Kultura nejen 21. století | Kultura21.cz

20. 8. – 21. 9. 2012 Topičův klub v Praze s kurátorem Vlastimilem Tetivou připravil výstavu dvou desítek velkoformátových obrazů z posledních let, které namaloval akademický malíř Ivan Bukovský.

Obrazy z posledních let

Všechna plátna mají společný figurální motiv, kterému se malíř již dlouhodobě věnuje.  Některé obrazy čerpají z biblické a starověké mytologie (Adam a Eva – 2011). Jiné spojuje současný mediální podtext.  Dominantním dílem je obraz s názvem „On-line“, kde malíř namířil televizní kamery a mikrofony přímo proti ukřižovanému Kristu, u něhož rozeznáme jen jeho nohy.     

Kdykoliv se postavíme před obrazy Ivana Bukovského, zjistíme, že není radno přibližovat se k nim příliš blízko.  I přes zvyšující se věk malířův jeho nejnovější díla vyzařují v neztenčené míře tolik energie, až to zabolí. Jak to malíř vůbec dokáže, můžeme si říci?  Obrazy nejsou vůbec líbivé, naopak, musíme o nich dost přemýšlet, a navíc malířova ruka je stále velmi silná a mrštná a figury jsou zachyceny v životní velikosti silně amorfně.   

V posledních letech probíhá u Bukovského plynulý vývoj, kdy dochází současně ke změně témat i ke změně vyjádření - obojí  postihlo malíře současně.  Malíř zastává názor, že se skutečné události mají promítat do tvorby výtvarníka. Každý jeho obraz má svůj příběh. „Realitu je třeba reflektovat objektivně,“ opakuje Bukovský. „Vymyslet popisky k obrazům bývá mnohdy těžší, než namalovat obraz sám. Někdy se pojmenuje, někdy ne,“ říká s úsměvem Bukovský.

Náměty, stejně jako formy pláten Ivana Bukovského, dosvědčují, že závěsný obraz ještě nepatří mezi mrtvá média, že má stále lidem stále co říci.

Z malířova života a díla

Poznáme-li jeho nejranější malby, ještě vlastně z dětství, zjistíme, že to je malíř rozený, protože vždy dokáže barvou a malířskou pastou mistrně vyjádřit všechno, co cítí a co chce vyslovit.  

Pražský rodák (63) začal studovat v letech  1964 - 1968 SOŠV v Praze a v roce 1971 - 1976 Akademii výtvarných umění v Praze u prof. J. Smetany. Na uměleckou scénu vstoupil na počátku 70. let minulého století. Jeho obrazy se tehdy daly začlenit do souvislostí s širším uměleckým fenoménem nové figurace. Šlo o širší umělecké hnutí, ve kterém se umělci snažili po II. světové válce polemizovat s tendencemi abstraktního malířství, protože je považovali za diktát socialistického realismu.

Před rokem 1976 odchází Bukovský z pražské Akademie výtvarného umění a volí svou další cestu v linii jakoby fotograficky reportážní inscenace figurálního výjevu. Inspiruje se fotografií, ale promění ji v aktivní malbu. V té době je přizván, aby vystavoval v bývalém koncentračním táboře Terezíně (1980), kde zúročí skutečnost, že i jeho rodiče prošli za II. světové války tímto peklem. Na jeho obrazech se objevují motivy roztrhaných částí lidských těl jako memento možného a nejednou uskutečněného zvířeckého násilí lidských dějin.       

Bezbarvost normalizace zachytil Ivan Bukovský pomocí šedavých tonů (např. na obraze „Zdi“ - 1978). Později dochází v malířově tvorbě k přesunu fenoménu času, kdy zhušťuje rozvinutější děj do jediného momentu (např. motiv havárie, následků a pokusů o záchranu). Na počátku 90. let Bukovského zaujaly kalamity v širším měřítku. Nezachycoval jen katastrofu „pouze“ jedince, ale svými obrazy naznačuje, že jakákoliv tragédie se týká nás všech. Ale stále převládá šedivost, nelidské měřítko a ubíjející geometrie normalizačních sídlišť.

