Kniha následovaná filmem - Hugo a jeho velký objev

Odpradávna se dětské příběhy pokoušejí čtenářovu pozornost upoutat napínavým putováním za tajuplnými poklady, vždyť kdo by neznal romány Stevensonovy nebo Verneovy - a tak můžeme postupovat třeba až k Tintinovým dobrodružstvím včetně jejich nejnovějšího filmového zpracování pod režijní taktovkou Stevena Spielberga. Americký spisovatel Brian Selznick se rozhodl příhody svého malého hrdiny v knize Hugo a jeho velký objev (nyní vydané i česky) pojednat odlišně: ačkoli se tu také setkáme s tajemným kreslícím a píšícím automatem, s kouzelnickými triky a magií hodinových stroj(k)ů, největší tajemství se váže k člověku. Kdo je ve skutečnosti onen stařík, který v nádražním krámku prodává hračky?

Titulním hrdinou, jak už název napovídá, je Hugo Cabret, chlapec osiřelý a zcela opuštěný, přebývající ve stísněných prostorách vinoucích se kolem nádražní věže s mohutnými hodinami, o které se po skonu svého věčně opilého strýčka stará. Krade potravu, aby zahnal hlad, skrývá se před zlověstným nádražním komisařem chytajícím hříšníky a připomíná do kouta zahnané zvířátko, možná v lecčems podoben Dickensovu Oliveru Twistovi. V jeho mysli se skrývá vzpurnost, divokost a lhaní, když se pokouší za každou cenu chránit jedinou památku na tatínka, rozbitý "automaton", u stolku sedící mechanickou loutku v životní velikosti, složenou z bezpočtu ozubených koleček, táhel a převodů, která možná dokáže netušené věci. Jenže oprava vyžaduje jemné hodinářské součástky, které mu nezbývá než krást... dokud není přistižen.

Brian Selznick volí jednoduché slovní výrazivo, uvolněně převedené i do českého znění, nezatěžuje podrobnými popisy ani dlouhými složitými větami. Ponechává prostor čtenářské představivosti (jak kniha upozorňuje, vhodná je pro děti od 9 let), aby si čtenář sám utkal zvolený časoprostor, vymezený pařížským vlakovým nádražím na počátku 30. let. Významně k tomu napomáhá obrovské množství kreslených ilustrací, od samotného autora, které přibližují, jak dané místo i lidé v něm mohly vypadat, a připomínají přitom bez nadsázky filmovou techniku: obrázky, v rychlém sledu a jakoby závratném sestřihu statických výjevů, najíždějících od celkového pohledu až k velkému detailu, se mění v podmanivý průlet zvoleným prostorem.

Románový příběh tak můžeme považovat za svého druhu oživlý sen, který se prolíná do snění ještě daleko obšírnějšího a mohutnějšího - toho, které se pojí s pohyblivými obrázky. Hugo totiž narazí na nejstarší trikové filmy, které už v jeho době byly považovány za téměř ztracený pozůstatek filmového dávnověku. Hugo si z tatínkova vyprávění pamatuje jeho raný dětský zážitek, když z viděného filmu mu utkvěl výjev, jak raketa s pozemskými cestovateli se zapíchne rovnou do oka oživlého Měsíce, který se proměnil v namaskovanou, groteskně se šklebící lidskou tvář.

Záliba ve filmech a kradmé pronikání na promítání tak Huga spříznila s jeho kamarádkou, jejímž (adoptivním) dědečkem se ukáže být samotný Georges Méliès, průkopník trikových filmů z počátku 20. století, nyní ovšem živořící v nádražním krámku s hračkami. Hugo tak objeví poklad nejcennější - dokáže vrátit ztracenou důstojnost jednomu zasloužilému umělci, jenž mezitím upadl v zapomnění. A bohatá obrazová příloha, průběžně vkládaná do textu, nám přibližuje nejen jeho svět, ale svět magických filmových historek, zejména těch Mélièsových - včetně jeho proslulé Cesty na Měsíc (1902). A také spatříme zhmotněnou Mélièsovu fantazii, když jedna z fotografií ukazuje lokomotivu vypadlou z budovy nádraží, jehož halou se prosmykla, když se vypadla z kolejí.

