Dva redaktoři, dva pohledy na jeden film. Netradičně našim čtenářům přinášíme dvojí pohled na nový film Nebezpečná metoda, který vstoupí do kin 26. ledna 2012.Nebezpečná metoda: Freud, Jung a ti další (Kristina Korbelová)
Příběh Nebezpečné metody se na filmová plátna dostal neobvyklou cestou. Stejnojmennou knižní předlohou spisovatele Johna Kerra se před deseti lety nechal inspirovat Christopher Hampton ve své divadelní hře The Talking Cure, aby ji nyní převedl i do podoby filmového scénáře. Režie se trochu překvapivě ujal David Cronenberg, proslulý především temnými fyzickými horory. V kontextu jeho tvorby může snímek na první pohled působit atypicky, ale zdánlivá krotkost tvoří jen slupku, pod níž jsou ukryta témata tělesnosti, pochyb a zmaru.
Filmu Nebezpečná metoda lze přiřknout nálepku historický, neboť obšírně ilustruje počátky psychoanalytického hnutí a aplikace jeho metod v praxi. Zaměřuje se především na osobu lékaře Carla Junga (Michael Fassbender), jehož život silně ovlivní vývoj vztahu ke dvěma dalším postavám. Tou první je otec psychoanalýzy Sigmund Freud (dvorní Cronenbergův herec Viggo Mortensen), který ho z autoritativnější pozice vyzývá k polemice o obecných principech, ale postupně se s ním profesně i lidsky rozchází; tou druhou pak Sabina Spielrein (Keira Knightley), původně Jungova pacientka a později žačka, následovnice i milenka.
Na snímku je jasně zřetelná divadelnost předlohy, většina scén se skládá z dlouhých, precizně napsaných a vypointovaných dialogů probíhajících v jedné místnosti. Neznamená to však, že herci teatrálně přehrávají, jejich výkony jsou naopak umírněné a soustředěné, což platí i pro Keiru Knightley, která věrohodně zachytila neurotické tiky a záchvaty své emočně nestabilní hrdinky. Film využívá tradičních narativních postupů, veškeré skoky v čase i místě doprovází vysvětlující titulek a zvláště v pasážích založených na čtení korespondence je možné vyčíst lásku ke starým časům a nepřímo i filmový odkaz na v minulosti oblíbené romány v dopisech.
Ale teprve pod uhlazeným povrchem nalezneme to podstatné, niterné boje postav se sebou samými, s vlastní sexualitou, perverzemi, slabostmi. Režisér se ani v nejmenším nepokouší dosáhnout skandálnosti (fakt, že jsou někteří lidé v posteli rádi ponižováni, dnes už nikoho nešokuje, scény tohoto charakteru navíc kamera snímá velmi konvenčně) a akcentuje vlivy, kterými je především Jung ve filmu zmítán. Na jedné straně stojí Freud, od jehož teorie, že sexuální frustrace je jedinou všeobjímající příčinou neuróz, by se rád odklonil, a na straně druhé Sabina, kterou vyléčila právě Freudova metoda a ke které se cítí tělesně přitahován. Jako zvláštní katalyzátor pak zapůsobí postava Otto Grosse (epizodní role Vincenta Cassela), psychoanalytika silně závislého na drogách a otevřeně vyznávajícího volnou lásku, díky níž Jung definitivně zpochybňuje svá přesvědčení o monogamii a nutnosti etického kodexu.
I přes veškerá pozitiva je vzhledem k tématu trochu škoda, že Cronenberg ve filmu výrazněji neuplatnil svůj autorský rukopis a namísto hlubšího zkoumání patologičnosti vztahů nechává mnoho motivů nedořečených. Na to, že Nebezpečnou metodu režíruje právě on, si během jejího sledování vzpomeneme snad jen v okamžiku, kdy Sabina hbitým říznutím zohyzdí milencovu tvář. Rozstřílená hlava, podřezané hrdlo ani metamorfované tělo to sice nejsou, ale výborné konverzační drama s atraktivním historickým pozadím zůstává. Lze ho doporučit divákům, které zajímají bližší okolnosti formování psychoanalytického hnutí, divákům, kteří mají rádi vztahové filmy, fanouškům Davida Cronenberga ale jen s určitou rezervou.
