Nepohodlné masakry
Banner

Nepohodlné masakry

foto k filmu perexVe čtvrtek 30. listopadu tohoto roku jsem se v Berlíně zúčastnila premiéry filmu ZER tureckého režiséra s kurdskými kořeny Kazima Öze. Během 110 minut filmu jsem střídavě zatajovala dech, plakala a smála se. Emocionální houpačka se vším všudy. Kolem mě – až na pár německých přítelkyň – seděli buďto Turci nebo Kurdové. Režisér sám, známý spíše svými dokumentárními filmy, mluví jen spoře anglicky, německy vůbec. S publikem mluvil turecky nebo kurdsky, s německým tlumočením.

 

Proč se o tom zmiňuji – nevím, jestli tenhle film přijde do české distribuce, ovládané zábavním průmyslem, jestli tu bude dost publika, které tento překvapivě poetický film, plný smutku, radosti ze života a touhy, vůbec ocení. Ráda bych – asi jako první Češka, která film viděla, napsala něco předtím, než se toho eventuálně ujmou profesionální kritici a film odsoudí jako pomalý, málo akční, protiamerický nebo protinatoidní. Film se totiž dotýká mnoha věcí, o kterých se dnes nerado mluví. Jak je to vlastně s námi a Erdoganovým Tureckem, které je naším spojencem v NATO a zároveň koketuje s Rusy? Jak je to s osudem těžce zkoušeného kurdského národa, který byl a stále je podroben útlaku, rozdělení a genocidě?

V okamžiku, kdy je metaforicky, ne přímo, zobrazen masakr kurdské vesnice v oblasti Dersim v Turecku v roce 1938, jsem si při výstřelech a následném tichu vzpomněla na vesnici Lejčkov, ležící nedaleko mého rodného Chýnova v jižních Čechách. Tam Němci, prchající na konci války před Rudou armádou, pobili 24 obyvatel vesnice. Dne 9. května 1945, tedy v poslední den druhé světové války v Evropě – než bylo rozhodnuto, že válka skončila jindy – Němci na útěku a v děsu a touze po pomstě stříleli po všem živém. Na konci jejich běsnění bylo 24 mrtvých nevinných civilistů a vypálená vesnice. Jistě, nebyly to desetitisíce, které se udávají u dersimského masakru, který byl odvetou za povstání Kurdů v této turecké provincii. Ale je to jizva, vypálená do mého rodného kraje. Léta jsem si na tu událost nevzpomněla, až v den premiéry filmu ZER. Kolem mě seděli Kurdové, zjevně dobře věděli, oč se ve filmu jedná. Moje německé přítelkyně byly dojaté – ale já jsem si uvědomila tu děsivou podobnost osudů malých a nepohodlných národů, které se odmítají nechat asimilovat.

 

foto k filmu

 

Přitom film začíná jakoby nic, v New Yorku, kde mladý student hudby z turecké rodiny jménem Jan – vyslovují jako Žan – ztrácí lásku své dívky a v této pro něj nelehké době dostává na starost svou babičku, která přijela z Turecka, aby podstoupila operaci plic, pravděpodobně rakoviny. Babička po něm chce, aby jí zpíval – a sama mu zpívá píseň v řeči, kterou on nezná, píseň o nešťastné lásce dívky Zer a pastýře, který byl pro otce Zer příliš chudý. Babička a vnuk navážou kontakt v době, kdy její dny jsou sečteny – a Janovi zůstává jen vzpomínka na píseň, o které ví, že je v kurdštině, ale netuší, proč byla pro babičku tak důležitá. Jen ji slyšel vyprávět o hrozném snu, který se jí opakovaně zdál a ve kterém vojáci pobijí muže ve vesnici a děti včetně jí samé odvezou pryč… Jen se dozví, že jeho jméno není francouzské, jak si myslel, ale kurdské, že mu ho vybrala kdysi ona sama, a že v kurdštině znamená Bolest.