II.

Filmového přepisu, nazvaného stejně jako kniha také Hugo a jeho velký objev, se ujal význačný režisér Martin Scorsese, pověstný tím, že pokaždé přesáhl žánrovou přihrádku, k níž se právě hlásil, a přinášenou výpověď dovedl k zobecňujícímu nadhledu - připomenu alespoň vnějškově boxerské drama Zuřící býk. Selznickovu předlohu sice pozměnil jen nepatrně, zato výrazněji domýšlí každou z postav, v románu jen zlehka načrtnutých, ať již sahá k jemně karikující nadsázce, ke groteskní zlověstnosti nebo ke zmírňujícím povahopisům, jak si povšimneme zejména u Huga, jenž získává více dojemné ušlechtilosti, než kolik mu ji přisuzuje kniha. Základním vkladem se tu však stává impozantní vizuální oživení celého příběhu.

Tam, kde si Selznick vystačí s prostým konstatováním, Scorsese uplatní až omračující vhled - týká se to třeba hned úvodní pochůzky chodbičkami vinoucími se mohutným hodinovým strojem, kdy kamera při prostupování složitými ozubenými soustrojími jakoby ztrácela svou hmotnost i tělesnost. Huga ztělesnil Asa Butterfield a vtiskl mu sympatickou umanutost, s níž se vášnivě vrhá do záležitostí, od nichž se neodkáže odpoutat. Prodejce hraček, z něhož se vyklube Méliès, se věrohodně zhostil Ben Kingsley, dokonce i fyzicky podoben své postavě. A podobně jako u Mélièse řádily všelijaké obludy, rovněž Huga stíhá až strašidelně bezcitný nádražní zřízenec, jehož ztělesnil k nepoznání (a záměrně) prkenný Sacha Baron Cohen, jenž se tak zcela vymanil z postavy mystifikujícího skandalisty Bruna.

Scorsese, sám okouzlený světem dávných filmů, které pomáhá restaurovat a vracet jim dávný lesk (například Červené střevíčky, o nichž jsme nedávno psali) tu vypráví dílem dojemný, dílem úsměvný příběh o tom, jak člověka mohou uhranout pohyblivé obrázky. Jako by také on se vrátil do dětství, ohromen někdejšími filmovými sny, když vzdává hold průkopníku filmového podnikání, jakkoli přes propast času i trikových vymožeností.

Avšak Scorsese neohromuje jen svrchovaným inscenačním i vypravěčským zvládnutím, výstižnou evokací dávno odvátých časů či kresbou plejády postaviček stejně starosvětských jako dávné filmové podnikání. V jedné retrospektivě dokonce navštívíme Mélièse při natáčení - a není náhodné, že průvodcem se zase stává malý hoch, pozdější filmový historik, jenž se zaslouží o Mistrův návrat před nadšené diváky. Od Mélièse samozřejmě spatříme (autentické) ukázky ručně obarvených fantastických dobrodružství, navíc úchvatně opracované do rozměru 3D. Pravěk filmu se tak prolnul s jeho budoucností...

Samozřejmě, že hlavním protagonistou je tu Hugo a jeho prolézačky věžními hodinovými mechanismy, důležitou roli zaujímají důmyslné mechanické hračky (a všimněme si, že Hugův svět hodinových soustrojí, kde se cítí bezpečný, má hodně společných rysů z fantaskními strojními nápady, jimiž hýří Mélièsovy filmy), včetně nečekaně realistické epizody s vykolejenou lokomotivkou řítící se neovladatelně nádražím.

