Diagnózy času nabídnou projížďku dějinami českého filmu
Banner

Diagnózy času nabídnou projížďku dějinami českého filmu

Tisk

diagnoza casu obalka 200Dějiny národních kinematografií mají zpracovány snad v celé Evropě, jen v České republice na ně čekáme marně. Přitom Československý filmový ústav (předchůdce dnešního Národního filmového archivu) práce na nich započal před rovným půlstoletím, vydal několik přípravných textů ovlivněných proměňujícími se politickými poměry... aniž dospěl k jakémukoli ucelenému završení. Takže nezbývá než ocenit snahu jedinců, kteří se rozlehlé látky ujali. Nejnověji tak učinil Jan Lukeš v knize Diagnózy času, v níž pokryl celý poválečný vývoj tuzemských kinematografií, české i slovenské - od zestátnění až po letošní rok, neboť zaznamenává, že časopis Filmový přehled přestal vycházet v tištěné podobě...

Autor se pokusil vytvořit čtenářsky přitažlivý produkt, který rozhodně nezahlcuje rozbory jednotlivých snímků. Často si vystačí s krajně zjednodušující, několikaslovnou charakteristikou (rozhýbaná klicperovská adaptace, politicky šokující soudní drama, okázale glorifikační kriminálka, paranoický thriller, zatuchle patriotická muzikálová adaptace, nevkusná a nevtipně machistická komedie...), která o díle samotném nic nevypovídá. A někdy je zavádějící: pochybuji třeba, že tragikomedii Zemský ráj to na pohled lze jako základní rys přisoudit líbivý retrodesign.

Nelze se pak divit, že vůbec nerozlišuje třeba v tvorbě první poloviny 50. let, šmahem odsouzené jako podřadná, podřízená stalinistickému systému. Kouskuje sice jednotlivá díla či osobnosti, některé obhajuje (Krška, Radok), jiným přiznává aspoň řemeslnou dovednost. Přitom nedomýšlí, že i v rámci téže skupiny např. režimu poplatných politických dramat lze nalézt kvalitativní rozestup, existuje třeba rozdíl mezi profesní gramotností, spontánním étosem Weissova dramatu Vstanou noví bojovníci a inscenačně i vypravěčsky zcela rozvrácenou Rudou září nad Kladnem, v obou případech adaptací předloh Antonína Zápotockého.

Přitom jindy vysleduje překvapivé souvislosti, třeba pochmurné sociální pozadí českých detektivek z konce 60. let se podle něho bezděčně dotýká existenciálních dramat jako Návrat ztraceného syna. Přesto vše nakonec tone v poetice stručných popisků, což se vztahuje i na vylíčení důležitých událostí či medailónky vybraných tvůrců.

diagnozy casu cerni baroni

Jan Lukeš se pokusil vytvořit jakýsi průřez institucionálními dějinami československé kinematografie: přibližuje důležité milníky, které se podepsaly na její trnité, křivolaké cestě. Přitom postihuje dění v Česku i na Slovensku, obhlíží nejen hranou, ale i animovanou a dokumentární tvorbu, nahlíží pod televizní pokličky. A přidává rovněž průhledy do tvorby emigrantů, kteří se s různým zdarem prosazují (či spíše neprosazují) v zahraničí. Občas nahlédne do literární sféry, místy přistupují zmínky o odborných časopisech a úrovni filmové kritiky.

Autor se přitom víceméně drží chronologické osy, takže zkoumá časovou provázanost. Tak postupně zmíní dopad zestátnění filmu i jeho ovládnutí zvítězivšími komunisty, zákulisní událostí kolem roku padesátého šestého (na Slovensku tehdy vzniklo několik okamžitě zakázaných filmů). Upozorní na tragický dopad banskobystrického festivalu v roce 1959, který vedl k dočasnému zardoušení slibné emancipace nejen mladých filmařů z rodu Helga nebo Jasného, ale těch starších, např. Kršky.

Samozřejmě nemohl vynechat "nejkrásnější věk" let šedesátých ani následnou normalizaci opět provázenou zákazy, ani pád komunistického režimu o dvacet let později, ani klikaté bloudění vedoucí do současnosti. Přitom větší, nadpoloviční prostor je věnován právě tvorbě normalizační a zvláště pak stavu po roce 1990. Lukeš tak zmiňuje - byť útržkovitě - snad veškeré české a slovenské filmy, jaké v poválečném období vznikly.

diagnozy casu Lasky jedne plavovlasky

Čím více se text přibližuje současnosti, tím silněji se v něm odráží výčtový rozměr; pokusy o jisté zevšeobecnění či aspoň hledání nějakého společného jmenovatele vyznívají stejně povrchně. Celé pojednání se pak vyznačuje jazykovou chudostí a výrazovým zploštěním, popisností a izolovaným sdělováním vnějších prvků, například údaje o návštěvnosti. Avšak nad jednotlivými údaji se Lukeš zpravidla hlouběji nezamýšlí, mnohdy je zařazuje jako určitý dekorativní prvek, jako svého druhu atrakci. Zaznějí ovšem i trefné postřehy, jakkoli obecně tušené - třeba o tom, že Českou televizi nesmyslně fascinuje domnělá nutnost soutěže s komerčními stanicemi, což vede do slepé uličky mechanického recyklování schémat, pořadů a tvůrců. (s. 337)