V den babiččina pohřbu v Turecku se Jan ptá po písni v kurdštině - a odměnou je mu facka od otce s tím, že hanobí památku jeho matky. Tady začíná road movie – cesta a hledání vlastních kořenů Američana Jana v Turecku, hledání plné poetiky, humoru, smutku a touhy. Tady se ukazuje schopnost režiséra Kazima Öze vystihnout život v odlehlých částech Turecka a zároveň nemožnost navázat na přervané kořeny v zemi pod cizí nadvládou, kde mizí rodiny, celá území, kde se z posvátných řek stávají přehrady, ale kde si lidé uchovávají smysl pro humor a ironii jako zbraň proti útlaku…

 

foto 2 k filmu

 

Film sám je krásný, plný hudby, okamžiků bolesti i vtipných situací, kdy si Američan chce v odlehlé vesnické hospodě objednat espresso, například, nebo kdy se stává předmětem vtipkování venkovských obyvatel jako ten, kdo patří k bláznům z Dersimu. Jan svou píseň nakonec najde, ale divák je stejně postaven před nutnost vybrat si, jak film vlastně končí…. Metaforicky i doslovně.

Představitel hlavní role Jana – albánský herec Nik Xhelilaj, u nás snad poněkud známý jako představitel „nového“ Vinnetoua z třídílného filmu televize RTL, ale jinak držitel několika mezinárodních ocenění za herecký výkon v různých filmech, v podstatě neopouští plátno a vede diváka jako zosobněná emoce zákruty děje – v New Yorku i v Turecku, počínaje nešťastnou láskou, rychle se rozvíjejícím vztahem k babičce, kterou předtím nikdy neviděl, smutkem nad její smrtí i vztekem nad pokrytectvím své rodiny. Jeho pohled vede diváka malebnou krajinou Turecka i sněhem jeho hor. Neustále ho pohání touha po nalezení zdroje bolesti, kterou cítil v písni, hledá píseň samu i sebe sama. Kdo chce rozumět, porozumí dobře.

Film sám je zážitek, ale dobré na premiérách je i to, že režisér diskutuje s diváky. Byla jsem odkázána na německé tlumočení, ale i tak jsem dobře pochopila, proč režisér vybral tohle nelehké téma. Začal točit film v době, kdy probíhala mírová jednání mezi tureckou armádou a kurdskými milicemi, které se dokonce oboje – armáda i gerilla – ve filmu objeví. Dokončen byl v době, kdy jednání ztroskotala, a Kazim Öz narazil na problém s ustupující demokracií v Turecku a na zákaz zobrazení scén, byť metaforických, dersimského masakru. Nechal tedy film běžet několik minut začerněný, jen s titulky: „Tato pasáž byla zcenzurována“. Následkem bylo, že film odmítla promítat spousta kin v Turecku. Takže značná finanční ztráta – ale jak režisér sám řekl – vyplatilo se to, neztratil sám před sebou a svým publikem tvář.

Film se dostal na mezinárodní festivaly, v Edinburghu, Nantes, byl promítán v Holandsku a v současné době je v distribuci v Indii a Německu, jen například. Na většině festivalů obdržel cenu publika – a na festivalu v německém Mannheimu v listopadu tohoto roku cenu kritiků i publika, poprvé v dějinách festivalu dali kritici i diváci cenu stejnému filmu, jak řekl jeho ředitel při předávání cen.

Nedávno jsem se dočetla o jakémsi „odvážném počinu“ někdejšího šéfa zpravodajství televize Nova Jana Vávry, a to knize „Zpráva o hrůzných dějinách národa českého“, který se má údajně dotýkat i divokého poválečného odsunu Němců a nástupu komunistů k moci – prý pro všechny, kteří si myslí, že minulý režim nebyl vlastně zas tak strašný. Přiznávám, že číst to nehodlám – ale budu zvědavá, kdy mi někdo, kdo to přečte, řekne o masakru v Lejčkově na sklonku války. Psát knihu tak, aby byla přivítána mainstreamem, to je vskutku odvážný počin.