Scorsese zasadil příběh na počátek 30. let (v knize je výslovně uveden letopočet 1931), kdy s prosazením zvuku odchází celá jedna filmová epocha, odeznívá éra donedávna slavných němých grotesek, nemluvě o ještě vzdálenějším Mélièsovi. Na rozdíl od knihy, kde se Hugo baví při sledování (zvukové) Clairovy komedie Milion, ve filmu spatříme, jak se svou kamarádkou potají vnikne do kina, kde v rámci cyklu němých filmů promítají grotesku O patro výš. Harold Lloyd tam leze po fasádě mrakodrapu - a směšně hrozivý gag s balancováním na uvolněném hodinovém ciferníku pak Hugo zažije ve skutečnosti, když prchá před pronásledovatelem také až k věžním hodinám. A vychutnat si můžeme i nenápadné Scorseseho hračičkovství - to když obrázky z knihy filmových dějin nechává oživnout do podoby kraťoučkých výjevů.

Působivě je vytvořen zejména několikanásobný Hugův sen, kdy se nejprve ocitá před přijíždějící vlakem a vzápětí na to se dokonce sám mění v mechanickou hračku, což kniha popisovala jen jako Hugův neurčitý pocit při pohledu na hodinové mechanismy i opravám dlouho vzdorující automat. A plně realistický motiv mohutné, nezadržitelně se blížící lokomotivy, která dokonce může demolovat nádraží, vyjede-li z kolejí, odkazuje nejen na první dokumentární záběry na světě (kdy lidé při promítání přijíždějící lokomotivy zděšeně vstávali ze sedadel), ale také k Mélièsově proslulé Cestě do nemožna (1904), která mimo jiné také zpodobnila padající vlakovou soupravu. A podobně jako ve Spielbergových Tintinových dobrodružstvích ani tady neprobleskne jediný náznak nějaké retronostalgie, prostředí Paříže (snímané i z ptačí perspektivy) se stává svého druhu exotickou kulisou, která připouští jakékoli příhody a kde se může odehrát cokoli.

Filmové médium tu vystupuje v roli velkého utěšitele: Méliès si jím realizoval své kouzelnicky sny, Hugo v kině zapomínal, že nedávno ztratil maminku, zatímco jeho kutilský otec, o něhož rovněž přijde, si vybavuje, že jeho prvním filmovým zážitkem byla Cesta na Měsíc. Konečně autor dějin filmu, jenž jako dítě navštívil Mélièsův ateliér a zcela okouzlen přihlížel natáčení, dokonce uchovává jedinou dochovanou kopii tohoto filmu. Dozvíme se, že Méliès zklamaný nezájmem publika, rozrušeného zcela odlišnými zážitky první světové války, totiž své filmy prodal chemické továrně, která z nich vyrobila podpatky k dámské obuvi. Muselo uplynout hodně let, že lidé pochopili, že vzácné staré filmy, i po letech poskytující zábavu, se nemají ničit, nýbrž sbírat...

Hugo a jeho velký objev patří mezi díla v nejlepším smyslu slova obdivná, ba fanouškovská, aniž by tím jakkoli oslabovala své původní vymezení - současně totiž předkládá i nádherně pojednané dětské dobrodružství, o jakém se nám může opravdu jen snít. Proto raději nepátrejme, zda se události odehrály skutečně tak, jak kniha i film popisují, a oddejme se jejich působivě kouzelné realitě. Pro šťouraly aspoň doplním informaci, že o Mélièsovi vyšla podrobná Sadoulova monografie i v českém překladu - bohužel před bezmála půlstoletím. Postačující zmínky však naštěstí nalezneme i ve dvou nedávno vydaných výpravných publikacích dvojice Bordwell-Thompsonová Dějiny umění a Umění filmu.

Brian Selznick: Hugo a jeho velký objev
Překlad: Lucie Šavlíková
Vydala Mladá fronta, 2012; 533 stran.

Hugo a jeho velký objev (Hugo), 2011, 126 minut
Scénář: John Lohan
Režie: Martin Scorsese
Kamera: Robert Richardson
Hudba: Howard Shore
Hrají: Ben Kingsley, Asa Butterfield, Chloe Grace Moretzová, Sacha Baron Cohen, Jude Law, Emily Mortimerová

Foto: Mladá fronta, Bontonfilm