Nebezpečná metoda léčebných rozmluv (Jan Jaroš)
Ač by se mohlo zdát, že film Nebezpečná metoda zachycuje přátelské i konfliktní střetávání dvou slavných psychoanalytiků své doby Carla Gustava Junga (1875-1961) a Sigmunda Freuda (1856-1939), na počátku všeho stála - či spíše ležela - žena. Aspoň tak je vystavěna stejnojmenná kniha Johna Kerra - hrdinkou tu je ruská židovka Sabina Spielreinová (1885-1942), nejprve Jungova psychicky nevyrovnaná pacientka, poté milenka, která oslovila a zaujala i Freuda, aby se posléze, již jako vystudovaná lékařka, uplatnila v Sovětském svazu jako dětský psychiatr. Před deseti lety o ní vznikl i dokument.
Je pravda, že snímek Davida Cronenberga, dosud spíše známého jako tvůrce děsivých historek (Moucha, Nahý oběd, Příliš dokonalá podoba) a thrillerů (Dějiny násilí, Východní přísliby), v zásadě nepřesahuje rozměr konvenčně pojatého životopisu, nutně zjednodušujícího a soustředěného hlavně na soukromé problémy protagonistů. I dobová mravní sešněrovanost se projevuje jen v ploše varovných replikách, když se Freud třeba obává, aby měšťáckou společnost zbytečně neprovokovali zdůrazňováním sexu. Do rozpoložení jednotlivých postav se příběh nenoří, ač náznaky postřehneme - ať již se to týká Jungova sklouzávání k mysticismu nebo Sabininy až psychopatické umanutosti.
Také kresba posledních let před vypuknutím první světové války, kdy se příběh rozkmitnutý mezi Jungovo švýcarské působiště a Freudovu Vídeň, odehrává, je dosti unylá a bezbarvá. Má daleko do sytosti společenských portrétů třeba takového Viscontiho. Ani překvapivě zploštělá vizuální stránka, jak ji postihuje kameraman Peter Suschitzky, příliš neevokuje dobu doznívající secese.
Hlavní mužské figury jsou povětšinou strnulé a zdvořilostně – často skrze dopisy - konverzující. Junga s trochou prkennosti ztvárnil Michael Fassbender, svým vzhledem i hereckým ztvárněním připomínající Jeremy Ironse v mladších letech, a Freuda rozšafněji Viggo Mortensen. Zato Keira Knightleyová v úloze Sabiny dostala přece jen větší prostor pro mnohovrstevný náčrt neurotické povahy. Záchvatovité příznaky, náhlou koktavost, nápadné vysouvání dolní čelisti vpřed (ačkoli Saturnin ve stejnojmenném filmu tvrdil, že nic takového není možné), šermování rukama před obličejem či jeho přikrývání, ztrátu sebekontroly, to vše velice přesvědčivě postihuje.
Jung posléze zjistí, že její potíže netkví jen v přísné otcově výchově provázené bitím, ale zejména v Sabinině hrůze ze zcela nepatřičných prožitků toto násilí provázejících, s nimiž se neodvážila komukoli svěřit a které možná nejprve zasouvala, aby si je sama před sebou nemusela přiznat: nejspíš masochisticky disponována totiž při výprasku prožívala sexuální slast (a Jung, jenž možná si tak možná plní své sexuální fantazie, ji poté, co se intimně sblížili, s rozšafnou důkladností tluče páskem přes obnažený zadek). A je to právě ona, kdo prý poprvé spojil - i k Freudovu překvapení a pochybám - sexuální slast se smrtí...
