Režisér Václav Krška (1900-1969) patří mezi české režiséry, kteří zůstávají ve stínu svých slavnějších kolegů. Je uznáván jako průkopník poetických či lyrických výpovědí, jenž měl tu smůlu, že svého uměleckého vrcholu dosáhl v temných 50. letech, spoutáván tehdy vyžadovanými normami. Podřídil se jim zejména v sérii agitačních životopisů, ale zároveň jim unikal v procítěných, ideologických stigmat zcela zbavených přepisech Šrámkových předloh Měsíc nad řekou a Stříbrný vítr. A k velké obrodě svého talentu byl připraven díky kritickému snímku Zde jsou lvi, neskrývajícímu rozčarování z poměrů ve společnosti, který byl záhy odsouzen jako pomlouvačný. Pak už rezignoval…
O Krškovi, narozeném v jihočeské vísce Heřmani, již v uplynulých desetiletích pojednávala řada časopiseckých pojednání, dokonce vyšla Dvořákova monografie Poetický svět Václava Kršky (1989). Nyní se k zájemcům dostává sborník Osudová osamělost, sestavená z devíti metodologicky různorodých příspěvků, které přibližují jak jednotlivá díla, tak stylotvorné prvky jeho tvorby. Publikace byla zaštítěna olomouckou univerzitou, odkud pocházejí autoři jednotlivých statí, a jako třetí publikaci ji v ediční řadě Filmová mozaika (po knihách Marketa Lazarová a Kinematograf!) vydalo nakladatelství Casablanca.
Například Tomáš Uher zmapoval Krškovy aktivity před jeho vstupem do filmové branže, dovíme se mimochodem také o jeho problémech se soudy kvůli homosexuální orientaci. Jan Jendřejek podrobně popsal osudy prvního Krškova samostatného filmu Řeka čaruje – na černobílé fotografii (předchozí dva snímky spolurežíroval s jinými tvůrci): práce za něm začaly ještě za protektorátu a po osvobození se řešilo, co s celým projektem, zda není příliš poznamenaný německou nadvládou – nakonec byl přece jen dokončen. Škoda jen, že podobně nebyly zpracovány i další Krškovy filmy, které též narážely na rozpaky či vyslovenou nepřízeň (jmenovitě Stříbrný vítr a Zde jsou lvi).
Ondřej Sabol ve své studii přiblížil, jak Krškovy poetické filmy byly hodnoceny dobovou i pozdější kritikou, která žádoucí úrovně dosáhla až díky založení teoretického časopisu Film a doba. Svůj text pojal jako doplnění dosavadních převážně novinových ohlasů, když zkoumá narativní i stylistické postupy, všímá si smyslového opojení postav i diváka. Důležitý je příspěvek Milana Haina o kořenech Krškových životopisných počinů, které vyrůstaly z jiných kořenů – ze snovosti i expresivity – než jaké záhy filmařům vnutili stalinističtí ideologové. Jmenovitě rozebírá Housle a sen, pojednávající o houslovém virtuózu Josefu Slavíkovi, současníku a snad i konkurentu věhlasnějšího Paganiniho. Témuž filmu, respektive jeho snovosti coby důsledku hrdinova chorobného blouznění, se věnuje rovněž Andrea Faltýnková. Napsala, že snímek Housle a sen působí jako horečnatý sen, v němž je zpočátku velmi obtížné rozlišit jednotlivé roviny fikčního světa.
Další příspěvky rozebírají, co Krška natáčel (směl natáčet) v 50. letech. Životopisné filmy zkoumá na pozadí jednoho z nich, Posla úsvitu o vynálezci Josefu Božkovi. Ze srovnání verzí scénáře i výsledného filmu pak dovozuje, nakolik se výchozí záměry dařilo naplňovat, nakolik se obrušovala povahopisná schémata v kresbě jednotlivých postav. Jana Bébarová se dotkla dvou Krškových setkání s Fráňou Šrámkem, zajímala se o adaptační postupy při převádění literární předlohy do filmové podoby, rozlišuje příběh a vyprávění, osvětluje přenos narativních funkcí (mezi divadelní hrou a filmem v Měsící nad řekou - foto, mezi románem a filmem ve Stříbrném větru).
Závěrečný text Jany Jedličkové se zabývá ženskými postavami u Kršky – autorka si zvolila méně známý snímek Kde řeky mají slunce, s výrazným sociálním akcentem přibližující rigidní venkov v dobách před první světovou válkou. Škoda jen, že nikdo neprozkoumal herectví našich předních hereček (zejména Dany Medřické), které Krška s oblibou obsazoval. Je jistě pravda, jak se ostatně i v knize píše, že zejména ženské herectví bylo často teatrální, stylizované a „nefilmové“, avšak také strhávalo svou expresivní naléhavostí (třeba u Medřické v případě filmu Zde jsou lvi).
Kniha obsahuje cenné přílohy: nalezneme soupis literární Krškovy tvorby i shrnutí prací o Krškovi (doplnil bych ještě stať Ondřeje Koláře otištěnou v píseckém Otavínu či upozornil na rozsáhlou pasáž v knize Heřmaň od manželů Matoušových), připojen je ještě obšírný výběr další odborné literatury. Nechybí ani podrobná filmografie, zachycující všechny filmy, na nichž se Krška podílel, a to včetně televizních projektů, které chystal na sklonku života (a kterým se nikdo podrobněji bohužel nevěnoval). Jen schází zmínka, že se také podílel na sérii Shakespearovských monologů a rovněž na dvou dílech volného cyklu Malá noční povídka.
Milan Hain, Milan Cyroň a kol. : Osudová osamělost. Obrysy filmové a literární tvorby Václava Kršky.
Vydala Casablanca, Praha 2016. 272 stran.
Hodnocení: 90 %
Foto: kniha, Česká televize
< Předchozí | Další > |
---|