Kultura21.cz

S příchodem podzimu se rozlétlo hned několik filmových přehlídek: např. Future Gate, Be2Can, 3KINO. O všech jmenovaných jsme na těchto stránkách nedávno psali. Nyní přibude FESTIVAL FRANCOUZSKÉHO FILMU, v pořadí již sedmadvacátý. Koná se ve dnech 21. až 27. listopadu v několika pražských kinech (Lucerna, Světozor, Kino 35, Edison), souběžně přemísťován i do dalších měst (Brno, Ostrava, České Budějovice, Hradec Králové).

Nabídka slibuje, že snad každý divák by mohl být uspokojen, ať již hledá závažná (či spíše pseudozávažná) sdělení nebo „pouhou“ zábavu. Program se skládá z několika sekcí, zpravidla nabízejících doopravdy atraktivní tituly, tematicky i žánrově. Přitažlivé budou jistě předpremiéry děl, z nichž některá vstoupí do tuzemské distribuce ještě letos, ale řady z nich se dočkáme až v příštím roce.

Spatříme rovněž tituly vybrané pro jednorázové zpřístupnění zdejšími kritiky (kteří většinou zastupují média, s festivalem spolupracující) – naskytne se tak unikátní příležitost seznámit se s tvorbou, jejíž další tuzemské uvádění je prozatím zamlžené. A konečně můžeme dohnat ty snímky, které do kin vstoupily již dříve, ale dosud jsme je nestihli navštívit. Jsou mezi nimi i nepochybné divácké hity, třeba Tři mušketýři nebo Hrabě Monte Christo, jakkoli jejich modernistické zpracování vnímám jako sporné. A nádavkem můžete ochutnat i večer krátkých filmů.

Prověřená klasika

Důležitým doplňkem jsou retrospektivy význačných tvůrců již zesnulých (zpěvák a herec Charles Aznavour, režisér Claude Sautet, od jejichž narození uplynulo rovné století) nebo výběrové připomínky těch současných, u nás bohužel – nebo zaslouženě? – málo známých (herec Pierre Niney, režisér „podivných“ filmů Quentin Dupieux).

Aznavour - takhle ho zpodobnili filmaři

Sautet se představí svými nejznámějšími položkami, které většinou spadají do 70. let: dokazuje v nich, že je mistrem psychologické drobnokresby, že dokáže skvěle přiblížit partnerské rozvraty i vztahová tápání. Měl štěstí, že se mohl opřít o dobře napsané scénáře a pracovat se špičkovými herci (třeba Yves Montand, Michel Piccoli, Romy Schneiderová…). I když Sautet začínal v časech legendární nové vlny, nikdy s ní nesouzněl – nejprve natáčel řadové gangsterky, a teprve v časech umělecké zralosti našel své ukotvení, kterého se přidržoval až do konce života.

Aznavour - takhle vypadal ve skutečnosti

Charlese Aznavoura, hudebně i jazykově písničkáře arménského původu, přibližuje festival asi nejvšestranněji – nejenže si můžeme pohlédnout, jak si kdysi vedl coby herec (v pradávné kriminální hříčce Střílejte na pianistu, tehdejším publikem odmítnuté), ale také spatříme dokument o něm a navíc si můžeme dopřát i nedávno natočený hraný životopis jednoduše nazvaný Aznavour. Je čerstvý, teprve minulý měsíc měl premiéru ve Francii. Jak lze očekávat, líčí zpěvákovy trudné začátky a na scénu přivádí, samozřejmě ve vedlejších rolích, i někdejší ikony francouzské hudby, třeba Edith Piaf.

Životopisy vládnou

Ostatně životopisných projektů, hraných i dokumentárních, uctivých i výstředních, nalezneme v programu asi nejvíce. Některé jsou pojednány očekávatelně, se zájmem o leckdy křivolaké životní osudy a důrazem na obtížné sebeprosazování (o čem pojednávají Maria Montessori a Yves Saint Laurent, to snad není třeba vysvětlovat, zato Odysea se vztahuje nikoli k homérským mýtům, nýbrž k podmořskému bádání Jacquese-Yvese Cousteaua). Saint-Exupéry sice přibližuje v budoucnu slavného spisovatele, avšak ze zcela odlišného úhlu: sleduje, jak coby letec pracující v Jižní Americe podnikne riskantní misi, aby zachránil svého ztroskotavšího kolegu.

Říkejte mi Marcello

A ty snímky nějakým způsobem výstřední? Jsou dva – jeden se nazývá Daaaaaalí!, v groteskní poloze plné představ, snů a vizí jej natočil výše zmíněný Dupieux a proslulého malíře představuje jako mrzoutského ješitu. Druhým je bizarní tragikomedie Říkejte mi Marcello, mystifikační pojednání o tom, jak herečka Chiara Mastroianniová, dcera slavného otce, propadne představě, že se do něho převtělila, a po okolí požaduje, aby ji vnímalo jako Marcella Mastroianniho. Přiznávám, že tento film se životopisného vymezení dotýká spíše z povzdálí, stejně jako do jisté míry sebezpytné ohlédnutí Arnauda Desplechina Diváci!, kde ukazuje, jak jej – případně postavu jím inspirovanou - fascinovaly už od dětství pohyblivé obrázky. A konečně připojím ještě dokument o dodnes obdivovaném režiséru Françoisu Truffautovi, jenž mimo jiné natočil i výše zmíněné dílko Střílejte na pianistu.

Má smysl vstát a vypravit se na film?

Co ve stručnosti napsat o francouzské kinematografii? Schází jí výrazné autorské osobnosti. Ráda se vyžívá se vztahových (melo)dramatech, byť ne pokaždé dospěje k přiměřenému vypravěčství. Leckdy se jedná předstíravé, přepjaté historky, které záhy vypadnou z paměti.

Takže výběr jakéhokoli filmu je tak trochu sázka do loterie: možná diváckému vkusu a očekávání sedne – a možná také ne. Ale rozhodně štěstí pokoušejte, možná trefíte právě to, co vás osloví.

27. Festival francouzského filmu - Novinky (festivalff.cz)
Foto: 27. Festival francouzského filmu