Objasňování psychoanalytických postupů i rozkolu v jejich pojetí se pak stává pouhou kulisou vyprávění, autoři (scénář napsal Christopher Hampton) se uchylují k osvětovým dialogům, k obsáhlým citacím z dopisů, dílem právě psaných, dílem právě čtených. To, co není postiženo obrazem, se pak musí sdělovat v rozmluvách, třeba Jungovy pochyby, zda veškeré neurotické potíže mají skutečně sexuální pozadí tkvící hluboko v dětství, jak tvrdí Freud. Také není plně zřejmé, jakým profesním selháním jsou Jungovy pletky s léčenou pacientkou, která se do něho zamilovala (jedná se o takzvaný přenos). Právě na tuto nástrahu odkazuje název filmu.
Nebezpečná metoda je vystavěna na rozbíjení Jungových představ o manželské věrnosti i monogamních vztazích - a to nejen Sabinou, vynucující si opětovaný milostný vztah, ale také dalším vzdělaným pacientem, rovněž psychiatrem Ottou Grossem, jenž dokonce hájí volné sexuální vztahy bez zábran, neboť podle něho veškeré potíže pramení z potlačovaného sexuálního pudu. Uznávám ovšem, že tato postava se svou konstrukcí už ocitá za pomezím bizarnosti. Téma průběžně, ale nikoli nápadně akcentovaného Jungova pokoušení se tak příběhem line jako nitka a protagonista v něm vlastně podléhá, později se dovídáme, že si pořídil další milenku, opět činnou na poli psychoanalýzy...
Film hodně naznačuje, ale nedopovídá. Mám na mysli třeba společnou plavbu do Ameriky, kdy Freud jízlivě praví, že prudérní Američané netuší, jaký mor si do země zatahují, případně zlověstné, snad až věštecké sny Junga o Evropě zahlcované vodním přívalem měnícím se v krev. Náčrt postav tudíž zůstává povrchní, jen se můžeme domýšlet, že i oba slovutné psychiatry vlastně ovládaly různě tajené běsy. Ostatně je příznačné, že Jung, propadající mystickým smyšlenkám, vypovídá přátelské vztahy s tím, že si s Freudem připadá jako po boku přísného otce, jenž nestrpí ani odlišný názor, ani sebeprosazování na jeho úkor.
Paradoxně považuji za nejvzrušivější až písemné dovětky, ozřejmující další osudy jednajících postav - o tom, že Jung, přeživší o hodně let všechny ostatní, se za první světové války psychicky zhroutil, že Freud musel pod tlakem nacistů emigrovat a záhy nato podlehl rakovině, že amorální, ale charismatický výstředník doktor Gross zemřel záhy po válce jako bezdomovec, že Sabinu Spielreinovou (rusky Сабина Нафтуловна Шпильрейн) zavraždili v Rostově na Donu Němci za druhé světové v roce 1942.
Nebezpečná metoda (Dangerous Method), USA 2011, 99 minut
Režie: David Cronenberg
Scénář: Christopher Hampton
Námět: John Kerr
Kamera: Peter Suschitzky
Hudba: Howard Shore
Hrají: Keira Knightleyová (Sabina Spielreinová), Michael Fassbender (Carl Gustav Jung), Viggo Mortensen (Sigmund Freud), Vincent Cassel (Otto Gross), Sarah Gadonová (paní Jungová)
Český distributor: Bontonfilm; premiéra 26.1.2012
Zdroj foto: Bontonfilm
Příběh Nebezpečné metody se na filmová plátna dostal neobvyklou cestou. Stejnojmennou knižní předlohou spisovatele Johna Kerra se před deseti lety nechal inspirovat Christopher Hampton ve své divadelní hře The Talking Cure, aby ji nyní převedl i do podoby filmového scénáře. Režie se trochu překvapivě ujal David Cronenberg, proslulý především temnými fyzickými horory. V kontextu jeho tvorby může snímek na první pohled působit atypicky, ale zdánlivá krotkost tvoří jen slupku, pod níž jsou ukryta témata tělesnosti, pochyb a zmaru.
