Kultura21.cz

V médiích a šoubyznysu se René Kekely pohybuje přes dvacet let, a je to znát. Je to profesionál. Třeba když moderuje talk show Face To Face, kde si zve zajímavé hosty, je vidět, jaký je hostitel, jak je připraven, přitom vždy jde o rozhovor svižný, kultivovaný a inteligentní. Ale nejen o jeho talk show Face To Face je následující rozhovor.

Velice oblíbená se stala vaše talk show Face To Face. Která setkání s osobnostmi byla asi ta nejúspěšnější?

Nesmírně mně, ale i náš tým, který jej tvoří - Martin, Vítek a Kristýna - Face To Face, tedy „Tváří tvář se známými osobnostmi“ těší, že se tento formát ujal. Slýcháme, že je jedinečný, neotřelý, jiný než jiná talk show, včetně těch přímo televizních. A jsme rádi. Naším cílem je, aby byl spokojený host, vesměs i divák (i když není člověk ten, aby se zavděčil), a hlavně, host u nás je opravdu tím hostem, tou hvězdou. No, úspěšné jsou všechny osobnosti. Každá jinak, každá je zajímavá jiným příběhem, směrem. Ale zcela jistě to byla Anička Slováčková, která krátce po svém boji s vážnou nemocí promluvila zcela otevřeně - a já jí za to dodnes vždy děkuji. Skvělá byla třeba Anife Vyskočilová, která vždy pobaví. Úžasná byla taky Helenka Konarovská, slavná obchodnice se spodním prádlem, nesmírně energická žena, Zdeněk Troška, Libuška Švormová, Josef Dvořák, Tomáš Klus, Lilian Malkina a v neposlední řadě Saskia Burešová.

Kdo mně ale opravdu dojal až k slze, byl úžasný a jedinečný Pepíček Zíma, který letos slaví jubileum. Je to nesmírně hodný, laskavý, skromný, a přitom veselý člověk, který to v životě rozhodně neměl jednoduché. A jak říká můj kamarád a člověk, kterého si velmi vážím, cukrář Pepa Maršálek: Jsou to věci za odměnu. A tím nemyslím jen honorář, ale od Pánaboha. Že mi dal tu možnost dělat věci, které mně baví a naplňují.

Jak jste se vlastně k této talk show dostal a v čem se podle vás liší od těch ostatních?

Tak v médiích pracuji třiadvacet let a s producentem Vítkem Koldinským se známe řadu let a i jsme spolu nějakou dobu spolupracovali. Ten mně seznámil s jeho kolegou Martinem Patákem a vznikl nápad na tuto talk show. Dlouho jsme hledali název. Původně jsme chtěli český, ale všechny názvy buď už byly, nebo byly zaregistrovány, a nakonec zvítězil anglický Face To Face (fejs tu fejs) a velmi se ujal.

A v čem se liší? Třeba v tom, že u nás nikoho k ničemu nenutíme. Osobnost si řekne sama na sebe co uzná za vhodné. Pokud se dostáváme na citlivá témata a cítím, že takzvaně „už stačilo“ a jdu od toho. Není mým smyslem ždímat z někoho za každou cenu emoce, otevírat rány a dostávat jej do složité situace. Ale naopak, pokud je někdo, kdo se chce více rozpovídat, má možnost. A pak se liší tím, že se nezacyklujeme na jednom tématu a nechceme, aby z toho za každou cenu byla show, senzace. Pořad běží na Seznamu/Streamu, stejně jako na YouTube, na Facebooku, Instagramu, pak jako audio podcast na Spotify, jsme dokonce na TikToku a podobně. A chystáme i nějaké další formy, ale o tom ještě nechci zatím hovořit. A z čeho mám největší radost je, když přijde host, s nímž ať už jsme přáteli leta, známe se od vidění nebo se vidíme poprvé, podruhé a on řekne: Jsi – jste jediný, kam jdu. Nebo jediný, komu tohle a tohle řeknu. To je pro mě největší odměna a moc si toho vážím.

Dlouho se pohybujete v médiích a šoubyznysu. Jaké byly začátky a co všechno jste za tu dobu stihl?

