Kultura nejen 21. století | Kultura21.cz

Pořádání FESTIVALU FRANCOUZSKÉHO FILMU (letos ve dnech 18. až 24. listopadu) se u nás stalo letitou tradicí, letos je chystán už po čtyřiadvacáté. Svou základnu bude mít v Praze, ale jeho ozvěny proniknou i do dalších měst: do Brna, Českých Budějovic, Hradce Králové a Ostravy. Mimopražští zájemci tak nebudou ochuzeni, i když k nim dorazí jen útržky z celkové nabídky.

Opět proběhne divácká soutěž, z níž upozorním aspoň na pozoruhodný snímek France, který pojednává o snaživé reportérce a skrze ni také o zákulisí televize. Pokud se vyvedl, slibuje nevšední zážitek; navíc by mohl podnítit, abychom situaci ve Francii srovnali se situací u nás. Skutečně mají média sklon svým divákům (posluchačům, čtenářům…) vnucovat jimi zastávaný názor či postoj jako ten jediný správný?

Možná překvapí životopisný snímek De Gaulle o slavném francouzském státníku – zachycuje jeho nesnadné rozhodování na začátku druhé světové války, kdy Francie záhy uznává porážku, ale současně se formuje hnutí odporu jak doma, tak v zahraničí, do jehož čela se de Gaulle staví. Spatříme rovněž vztahový, notně upovídaný příběh Milostné historky o míjejících se citech, jak to vyplývá z mnohočetného vyprávění trojice mladých lidí, kteří se navzájem svěřují se vším, co sami okusili, čemu byli svědky nebo o čem slyšeli.

Zdá se, že podivná až výstřední tragikomedie Sbohem, blbci! by mohla být zajímavá díky spršce těch nejcennějších Césarů (což je francouzská obdoba amerických Oscarů) - mimo jiné za nejlepší film, režii atd. Protože dosavadní ohlasy se pohybují mezi naprostým zatracením a nadšeným obdivem, zřejmě vzniklo opravdu svérázné, provokativní dílo.

Sbohem, blbci!

A konečně upozorním na dokument Jane očima Charlotte. V něm se sešly dvě spíše než Francii než u nás slavné ženy, dcera a matka. Tou dcerou je Charlotte Gainsbourgová (tu si pamatujeme třeba z Nymfomanky, na přehlídce ji však připomenou filmy jako 3 srdce nebo Příslib úsvitu), která po několik let natáčela portrét vlastní matky Jane Birkinové (ta před více než půlstoletím začínala v proslulých filmech jako Zvětšenina, později jsme ji mohli spatřit po boku Pierra Richarda v komedii Hořčice mi stoupá do nosu). Film zachycuje prchavé okamžiky mlčenlivého souznění i početné rozmluvy, v nichž si dvě navzájem nejbližší bytosti vyjasňují, co je k sobě poutá a co rozděluje.

Yves Montand si v Doznání zaherál komunistu Artura Londona

Další sekce se budou věnovat jak předpremiérám, které záhy vstoupí na plátna tuzemských kin, tak dílům z uplynulých dvou let, která jsme již mohli vidět. Nalezneme mezi nimi i čerstvé novinky, natočené v koprodukci s Francii českými tvůrci. První novinkou je velice obdivné zamyšlení nad životní dráhou jednoho význačného umělce nyní spíše francouzského než českého a nazývá se mnohoznačně Milan Kundera: od Žertu k Bezvýznamnosti. Druhým titulem je animovaný snímek Moje slunce Mad, popisující zážitky Češky, která se provdala do Afghanistánu a musela přivykat odlišným obyčejům i mravům, než poznala, že některé hodnoty – třeba soucit – jsou všelidské.

Bláznivý Petříček

Připomínka nedávno zesnulého Jean-Paula Belmonda (1933-2021) se omezí na dva filmy velice známé, jednak na dobrodružnou komedii Muž z Ria, jednak na anarchistické podobenství Bláznivý Petříček, a jeden naopak zcela pozapomenutý (vztahové drama Opice v zimě, kde se mladičký Belmondo setkal s Jeanem Gabinem). Režiséra podnětných, deziluzivních politických dramat Costu-Gavrase (*1933) si připomeneme jeho nejslavnějšími díly: Muž navíc se odehrává za nacistické okupace, Z čerpá z vojenského převratu v Řecku a Doznání upozorňuje na mechanismus zmanipulovaných soudních procesů ve stalinistickém Československu, které pohltily i vysoce postavené komunisty. Doznání vzniklo podle vzpomínek Artura Londona, jenž jako jeden z mála přežil. Škoda, že v přehlídce chybí Costa-Gavrasovy pronikavé výpovědi o neblahém působení amerických „poradců“ různě po světě (Stav obležení, Nezvěstný).

24. Festival francouzského filmu (festivalff.cz)
Foto: 24. festival francouzského filmu