Filmu Nebezpečná metoda lze přiřknout nálepku historický, neboť obšírně ilustruje počátky psychoanalytického hnutí a aplikace jeho metod v praxi. Zaměřuje se především na osobu lékaře Carla Junga (Michael Fassbender), jehož život silně ovlivní vývoj vztahu ke dvěma dalším postavám. Tou první je otec psychoanalýzy Sigmund Freud (dvorní Cronenbergův herec Viggo Mortensen), který ho z autoritativnější pozice vyzývá k polemice o obecných principech, ale postupně se s ním profesně i lidsky rozchází; tou druhou pak Sabina Spielrein (Keira Knightley), původně Jungova pacientka a později žačka, následovnice i milenka.
Na snímku je jasně zřetelná divadelnost předlohy, většina scén se skládá z dlouhých, precizně napsaných a vypointovaných dialogů probíhajících v jedné místnosti. Neznamená to však, že herci teatrálně přehrávají, jejich výkony jsou naopak umírněné a soustředěné, což platí i pro Keiru Knightley, která věrohodně zachytila neurotické tiky a záchvaty své emočně nestabilní hrdinky. Film využívá tradičních narativních postupů, veškeré skoky v čase i místě doprovází vysvětlující titulek a zvláště v pasážích založených na čtení korespondence je možné vyčíst lásku ke starým časům a nepřímo i filmový odkaz na v minulosti oblíbené romány v dopisech.
Ale teprve pod uhlazeným povrchem nalezneme to podstatné, niterné boje postav se sebou samými, s vlastní sexualitou, perverzemi, slabostmi. Režisér se ani v nejmenším nepokouší dosáhnout skandálnosti (fakt, že jsou někteří lidé v posteli rádi ponižováni, dnes už nikoho nešokuje, scény tohoto charakteru navíc kamera snímá velmi konvenčně) a akcentuje vlivy, kterými je především Jung ve filmu zmítán. Na jedné straně stojí Freud, od jehož teorie, že sexuální frustrace je jedinou všeobjímající příčinou neuróz, by se rád odklonil, a na straně druhé Sabina, kterou vyléčila právě Freudova metoda a ke které se cítí tělesně přitahován. Jako zvláštní katalyzátor pak zapůsobí postava Otto Grosse (epizodní role Vincenta Cassela), psychoanalytika silně závislého na drogách a otevřeně vyznávajícího volnou lásku, díky níž Jung definitivně zpochybňuje svá přesvědčení o monogamii a nutnosti etického kodexu.
I přes veškerá pozitiva je vzhledem k tématu trochu škoda, že Cronenberg ve filmu výrazněji neuplatnil svůj autorský rukopis a namísto hlubšího zkoumání patologičnosti vztahů nechává mnoho motivů nedořečených. Na to, že Nebezpečnou metodu režíruje právě on, si během jejího sledování vzpomeneme snad jen v okamžiku, kdy Sabina hbitým říznutím zohyzdí milencovu tvář. Rozstřílená hlava, podřezané hrdlo ani metamorfované tělo to sice nejsou, ale výborné konverzační drama s atraktivním historickým pozadím zůstává. Lze ho doporučit divákům, které zajímají bližší okolnosti formování psychoanalytického hnutí, divákům, kteří mají rádi vztahové filmy, fanouškům Davida Cronenberga ale jen s určitou rezervou.