V podstatě je to přes dvacet let. A měl jsem to obrovské štěstí, že jsem začínal takzvaně od píky. Že jsem si prošel od regionálních novin, rádií, po televize, až po ty celoplošné. Byla to obrovská škola, kterou vám žádná jiná škola nemůže dát. A je mi často líto těch, kteří přijdou odněkud ze školy, prsknou je do velké centrální redakce a chtějí po nich zázraky. Tak je to s moderátory a všemi. Paradoxně, kdo si neprošel regiony, často netuší ve „velkém světě“, jak je to na oblasti, v krajích. Jsou to zkušenosti, kontakty k nezaplacení. A když jsem se pak začal víc věnovat produkci, PR, managerování, spojil jsem x věcí dohromady, včetně scenáristiky, dramaturgie a podobně. Jsem za to rád. Rád dělám věci napříč a zase díky tomu mám poměrně zásadní přehled, rozsah i dosah. Kromě toho stále moderuju jak v rádiu, tak dělám akce, konference, tiskovky, otvíračky, premiéry, sem tam dabing, namlouvám spoty a další věci. Nenudím se a nechápu, když mi někdo vypráví „jak se nudí“...

Jste Pražák křtěný Vltavou?

Tak Vltavou jsem křtěný, stejně jako Malší. Nejsem Pražák, jsem Jihočech, Budějovičák (Budějčák, jak se u nás na jihu říká) Na jihu Čech žiju stále, kousíček od Tábora a v Praze jsem 1 - 4x týdně, podle toho, když točím, mám akce, schůzky a další věci. Upřímně jsem mnohokrát v Praze z jihu rychleji, než jiní přejedou od Černého Mostu na Chodov. Často se stává, že čekám i desítky minut na ty, kteří jedou „Prahy“ .

Máte v branži hodně přátel případně lidí, kteří vám vyhovují a které často a rád potkáváte?

Víte, jak je to v showbyznysu a médiích s přátelstvím. Říkávala krásně moje kamarádka Helenka Růžičková: „Když jsem byla v divadle, měli jsme tam ´moc milou´ kolegyni. Všem nám myla p…l. No a když jsem jednou přišla v nových šatech, tak se na mně vrhla, jak úžasné šaty mám a jak nesmírně mně to sluší. Hm, tak jsem se šla převlíct“. Tolik pro odlehčení. Nicméně mám to štěstí, že mám v branži pár skvělých přátel, ať jde o herce, zpěváky, moderátory a další, kterým když zavolám, že dělám akci, nebo s kolegou Jardou Hauerem, s nímž hodně spolupracujeme, a že bychom rádi nějakou milou tvář, osobnost, jak mi říkáme „ksicht“, jsou a rádi. A jsou mezi nimi i ti, o nichž vím, že kdybych jim v noci zavolal, že jsem zůstal někde viset, že pro mě i dojedou, nebo minimálně otevřou dveře, abych nezmrznul někde na ulici (smích).
Ale mám přátele i mimo tuto branži a jsem za to rád. Ono je dobré mít ten pohled z obou stran. A nedělám rozdíly, zda je někdo známý, slavný nebo s „obyčejnou“ profesí. Pro mě je důležité, jaký je, a zda má smysl pro humor a tu správnou energii. Mám rád lidi, kteří si ze sebe umí udělat legraci a neberou se nějak vážně.

Co děláte, když nemusíte nic dělat a kde obvykle trávíte volný čas?

A to se někdy děje? (smích). V poslední době, zvláště v posledním roce, mám pocit, že slovo „mít na něco čas“ je opravdu jako z pohádky… Ale co dělám? Když jsem už opravdu totál masakr unavený, napustím si vanu, vezmu si sluchátka a poslouchám hudbu. Nebo neposlouchám nic. Čtu občas, protože pořád něco píšu a čtu, takže musím relaxovat jinak. Nebo jedeme na výlet, jdeme s naším úžasným psím přerostlým miminem Buddym na procházku. Nebo si rád s přáteli zajdu na kafe, oběd. Anebo spím. Tedy zásadně v noci, přes den to moc neumím. Ale čím jsem starší, tím víc se těším na večer, spíš na noc, až zalehnu. Otočím se na levý bok a do tří minut je „po mně“ .

Jaký žánr vás oslovuje v kulturní oblasti?

Každý, který je zajímavý. Hudba, divadlo, film, i výtvarné umění. Ale nemám rád složitosti. Těch je v životě bezpočet. A pak nemusím moc (ale neberu to nikomu) nějakou extrémní alternativu. Mám rád humor, melodičnost nebo romantiku. Mám rád krásné věci – nemyslím tím, že to musí být drahé nebo luxusní. Navíc v Česku, zvlášť se ve všech směrech, za luxus vydává často to, co je za Rozvadovem nebo Halámkami standard (smích). Mám rád na kultuře, když to zapadá do sebe. A raději „blbou komedii“, než tři hodiny koukat na jevišti na hlubokomyslný ponor do rozervané duše, po jejímž konci byste nejraději skočili pod metro nebo z Nuseláku. Myslím, že svět je plný divných věcí a situací. A pokud už mám výjimečně čas a jdu na něco a není to pracovně, pak si jdu oddychnout, odpočinout si, ne si drásat nervy.

