Po téměř čtyři měsíce se v Domě U Kamenného zvonu na pražském Staroměstském náměstí konala výstava MYSLET FILMEM. Navštívil jsem ji nedlouho před uzavřením (tento okamžik nastal 18.2.2023) a nestačil se divit.
Dosavadní ohlasy byly obdivné, zdůrazňovaly novátorství autorů i převratnost záměru ukázat film jako formu, která myslí. To se domníval kdysi uctívaný francouzský režisér Jean-Luc Godard, bouřlivák jak v uměleckém sdělení, tak politickými postoji, neboť koncem svobodomyslných 60. let vyznával třeba maoismus a film coby oživlý politický plakát. Godard skutečně bořil filmová klišé a ustrnulé vypravěčské postupy, avšak dnes jeho snahu vnímám jako chtěně exklusivní, jejíž provokativnost záhy vyprchala.
Kdož vstoupíš, zanech veškeré naděje
Ve třech patrech galerie se promítaly různě rozkouskované pohyblivé obrázky, projekční plocha byla utvářena různě, někdy připomínala na výšku postavený mobilní telefon, jindy vertikální plátno rozdělené do tří oddělených segmentů, avšak s týmž pohybujícím se obrazem. Nastolované výjevy spolu komunikovaly i na víceru ploch současně, téma zaznamenaných dějů někdy procházelo z jedné místnosti do další. Vystavenými předměty tudíž nebyly jen projekční plochy, případně v prostoru rozvěšené či po stěnách rozestavěné objekty související s filmařinou, ale především „hrané scény“, před nimiž si divák mohl případně sednout do různě pohodlných sedadel.
V obdrženém popisku jsem se dočetl, že projekt Myslet filmem se zaměřuje na způsoby, jakými současné audiovizuální umění filmovou řeč nejen posouvá, ale i navrací k jejím kořenům. Co jsem spatřil, však vypovídalo o naprosto vyprázdněných hrátkách s filmovým médiem, které odrazovaly svým nepatřičností. Divácky obtížně stravitelné pokusy s „jinakostí“ hraničily s obskurními snahami hrát si na (pseudo)umění, avšak zcela prkenně a nekomunikativně, zato s namyšlenou sebestředností.
Ochotníci a amatéři by to zvládli lépe
Jakoby ochotnická úroveň jednotlivých výpovědí prozrazovala snad záměrně hýčkané neumětelství, nanejvýš snad obhajitelné jako jakési přípravné, zkušební práce, které lze stěží vydávat za svébytný umělecký počin. Posuďte sami: nekonečné natáčení Miroslava Krobota, který se svými gesty a postoji jakoby nedokáže trefit do režisérových představ, evokuje bezprostřednost a neupravenost takového záznamu, kdy kamera je ustavičně zapnutá a snímá dění před sebou, i kdyby ji nikdo neobsluhoval, ale při pozornějším sledování snadno odhalíme přítomnost střihu.
Skutečně utrpení však přineslo trapné žonglování (snad) s podobenstvím, kde se řeší, zda lze tetovat zeleninu, zda se človíček pitvorně namaskovaný za celer může zařadit mezi avokáda. Když jsem tyhle pochutiny pak viděl doopravdy položené na stolech a lavicích, byl jsem v rozpacích, jedná-li o exponáty nebo mohou-li je návštěvníci odnést. Odolal jsem takovému pokušení.
Neuvěříte, co vše se vydává za umění
Všemu pak korunu bezmoci nasadila květinová slavnost, barevně velice sytá, opět s negramotně personifikovanými rostlinkami. Jindy zase Jiří Menzel, jako kdyby spadl neznámo odkud a bez srozumitelného důvodu, zdlouhavě vypráví o Ostře sledovaných vlacích a jeho hlas provází statickou fotografii osvětleného sálu pražského kina Lucerna.
Procházel jsem jednotlivými výstavními místnostmi a nevěřil vlastním očím: nebetyčné podivnosti, neforemně prezentované, se tu vydávaly za autentické, plnohodnotné a navýsost přemýšlivé zkoumání audiovizuálního média. Na doprovodním letáku jsem se dočetl, že se tam vytvářejí situace na pomezí reality a fikce, kdy je příběh postupně odhalován prostřednictvím videa, objektů, scénografie a herecké performance. Inu, tak lze také výstavu popsat. Za sebe si kladu si otázku, co tahle výstava kloudného vlastně přinesla. Nepočítám-li zmarnění výstavního prostoru cenné historické budovy.
Vyšla kniha veskrze zbytečná?
Návštěvu výstavy přijímám jako zhmotněnou přehlídku ztraceného času, který sotva vyváží doprovodná kniha (nazývá se rovněž Myslet filmem), poskládaná z několika odborných studií o střihové skladbě, s níž výstava měla sotvaco společného. Obsahuje jak texty současných teoretizujících českých praktiků (nebo praktikujících teoretiků?), tak dávnější zamyšlení, ať je sepsal beze sporu geniální režisér Sergej Ejzenštejn, jeden z věrozvěstů bolševického revolučního filmu, nebo pocházejí z pera francouzského myslitele Georgese Didi-Hubermana, jenž podobně zkoumal, jak jsou vlastně vystavěny Godardovy filmy.
Ani ne dvousetstránkovou knihu, která zvolené texty předkládá v češtině i angličtině, jsem si jen prolistoval, v knihkupectvích ji nabízejí za víc než 1500 korun, v Galerii hlavního města Prahy ji lze získat za polovinu této sumy. Komu by měla být prodávána, to opravdu netuším...
Myslet filmem
Autorka a kurátorka výstavy Sandra Baborovská
Galerie hlavního města Prahy – Dům U Kamenného zvonu, 8.11. – 18.2.2023
Hodnocení: 0 %
Foto: galerie hlavního města Prahy
| < Předchozí | Další > |
|---|
Folková skupina Fleret, která nedá dopustit na valašskou krajinu, je populární nejen na Moravě. Jejím velmi důležitým článkem byla „královna lidové písně“ Jarmila Šuláková. Nejen o ní si s námi povídal kap...
Přiznám se, že český film sleduji, ale ne na každý se vypravím do kina. A když jsem to spočítal, byl jsem loni na deseti českých snímcích nebo českých koprodukcích. Nejvíc bodů získaly v mém hodnocení filmy jako Rok vdovy, Sbormistr a Nepe...
Muzeum hlavního města Prahy ve spolupráci s Českou televizí (moderátor Studia Kamarád Jiří Chalupa) a Galerií U Prstenu (Marie Holá) připravil...
Městské divadlo Zlín má stále zavřeno, ale čekají je dvě neděle s divadlem, alespoň ve formě audio a online..jpg)
Napínavé dobové drama z konce šedesátých let natáčel Jiří Mádl podle vlastního scénáře, teď snímek míří do postprodukce. Příběh dvou bratrů, jejichž filmový osud se protne se skutečnými událostmi kolem skupiny korespondentů mezinárodní redakce Českos...
