Kultura21.cz

Monika Valentová vloni vydala tři knihy pro děti. Zdá se, že snad zanevřela na dospělé čtenáře. Po skvělých sbírkách povídek Hafni! a jiné povídky, Mrkev pro vězně a Nelidské zdroje, které napsala pod dívčím jménem Petrlová, si teď můžeme číst s dětmi v knížce Kosátko a strašpytlové nebo si hrát s leporely Pokojíček a Popeláři.

Jak to tedy je? Zanevřela jste na dospělé? Nebo pro nás chystáte nějakou novinku?

Já, a zanevřít na dospělé? Vůbec ne! I když teda musím říct, že mě trošku rozčilují všichni ti, co můžou pít teplé kafe, nemusí od oběda desetkrát vstát, aby přinesli pitíčko, lžičku, druhou lžičku, brambůrek, ale ne ten rozkrojený, spíš ten vcelku… a ještě si třeba ráno pospí „až“ do sedmi. Ale vážně. Mám hotový stostránkový rukopis. Leží v šuplíku už šest let. Je to takový text s otazníkem. Psát ho pro mě byla kdysi plnohodnotná forma terapie a musím teprve zjistit, jestli se tím chci dál zabývat. Jestli ke zpracování toho tématu nestačil jen tvůrčí proces. Bez výsledku. Zatím to nevím.

Máme už Vás hledat v katalozích pod písmenem V? Nebo se Petrlová ještě objeví na nějaké knížce?

To ukáže čas. Co kdyby třeba zatím jedno příjmení psalo pro děti a jedno pro dospělé? To by šlo, ne?

Určitě ano. Ale pojďme dál: Nová knížka je o strašpytlech – jaké na ni máte reakce?

Přímo od dětí jsem slyšela, že by to mohlo být klidně delší, což je vlastně hrozně super „výtka“. Také mě potěšilo, že ji čtou na jedné pražské základní škole všechny děti ve třídě společně. Co mě ale potěšilo úplně nejvíc, je, když mi potom, co jsem jeden výtisk poslala Daniele Fischerové, mojí nejmilejší pedagožce z Literární akademie, napsala e-mail, ze kterého si proti všem zásadám listovního tajemství dovolím zkopírovat první dvě věty: „Milá moje děvenko, udělala jste mi velkou radost. Ta knížka je moc pěkná, má výborný výchozí nápad a je napsaná svěže, mile, přesně tak akorát.“

Bojíte se ještě dnes? Čeho nejvíc?

Bojím se asi tak desetkrát denně. Bez legrace. Úplně nejvíc se bojím o lidi. O rodinu. O děti. O kamarády. A čeho nejvíc? Na to nejde jednoznačně odpovědět. Mám různé kategorie strachů. Je to něco jako cedulky na oblečení. Od XS, S přes M až po XL. Třeba XS je jen takový malý strášek, lehká nervozita, že syn zakopne a nějak blbě spadne, eMko zažívám pravidelně na hřišti, když vyšplhá na prolézačce dva metry vysoko a zkouší se přehoupnout přes zábradlí, eLko mívám jako účastník silničního provozu a XL, to je prostě strach o zdraví blízkých osob. Strach z války, z jaderných zbraní pana Putina a tak, no.

Je těžké sepsat veršovaný příběh pro nejmenší? Co Vám dalo největší fušku?

Největší fušku dá načasovat všechno tak, aby byl člověk připravený být kreativní v době poledního spánku dětí, tedy mezi dvanáctou a třináctou hodinou, což z hlediska tvůrčího procesu nejsou úplně ideální podmínky, protože se vám chce většinou taky spát. Chvilku trvá, než se do toho dostanete, a v okamžiku, kdy vám to začne jít, jsou děti vzhůru, takže vypínáte počítač a zítra zase od začátku. Kdybych nevěděla, jak vznikl lyrický útvar haiku, myslela bych si, že ho vymyslela nějaká spisovatelka na mateřské.

Měla jste ráda popeláře?

Já si to vlastně vůbec nepamatuju. Co si ale pamatuju moc dobře, skoro bych řekla, že intenzivně, je to, jakou roli jsem sehrála jako puberťačka v placení poplatku za popelnice. Můj táta mě vedl hodně k samostatnosti a jedním z úkolů, který jsem měla už jako teenager, bylo chodit každoročně platit za celou rodinu poplatek za komunální odpad. Tenkrát ještě do fronty a se složenkou. Vždycky jsem v té frontě byla nejmladší. Chápete? Polovina mých spolužáků nemusela chodit ani s košem a já jsem měla na starosti takhle důležitou agendu, asi abych neměla čas na blbosti. V té době jsem popelnice ani popeláře zrovna dvakrát v lásce neměla.

Vaše knihy ilustruje Karolína Wellartová – kdy a kde jste se poznaly a jak se Vám spolupracuje?

Dříve než Karolínu jsem poznala jejího tehdejšího přítele, fotografa, od něhož jsem potřebovala vyfotit portrét do své první knihy. Týden jsme řešili, kdy a kde se potkáme, abychom pak v kavárně zjistili, že má ateliér ve vedlejším vchodě. To bylo hodně vtipné. Tehdy jsem věděla, že má přítelkyni Karolínu, která maluje. Nic víc. Až o pět let později jsem ji vlastně náhodou oslovila, jestli by mi nenamalovala dárek pro manžela k Vánocům. Na zakázku. Pak jsme se potkaly, skamarádily, vytvořily dvě knihy a teď už spolu obě vozíme kočárek, řešíme děti a tak. Vlastně jsem si úplnou náhodou našla ilustrátorku a kamarádku v jednom.

Píšete teď něco?

Mám na Facebooku stránku Moniko?, kterou se tak trošku udržuju v kondici. Nejčastěji na ni přidávám postřehy a glosy ze života na mateřské. Tu a tam se povede, že si příspěvek přečte i deset tisíc lidí. To mám vždycky radost. Baví mě, když můžu tu nekonečnou dřinu přetavit do nějaké legrace. A hlavně, když můžu mateřskou a rodičovskou ukázat opravdově. Řada lidí o ní má totiž stále dost zkreslené představy.

A nějaký tip na čtení byste pro nás neměla?

Přestože jsem loni vyměnila víc plínek, než jsem přečetla stránek, no jo no, pořád se děje to, že si za mnou lidi chodí pro radu, co si mají přečíst nebo co mají druhým koupit jako dárek a mně to dělá samozřejmě radost. Je to dobrý pocit připadat si užitečná díky čtení. Tady je pár tipů ze seznamu mých oblíbených knih: Ohníčky všude kolem (Celeste Ng), Norské dřevo (Haruki Murakami), Muž jménem Ove (Fredrik Backman), Malinka a Běsa (Dita Táborská), Dobývání nebe (Paolo Giordano), Možnosti milostného románu (Jan Němec), Zmizet (Petra Soukupová) nebo třeba Zuzanin dech (Jakuba Katalpa). A nesmím zapomenout na novou dětskou knihu Jirky Holuba Slon v Polívce. Vtipnější text pro děti jsem snad nikdy nečetla.

Zdroj foto: archiv Moniky Valentové (Foto: Vendula Székely)a Jas nakladatelství (obálky knih)