Nebezpečná metoda léčebných rozmluv (Jan Jaroš)
Ač by se mohlo zdát, že film Nebezpečná metoda zachycuje přátelské i konfliktní střetávání dvou slavných psychoanalytiků své doby Carla Gustava Junga (1875-1961) a Sigmunda Freuda (1856-1939), na počátku všeho stála - či spíše ležela - žena. Aspoň tak je vystavěna stejnojmenná kniha Johna Kerra - hrdinkou tu je ruská židovka Sabina Spielreinová (1885-1942), nejprve Jungova psychicky nevyrovnaná pacientka, poté milenka, která oslovila a zaujala i Freuda, aby se posléze, již jako vystudovaná lékařka, uplatnila v Sovětském svazu jako dětský psychiatr. Před deseti lety o ní vznikl i dokument.
Je pravda, že snímek Davida Cronenberga, dosud spíše známého jako tvůrce děsivých historek (Moucha, Nahý oběd, Příliš dokonalá podoba) a thrillerů (Dějiny násilí, Východní přísliby), v zásadě nepřesahuje rozměr konvenčně pojatého životopisu, nutně zjednodušujícího a soustředěného hlavně na soukromé problémy protagonistů. I dobová mravní sešněrovanost se projevuje jen v ploše varovných replikách, když se Freud třeba obává, aby měšťáckou společnost zbytečně neprovokovali zdůrazňováním sexu. Do rozpoložení jednotlivých postav se příběh nenoří, ač náznaky postřehneme - ať již se to týká Jungova sklouzávání k mysticismu nebo Sabininy až psychopatické umanutosti.
Také kresba posledních let před vypuknutím první světové války, kdy se příběh rozkmitnutý mezi Jungovo švýcarské působiště a Freudovu Vídeň, odehrává, je dosti unylá a bezbarvá. Má daleko do sytosti společenských portrétů třeba takového Viscontiho. Ani překvapivě zploštělá vizuální stránka, jak ji postihuje kameraman Peter Suschitzky, příliš neevokuje dobu doznívající secese.
Hlavní mužské figury jsou povětšinou strnulé a zdvořilostně – často skrze dopisy - konverzující. Junga s trochou prkennosti ztvárnil Michael Fassbender, svým vzhledem i hereckým ztvárněním připomínající Jeremy Ironse v mladších letech, a Freuda rozšafněji Viggo Mortensen. Zato Keira Knightleyová v úloze Sabiny dostala přece jen větší prostor pro mnohovrstevný náčrt neurotické povahy. Záchvatovité příznaky, náhlou koktavost, nápadné vysouvání dolní čelisti vpřed (ačkoli Saturnin ve stejnojmenném filmu tvrdil, že nic takového není možné), šermování rukama před obličejem či jeho přikrývání, ztrátu sebekontroly, to vše velice přesvědčivě postihuje.
Jung posléze zjistí, že její potíže netkví jen v přísné otcově výchově provázené bitím, ale zejména v Sabinině hrůze ze zcela nepatřičných prožitků toto násilí provázejících, s nimiž se neodvážila komukoli svěřit a které možná nejprve zasouvala, aby si je sama před sebou nemusela přiznat: nejspíš masochisticky disponována totiž při výprasku prožívala sexuální slast (a Jung, jenž možná si tak možná plní své sexuální fantazie, ji poté, co se intimně sblížili, s rozšafnou důkladností tluče páskem přes obnažený zadek). A je to právě ona, kdo prý poprvé spojil - i k Freudovu překvapení a pochybám - sexuální slast se smrtí...
Objasňování psychoanalytických postupů i rozkolu v jejich pojetí se pak stává pouhou kulisou vyprávění, autoři (scénář napsal Christopher Hampton) se uchylují k osvětovým dialogům, k obsáhlým citacím z dopisů, dílem právě psaných, dílem právě čtených. To, co není postiženo obrazem, se pak musí sdělovat v rozmluvách, třeba Jungovy pochyby, zda veškeré neurotické potíže mají skutečně sexuální pozadí tkvící hluboko v dětství, jak tvrdí Freud. Také není plně zřejmé, jakým profesním selháním jsou Jungovy pletky s léčenou pacientkou, která se do něho zamilovala (jedná se o takzvaný přenos). Právě na tuto nástrahu odkazuje název filmu.