Jakmile na obrazech objevujeme stylizované figury, malíř Bukovský začleňuje výjev do geometrického rámce a i v deformacích postav můžeme vidět jistou podobnost s dílem hlavního představitele nové figurace – obrazům britského malíře Francise Bacona. Pastózně namalované figury malíř stylizuje, někdy se jejich tvary rozpíjejí až do amorfnosti. Malíř vyjadřuje existenciální úzkost např. tím, že zdůrazní ústa a jejich emotivní projevy jako smích či bolest velmi jednoduše zachytí.

Po roce 2007 Bukovský výrazněji používá kontrast mezi světlem a stínem, kdy nanáší asfalt přímo na plátno. V dalším období se u malíře objevuje kompoziční motiv diagonály, který používali umělci minulých staletí, pokud chtěli dosáhnout dynamického vyznění tématu. U posledních pláten se setkáme s náměty, jejichž témata autor záměrně znejasnil a ponechává na nás, abychom si je na základě osobních zkušeností sami doplnili „dějem“.

V letech 1984 - 1990 spolupracoval s Krátkým filmem, od září 1996 do června 2003 učil na SOŠ a VOŠ ve Štětí Dějiny výtvarné kultury a Grafický design obalů. Od září 2003 přednáší Dějiny umění a Dějiny na Waldorfském gymnáziu v Příbrami. V současné době žije v Podlesí u Příbrami a pracuje v příbramském ateliéru. Je členem Svazu výtvarných umělců Mánes a skupiny Lipany a Orbis Pictus: Europa

Současný vývoj Bukovského jako malíře směřuje dál, spíše se stáčí do daleké historie. Malíř je inspirován řeckou klasikou a židovsko- křesťanskými mýty, u starozákonních proroků hledá smysl a cenu života.

Dosažená ocenění
1984 - Zvláštní cena za malbu na III. trienále mladých malířů v Sofii (BG)
1985 - Cena za kresbu na I. trienále protiválečné kresby a grafiky Majdanek (Lublin PL)
1996 - Cena nadace Barceló
2007 - Cena poroty Premio San Crispino (It)

Zastoupení ve sbírkách
Národní galerie
České muzeum výtvarného umění
Jihočeská Alšova galerie
Památník Terezín
Veřejné soukromé sbírky – Čechy, Polsko, Německo, Rusko, Itálie, Jižní Korea, Izrael, USA

Co jsme slyšeli na vernisáži?

Vlastimil Tetiva, který oslovil malíře, uvedl výstavu vitálních a unikátních obrazů těmito slovy:

„Obrazy Ivana Bukovského jsou energií silného elementárního lidského citu. Autor nezná prostřednosti kompromisního pohledu, jen život v krajních polohách a s plným nasazením. Vyslovuje zřetelně city, které jsme v sobě zadusili a rozmělnili, a zobrazuje podobenství a život těch, kdo ve velkém napětí nepřestali žít. Svými obrazy ignoruje módní vlny, nesnaží se následovat konceptuální intelektualismus, nedotkly se jej ani virtuózní technicistní tendence. Vitalitou své malby zůstává věrný reflexi prostého života, kde hlavní úlohu hraje člověk a jeho osudy. A ten, kdo tyto obrazy vytvořil, tedy Ivan Bukovský, si zachovává odstup. Není to odstup nadhledu, ale respekt partnerství. “

Topičův klub
Národní 9 - l. patro, Praha 1
Otevřeno: pondělí, čtvrtek, pátek: 10.00 – 17.00 hodin
          úterý a středa: 10.00 – 18.00 hodin
Více na www.ivanbukovsky.cz

Zdroj foto: ivanbukovsky.cz