Co byste řekl k nově obnovenému a zrekonstruovanému Divadlu Metru, kde působíte jako tiskový mluvčí? Co by měla tato scéna přinášet?

To je ale nečekaná otázka (smích). Tak předně to divadlo je nyní krásné. Producent a ředitel Jiří Turek je roky můj kamarád. Spolupracujeme spolu dlouho, včetně festivalu divadelní komedie Komedifest, který teď měl kvůli covidu pauzu. A byl jsem tak trochu strůjcem toho, že právě Jiří to divadlo převzal a nechal krásně zrekonstruovat. Ale nefunguji jen jako mluvčí a PR manažer, ale i jako produkční, markeťák a vše co je třeba. Nicméně otevřeli jsme v nejhorší možné době za posledních třicet let... Přesto se pomalu a jistě daří plnit divadlo jak skvělými komediemi, tak i diváky. Na podzim chystáme nejméně dvě premiéry. Společnost má i zájezdovou formu. Jsou tam bezvadní herci a lidi – Martin Zounar, Martinka Randová, Danka Šinkorová, Martin Kraus, Míša Sejnová, Filip Blažek, Ljuba Krbová, Adrian Jastraban, Milan Peroutka, Denisa Nesvačilová, Míla Mejzlík, Saša a Lída Rašilovovi, Martin Písařík, Mirek Etzler, Jirka Štrébl, Kačka Pechová, Markéta Procházková… A budou i další nové tváře. Ale co je důležité, že jsou to nejenom skvělí herci, ale i bezva lidi. Že se asi málokdy sejde tak skvělá parta lidí, kterým nejde jen o honorář, ale hlavně o to, aby ty věci fungovaly. Aby tam byla dobrá energie a ta tam, díky bohu je!

Co další plány a co byste chtěl v nejbližší době zvládnout?

Jéje, to bychom tu seděli ještě za dva týdny a kdyby to šlo, prodloužil bych den z 24 alespoň na 34 hodin… Plánů mám mraky, ale raději moc neplánuji... Víte, jak to pak dopadá. Užívám si života a beru ho takový, jaký je. Beru věci, jak přicházejí nebo i odcházejí. Kromě divadla a věcí s ním spojených, pracuji jak na velkém říjnovém koncertu v Lucerně Petry Janů, kterou také zastupuji a která letos slaví dvojí výročí, tak i dalších jejích koncertech. Jsme leta dobrými a blízkými přáteli. S další mou blízkou kamarádkou Hankou Křížkovou také chystáme koncert, CD a knihu k jejímu dvojímu výročí. Tyhle dvě dámy mají jedno společné – jsou to profesionálky každým coulem, jsou skvělé v tom co dělají a ještě je s nimi legrace.

Udělali jsme s kolegou Jardou Hauerem knihu s Janem Přeučilem a ve spolupráci se skvělým režisérem Arturem Kaiserem a kameramanem Rosťou Málkem filmový dokument o něm.

S mými přáteli Terezkou Bebarovou a Pepou Maršálkem máme novou talk show Čas na TEBE, aneb Péct milovat a žít a vydáváme se po republice. A lidem se to velmi líbí. Společně chystáme i další věci, včetně toho, že jsme se díky skvělému Jirkovi Zahradníkovi zapojili do jeho charitativního projektu Dortem proti rakovině.

S kamarádem, režisérem Liborem Adamem (film Můj příběh) jsme napsali dva scénáře k filmům – jeden je komedie, druhý romantické drama, na němž spolupracujeme i s Kačkou Brožovou a rádi bychom oba brzo natočili. No a chystám dvě knihy a celou řadu dalších zajímavostí. Hlavně doufám, že bude krásné jaro a léto, protože to jsou období, která miluju. A doufám, že ve světě bude už taky trochu klidu a míru. Protože to, co se děje teď a dělo se poslední dva roky, mi přijde jako z nějakého „Matrixu“, z něhož chci prostě vystoupit…

Zdroj foto: archiv R. Kekelyho, Face To Face