Nebezpečná metoda je vystavěna na rozbíjení Jungových představ o manželské věrnosti i monogamních vztazích - a to nejen Sabinou, vynucující si opětovaný milostný vztah, ale také dalším vzdělaným pacientem, rovněž psychiatrem Ottou Grossem, jenž dokonce hájí volné sexuální vztahy bez zábran, neboť podle něho veškeré potíže pramení z potlačovaného sexuálního pudu. Uznávám ovšem, že tato postava se svou konstrukcí už ocitá za pomezím bizarnosti. Téma průběžně, ale nikoli nápadně akcentovaného Jungova pokoušení se tak příběhem line jako nitka a protagonista v něm vlastně podléhá, později se dovídáme, že si pořídil další milenku, opět činnou na poli psychoanalýzy...
Film hodně naznačuje, ale nedopovídá. Mám na mysli třeba společnou plavbu do Ameriky, kdy Freud jízlivě praví, že prudérní Američané netuší, jaký mor si do země zatahují, případně zlověstné, snad až věštecké sny Junga o Evropě zahlcované vodním přívalem měnícím se v krev. Náčrt postav tudíž zůstává povrchní, jen se můžeme domýšlet, že i oba slovutné psychiatry vlastně ovládaly různě tajené běsy. Ostatně je příznačné, že Jung, propadající mystickým smyšlenkám, vypovídá přátelské vztahy s tím, že si s Freudem připadá jako po boku přísného otce, jenž nestrpí ani odlišný názor, ani sebeprosazování na jeho úkor.
Paradoxně považuji za nejvzrušivější až písemné dovětky, ozřejmující další osudy jednajících postav - o tom, že Jung, přeživší o hodně let všechny ostatní, se za první světové války psychicky zhroutil, že Freud musel pod tlakem nacistů emigrovat a záhy nato podlehl rakovině, že amorální, ale charismatický výstředník doktor Gross zemřel záhy po válce jako bezdomovec, že Sabinu Spielreinovou (rusky Сабина Нафтуловна Шпильрейн) zavraždili v Rostově na Donu Němci za druhé světové v roce 1942.
Nebezpečná metoda (Dangerous Method), USA 2011, 99 minut
Režie: David Cronenberg
Scénář: Christopher Hampton
Námět: John Kerr
Kamera: Peter Suschitzky
Hudba: Howard Shore
Hrají: Keira Knightleyová (Sabina Spielreinová), Michael Fassbender (Carl Gustav Jung), Viggo Mortensen (Sigmund Freud), Vincent Cassel (Otto Gross), Sarah Gadonová (paní Jungová)
Český distributor: Bontonfilm; premiéra 26.1.2012
Zdroj foto: Bontonfilm
| < Předchozí | Další > |
|---|
Je 15 hodin odpoledne. Sedím u baru Staré arény a čekám na Pavla Gejguše, který je režisérem, scénáristou a scénografem divadelní inscenace s názvem Hřeby v hlavě, která nás zavádí do prostředí, ve kterém jsou lidé znaveni po dvou evropsko-islámských válk...
Filmový festival Expediční kamera odstartoval již 19. února v pražském kině Aero a festival následně putuje do dalších 220 českých a slovenských měst. Slavnostně ukončen bude 1. a 2. dubna v brněnském kině Scala. Na mnoha místech se můžete těšit na dop...
Příliš drahý jed, inscenaci o případu otravy Alexandra Litviněnka, agenta ruských i britských tajných služeb, uvede 6. listopadu ve Velkém sále pražské Švandovo divadlo. Hra britské dramatičky Lucy Prebble na motivy knihy Luka H...
Film Živý terč si v roce 1993 vysloužil velké ovace na poli akčních filmů. Tento napůl lyrický a umělecky sestříhaný příběh nám ukazuje, že jeden člověk dokáže změnit co se děje. Jen na to musí být dost velký frajer. Hned na začátku filmu honí...