Kultura nejen 21. století | Kultura21.cz

Také letos spatříme na obrazovce všechny možné pohádky (včetně několika premiérových), aniž diváci již rozlišují, zda vznikly v televizi nebo se původně promítaly v kinech. Jenže: každý rok se opakují stále tytéž tituly. Mají společný jediný rys - téměř bezvýhradně jsou barevné. Vzniká tím klamný dojem, jako kdyby černobílé pohádky snad ani neexistovaly. Takové jsou do programu zařazovány naprosto výjimečně - nanejvýš Popelka (1969, na snímku), kterou si ovšem nepleťme s daleko známějšími Třemi oříšky pro Popelku, a pak snad ještě Křesadlo (1968).

Přitom první tři desetiletí televizní tvorby - až do poloviny 70. let - se odehrávaly téměř výhradně ve znamení škály mezi černou a bílou, takových pohádek vzniklo na dvě stovky, některé už celá desetiletí nikdo nespatřil. Jistě: mnohé se nedochovaly, ať již proto, že se vysílaly v přímém přenosu nebo byly prostě smazány, případně špatný technický stav znemožňuje jejich uvedení. Jenže nikdo netuší, co se v hlubinách televizního archivu vlastně skrývá a v jakém je to stavu. Zájemci si mohou prolistovat jedině časově omezený soupis brněnského fondu - knihu Dramatická tvorba brněnského studia rozhodně doporučuji (viz recenzi http://www.kultura21.cz/literatura/6440-publikace-o-tv). Zato v Praze se dosud vše drží pod pokličkou, zdejší televizní archiv je stále zakletým královstvím.

Pohádky se vyskytovaly od samotného počátku televizního vysílání, svého rozkvětu se dočkaly od 60. let - vznikají hrané pohádky, ve scénáři i vypravěčsky vládnuté, zpravidla komediálně laděné, které se opíraly o osvědčené předlohy jak klasické (Božena Němcová, Karel Jaromír Erben, ze zahraničních Hans Christian Andersen, orientální Pohádky tisíce a jedné noci), tak novodobé variace (Jan Drda, Marie Kubátová, Josef Lada, František Pavlíček, František Hrubín...). Často se mohou pochlubit prvotřídním hereckým obsazením. Lze jim vytknout jediný nedostatek, jak již bylo uvedeno - jsou natočeny černobíle.

Nejspíš už v dobách komunismu se televizní pracovníci obávali, že po nástupu barvy nebudou černobílé produkty dostatečně atraktivní - takže se začaly pořizovat nové barevné verze úspěšných příběhů. Tato slova se týkají - a tituly uvádím opravdu namátkově - Zapomenutého čerta (1964) podle Drdovy pohádky, kterou dnes známe jen jako Dalskabáty, hříšná ves (1976). Vévodí tu Jiřina Bohdalová, avšak i Jiřina Štěpničková, která opanovala první zpracování, si zaslouží nejvyšší uznání.

Přidat lze Ladovu pohádku O líném Honzovi (1964 a 1977), ponurou báchorku od Boženy Němcové Sedmero krkavců (1967 a 1993), Pavlíčkova Slavíka (1957, 1970, 1996), nemluvě o několika verzích Hrubínova horůrku O krásce a netvorovi (1963), později přejmenovaného na Krásku a zvíře (1972), O Rozárce a zakletém králi (1985) nebo (na Barrandově) na Pannu a netvora (1978). A mimo pohádky: k „psí“ mikrokomedii Bohouš (1968, na snímku), uváděné koncem snad každého roku, přibylo volné pokračování Bohoušův syn (1976), které naopak spatřil málokdo. Neskrývají se tu - a nejen mezi pohádkami - ony pověstné perličky na dně, které zcela neprávem upadly v zapomnění?

Abychom se dokázali orientovat ve vánoční nabídce, nezbývá než si opatřit nějaký podrobný soupis. Týdeník Televize mezi prvními zveřejnil televizní programy od poloviny prosince až do Nového roku, tedy v časovém období přesahujícím dva týdny. Nečiňme si o Týdeníku Televize žádné iluze, místy vyhlíží jako reklamní leták nějaké cestovky, rovněž nabízí propagačně vyhlížející textíky k novým filmům v kinech, které pisatel sotva viděl na vlastní oči, a taktéž vnucuje všelijaké kuchyňské recepty - jako kdyby televizní vysílání měly sledovat hlavně „ženy doma“ u plotny a žehlícího prkna.

Sice přináší programy snad nejpodrobnější, avšak vyhýbá se zaujetí jakéhokoli názoru, nerozlišuje kvalitu. Filmy pitomé i mimořádné tu řadí vedle sebe jak housky na pultu. Navíc je popisuje ne vždy výstižně či srozumitelně, někdy uvádí charakteristiku natolik zjednodušující, že mate. Například máme věřit, že v bezmála stoleté grotesce Bílá křídla (středa 31. prosince, ČT 2, 12.35) hrají pánové Laurel a Hardy, jenže on tam hraje jen Laurel samotný.

Nebo si vezměme Ruskou ruletu (sobota 27. prosince, ČT 2, 23.30) - přečteme si o ní: „Dokument o Derrenu Brownovi“. Avšak Ruská ruleta zachycuje především show Derrena Browna (na snímku), dnes asi nejznámějšího britského mága, jenž si přímo před kamerou a v několika kolech vybírá z mnoha uchazečů nejvhodnějšího asistenta ke svému navenek nebezpečnému střeleckému pokusu.

Týdeník Televize však také kolísá v přechylování ženských příjmení. Měla by asi platit zásada, že zahraniční ženská příjmení přechylujeme zejména tehdy, není-li zřejmé, zda se jedná o muže či ženu. Vzhledem k tomu, že v programových sloupcích časopisu není nikdy zřejmé, jakého pohlaví dotyčný umělec je, protože jeho křestní jméno bývá uváděno téměř výhradně jen v iniciále, mělo by se důsledně přechylovat.

U většiny televizí se to dodržuje, u některých (Nova a její deriváty) nikoli. Nepřejí si to snad? Ale ani to neplatí všeobecně. Občas se i v „Novácích“ programových sloupcích přechyluje. Tak se například dočteme, že v Kouzelné romanci (úterý 23. prosince, 20.20) vystupuje A. Adamsová a vedle ní S. Sarandon (což ovšem není muž, nýbrž také žena) nebo že v Mrazíku (neděle 28. prosince, 20.20) hraje N. Sedychová. Což je opravdu žena. Takže: kéž by redaktorkám (a redaktorům) tohoto plátku Pánbůh zdravý rozum naděliti ráčil.

Foto: Týdeník Televize, Česká televize, www.metro.co.uk