují stanovisko jako dané současnou úrovní poznání a příliš nezohledňují, jak dnes směšné produkty vnímali tehdejší diváci, nakolik podléhali či naopak vzdorovali jejich dikci, nakolik si uvědomovali vymknutost své doby. Prostě schází linie v dějepisectví nazývaná průzkum mentalit nebo každodennosti. Uvedu příklad: o jednom z česko-francouzských filmů V proudech (1957), z něhož pochází doprovodné foto, se dočteme, že jej čeští kritici tvrdě odsoudili jako nezdařený nejspíš proto, že včas podchytili změny v politické situaci ("v nové atmosféře spolupráce s Francií nemohla být přijata kladně"), že zmiňované důvody byly tedy zástupné.

naplanovana kinematografie academia v proudech

Jenže vnášení takovýchto výkladů je notně sporné - stačí dotyčný film spatřit, aby snad každý uznal naprostý tvarový rozpad tohoto projektu. Režisér Vladimír Vlček, nositel Stalinovy ceny, vypravěčsky přitom koketující s kýčovitým melodramatem, zcela selhal ve zvládnutí řemesla, navíc již nekrytý ideologickým zaštítěním jako dříve. Film přitom získal příznivý divácký ohlas, vždyť jej vyhledalo bezmála půldruhého milionu diváků, zjevně lačných dojetí. Jenže právě tyto aspekty jsou pominuty.

Naplánovaná kinematografie
Autor: Pavel Skopal (ed.)
Vydala Academia v roce 2012, 560 stran

Hodnocení: 70 %

Zdroj foto: Academia, canstockphoto.com, robert-hossein.webnode.cz, magazin.realfilm.cz


 

Přihlášení



Soutěže

Má cesta za štěstím - autobiografie Mistra

gottPrávě vychází unikátní autobiografie největší legendy české a československé hudební scény všech dob. Autentický obraz fascinující životní dráhy výjimečného umělce s mezinárodním renomé, který na hudebním nebi začal zářit ve svých dvaceti letech.
SUPRAPHON

V hlavní roli Tomáš Holý a jeho nesnadný život i tragický konec

Český spisovatel, básník a držitel Magnesie Litera – Kosmas Ceny čtenářů za rok 2018 Ota Kars přichází s již druhou knihou o jednom z nejslavnějších českých dětských herců. V hlavní roli Tomáš Holý, tentokrát prostřednictvím krásně zpracovaného grafického románu.
Nakladatelství Argo

Rozhovor

Rozhovor s hvězdou Henry Lee Festu Mickem Harveyem

mick harvey 200Na Henry Lee Festu, který se koná 27. září v brněnské Zbrojovce, se představí Australan Mick Harvey. Je zakladatelem skupiny Nick Cave and the Bad Seeds, proto se v tomto rozhovoru mimo jiné dozvíte něco i ...

Hledat

Videorecenze knih

Vymazlené dítě harfistky Jany Bouškové – sólové album Má vlast

Dokážete si představit harfu jako plnohodnotný sólový nástroj, který dokáže znít jako celý symfonický orchestr? Harfistka Jana Boušková pojala tuto otázku jako výzvu a v průběhu čtyř let upravila vybrané skladby českých velikánů, jakými jsou Smetana, Dvořák a Suk, do zcela unikátní podoby.
Supraphon

Z archivu...

Čtěte také...

Quentin Tarantino a jeho Historky z podsvětí

tarantino perexQuentin Tarantino se narodil 27. března roku 1963 své teprve šestnáctileté matce. Jeho otec ho opustil velmi brzy, a tak jeho matka byla samoživitelka. Když neměl kamarády, tak svůj volný čas věnoval četbě komiksu, seriál...


Literatura

Doreen Virtue: V zajetí jídla

v zajeti jidla doreen virtueNezvladatelná chuť k jídlu je obrovským problémem. Americká psycholožka na chvíli opouští andělskou říši a vydává se po stopách tak reálných a bolavých, že i její odpůrci musí uznat nedozírný význam její nové knihy. Ráze...

Divadlo

Romeo a Julie v divadelním studiu JAMU

romeo200Marta, studio Divadelní fakulty JAMU v Brně dává pravidelně prostor svým studentům, aby se představili před diváky svou tvorbou. Bývají to tvůrčí dílny a různá volná asociativní představení, jsou to (naštěstí) i práce z oblasti klasického dramatu, na kt...

Film

Bláznivé nebo geniální? Oldřich Kaiser a Jiří Lábus stříhají jednu rolu za druhou...

pension lola kaiser labusPension Lola (1993) je padesátiminutový televizní film dvou komiků, který působí trochu jako rarita. Oldřich Kaiser a Jiří Lábus v něm obsadili úplně všechny postavy ...