Popularizačně pojednané Diagnózy času přitom mají určité rysy příbuzné s knihou o Elmaru Klosovi (recenze zde), jakkoli koncepčně odlišnou, kterou Lukeš připravoval editorsky - také v ní absentuje podrobnější analýza byť jediného filmu. Rovněž jistá výpravnost a reprezentativnost (nemluvě o ceně) je obdobná. Diagnózy času se mohou pochlubit bohatou obrazovou výzdobou: převažují samozřejmě záběry z filmů a jejich natáčení, nalezneme také přetisky nejrůznějších písemných dokumentů, plakátů apod.

Jan Lukeš samozřejmě zná prostředí, jemuž se věnuje, velice dobře, vyslechl kdejakou zvěst z filmařského zákulisí, když se podílel na televizním cyklu Zlatá šedesátá, tam byla vyzpovídána bezmála stovka tvůrců. Tohle všechno jeho nejnovější kniha zohledňuje. Lze ji tudíž doporučit jako vstupní čtivo, neboť orientačních průvodců po mihotání pohyblivých obrázků v tuzemských luzích a hájích máme stále málo. Snad si někdo nevšimne tiskové chyby na obálce: v podtitulu čteme „český a slovenský poválečný film 1954-2012“ namísto správného údaje 1945-2012.

diagnoza casu obalka

Jan Lukeš: Diagnózy času
Vydalo nakladatelství Slovart, Praha 2013, 447 stran
Hodnocení: 50 %

Foto: kniha


 
Banner

Přihlášení



Ráda bych si zazpívala s Jaroslavem Svěceným

Zpěv ji okouzlil již v dětství. Studium na konzervatoři nevyšlo, touha po zpěvu ale zůstala a nakonec se na základě konkurzu dostala do operetního souboru Divadla J. K. Tyla v Plzni, kde pak zpívala i v opeře. Po odchodu z angažmá v divadle nadále hostovala. Pak několik let vystupovala v Německu a skandinávských zemích. Po návratu do Čech působila ve finančnictví a nakonec se ke zpěvu Miriam Čížková vrátila. Dnes nejen koncertuje, ale také vede dětský pěvecký kroužek Svět kvítek.

Olomoucká Liška B. je inscenace půvabná a svébytná i díky silné hudební složce

Kdysi jsem viděl v hukvaldském amfiteátru operu Příhody lišky Bystroušky, což na mě natolik zapůsobilo, že jsem se stal milovníkem hudby Leoše Janáčka. Jenomže očekávaná premiéra inscenace nazvaná Liška B., která proběhla v pátek 19. ledna v Moravském divadle Olomouc, je přece jenom jiná písnička. Nicméně i hudební stránka nové inscenace je velmi silná.

Banner

Hledat

Videorecenze knih

Rozhovor

Štefan Margita a Michal Kindl prozradili, jaké bude turné Intimity

intimity 200Talentovaná česká cellistka Iris Moris vyjede se Štefanem Margitou a s Michalem Kindlem na turné nazvané Intimity, které představí koncertní podobu nových písní. Turné odstartuje 17. září 2021 a zatím čítá na třiadvacet koncertů – mezi zastávkam...

Machiavelliho Vladař – cynik nebo realista?

Politika je umění, jak zacházet s mocí, aby se dosáhlo úspěchu. Má se zabývat tím, co je, nikoli tím, co by mělo být. V politice neexistují zcela bezpečné směry, obezřetnost spočívá ve výběru těch nejméně nebezpečných.

Z archivu...

Čtěte také...

Je to jen vítr aneb když hon na Romy nekončí

je to jen vitrPříběh filmu ´Je to jen vítr´ je založen na skutečném případu otřesných rasových útoků na místní romskou komunitu, který si před čtyřmi lety v Maďarsku vyžádal šest mrtvých včetně dvou malých dětí, a na zprávách, kt...


Literatura

Okem vrány je román o tom, že minulosti nejde utéct

okem vrany 200Nakladatelství HOST vydalo thriller Okem vrány docenta vyučujícího moderní poezii DeSalese Harrisona. Jaká je jeho prvotina?

 

...

Divadlo

Dějiny násilí. Autobiografický román o znásilnění na prknech Švandova divadla

dejiny nasili 200Dějiny násilí, adaptaci známého autobiografického románu Édouarda Louise, hvězdy francouzské literatury, uvede v české premiéře Švandovo divadlo. Příběh mladíka, který se stal jedné vánoční noci obětí zločinu, režíruje Tomáš Loužný patří...

Film

Popelka se vrací v lepším

pop200Film Popelka (2015) je možná nejpropracovanější a nejlepší zpracování známé pohádky o umouněné popelce a princi. Nic zde nechybí, nic nepřebývá a kromě toho, že je pohádka i vtipná, nechává si svůj drsný a tvrdý charakter.

...