Ony totiž dějiny Evropy nezačaly v roce 1945 ukrutnostmi na Němcích, byť je nijak nehájím. Krutosti jsou vždy odsouzeníhodné. Všechny – ty, které se hodí, i ty, které se do obrazu idylické Evropy nehodí a nepíše se o nich – a netočí se o nich filmy. Kde se rádo zapomíná, že následkům předcházejí příčiny.

Jsem ráda, že jsem ten film viděla – a přála bych mnoha dalším, aby ho viděli také. Nejen Avengers jsou hodni toho, abychom šli do kina. Zapomněli jsme, že filmy mají vyprávět příběhy – a měli bychom si to připomenout.

Trailer můžete shlédnout zde.

 

Film: Zer

Režisér: Kazim Öze

Hodnocení: 100 %


 

Přihlášení



Soutěže

Má cesta za štěstím - autobiografie Mistra

gottPrávě vychází unikátní autobiografie největší legendy české a československé hudební scény všech dob. Autentický obraz fascinující životní dráhy výjimečného umělce s mezinárodním renomé, který na hudebním nebi začal zářit ve svých dvaceti letech.
SUPRAPHON

V hlavní roli Tomáš Holý a jeho nesnadný život i tragický konec

Český spisovatel, básník a držitel Magnesie Litera – Kosmas Ceny čtenářů za rok 2018 Ota Kars přichází s již druhou knihou o jednom z nejslavnějších českých dětských herců. V hlavní roli Tomáš Holý, tentokrát prostřednictvím krásně zpracovaného grafického románu.
Nakladatelství Argo

Rozhovor

Věřím na šťastné konce a velké návraty, říká Josef Bouda, frontman kapely Karel Gott revival Morava

josef bouda perexNa svých vystoupeních má stále výraznější úspěch, což se už děje i za hranicemi Česka. Řeč je o kapele Karel Gott revival Morava, kde je tím "goťákem" zpěvák Josef Bouda. Hudební formace, která má základnu v Bučovicích, je stále pop...

Hledat

Videorecenze knih

Vymazlené dítě harfistky Jany Bouškové – sólové album Má vlast

Dokážete si představit harfu jako plnohodnotný sólový nástroj, který dokáže znít jako celý symfonický orchestr? Harfistka Jana Boušková pojala tuto otázku jako výzvu a v průběhu čtyř let upravila vybrané skladby českých velikánů, jakými jsou Smetana, Dvořák a Suk, do zcela unikátní podoby.
Supraphon

Z archivu...

Čtěte také...

Seděl režisér Roy Andersson na větvi a rozmýšlel o životě?

holub 200Švédský režisér Roy Andersson (viděli jsme od něho např. Písně z druhého patra a Ty, který žiješ) se zařadil mezi tvůrce festivalově ceněných filmů, jejichž samoúčelnost tvarová i syžetová, zahlcující významotvornou složku, vystupuje stále silněji do ...


Literatura

Thilliez čtenářům opět naservíroval zajímavá témata

strach 200Francouzský spisovatel Franck Thilliez už u nás není žádným neznámým jménem. Není divu, protože jeho knihy stojí za to a nedávno vyšel šestý díl z jeho série s komisařem Sharkem, tentokrát s názvem Strach.

 

Divadlo

Divotvorný vstup zlínského Městského divadla do sezóny 2013/2014

200divV sobotu 21. září uvedlo Městské divadlo ve Zlíně první večerní premiéru právě se rozbíhající divadelní sezóny. Pocty „být první v nové sezóně“ se dostalo muzikálu Divotvorný hrnec v režii umělecké šéfky zlínského divadla Hany Mikoláškové.

...

Film

Albert Nobbs – všichni nosíme masku

albert nobbs dvdMuž, který má tajemství. Žena, která má sen. Stalo se vám někdy, že jste při pohledu do zrcadla sice viděli svůj obličej, ale měli jste pocit, že to je někdo jiný, úplně cizí? Jedna z mých kamarádek má pro tento p...