Kultura nejen 21. století | Kultura21.cz

Ruský historik Aron Jakovlevič Gurevič (1924-2006), jenž se celý život věnoval dějinám středověku, patřil mezi ty vědce z éry Sovětského svazu (např. spolu s Michailem Bachtinem), kteří přesáhli ideologické mantinely a dosáhli celosvětového uznání. Gurevič se navíc ani netajil tím, že více než ideje marxismu-leninismu jej ovlivnili francouzští historikové sdružení kolem časopisu Annales, kteří zkoumali především všednost a každodennost uplynulých věků. Už v minulých desetiletích mu u nás vyšly knihy jako Kategorie středověké kultury nebo Nebe, peklo, svět – a nyní nakladatelství Argo přichystalo jeho poslední velkou, nejprve v zahraničí vydanou, práci Jedinec a společnost středověkého Západu.

Klade si v ní zásadní otázku: zrodila se koncepce člověka jako samostatné individuality odlišné od ostatních až s nástupem renesance, jak se dosud tvrdívá, nebo už dávno předtím? Pro středověk se totiž předpokládalo řekněme kolektivní smýšlení zabraňující sebeprosazení individuality a poplatnost předem stanovenému kánonu závazných povahopisů a dějinných líčení (alespoň v písemnictví, téměř výhradně latinském). Gurevič se snaží doložit, že tomu tak nebylo a že osobnosti na svou dobu duchovně výjimečné se mlčky předpokládaným omezením vymykaly.

Doklady nachází doslova napříč Evropou: probírá staré islandské královské ságy, které nejen zpodobňovaly již legendarizované události, ale dokonce jedna z nich (Sága o Sverrim) vznikala ještě za života svého protagonisty – pisateli měl sám Sverri, jenž zemřel 1202, určovat, co má psát. Takže není divu, že z textu vyvstává ideální panovník bez jediného zpochybňujícího stínu – a současně lze toto dílo vnímat jako jeden z prvních případů záměrné a předem promyšlené sebeprezentace. Gurevič však také upozorňuje na izolovanost a neprostupnost jednotlivých sociálních stavů – končilo nutně katastrofou, chtěl-li se třeba rolnický synek vyšvihnout do jiných sfér, než jaké mu příslušely.

Poznamenává ovšem, že pro poznání mentality a tužeb těch nejníže postavených (tedy rolnictva především) téměř neexistují nějaké směrodatné prameny, protože nejen poddané obyvatelstvo bylo negramotné – a vzdělanci, téměř výhradně duchovní, kteří uměli číst a psát, zhusta touto vrstvou pohrdali a podezírali ji, že přes formálně přijaté křesťanství stále vyznává staré pohanské pověry. Jen výjimečně se dochovaly podklady o jeho smýšlení, často se jednalo o jedince, kteří přestoupili dobové normy: máme záznamy inkvizičního šetření v katarské vesnici Montaillou, zaznamenán je průběh soudního procesu s italským mlynářem obviněným z kacířství, případně aféra s podvodníkem, jenž se ve Francii vydával za někoho jiného – a celé vesnické společenství, do něhož se vetřel, tomu uvěřilo (tato událost získala i několikerou filmovou podobu, ta americká se nazývá Návrat Sommersbyho). Všechny tři případy byly podrobně probádány a výsledky shrnuty v knihách, jen nechápu, proč je zamlčeno, že vyšly také v českém překladu, a tudíž by mohly tvořit případný doplněk ke Gurevičovým výkladům. Dodávám, že obsáhlé „domácí“ zápisy z čarodějnických procesů, vedených na Šumpersku koncem 17. století, zatím nebyly zužitkovány, posloužily jen Václavu Kaplickému při psaní románu Kladivo na čarodějnice a později Otakaru Vávrovi, když chystal stejnojmennou filmovou adaptaci.

Gurevič zařazuje i drobné, nicméně inspirativní odbočky, třeba o vnímání dětství v raném středověku – nejen zde nalezneme styčné body se studiemi Martina Nodla otištěnými v knize Středověk v nás, viz http://www.kultura21.cz/historie/13392-argo-stredovek-v-nas-martin-nodl. Zajímavé je zjištění, že umělce (počítaje i řemeslníky či mistry řídící stavební práce) odjakživa přitahovalo podepsání jejich díla, ať již ve zpodobnění sebe sama jako jeho součásti nebo aspoň připojením jména. Touha po „signování“ je rozšířená zejména v románském umění, zatímco v následující gotice téměř absentuje. Gurevič se domnívá, že to souvisí s dobovým pojetím slávy: člověku by nemělo záležet na majetku, moci a koneckonců ani životě, protože jediné, co mu zajistí svého druhu nesmrtelnost, je věhlas činů (to prozrazují třeba již zmíněné islandské ságy).

V závěrečné části se Gurevič zabývá významnými osobnostmi, které sepsaly své životopisy. Zkoumá, jak se v nich prezentují, jak vnímají a posuzují svůj osud. Ať již se autorská východiska jakkoli liší, společný je jeden rys – uznávají předurčenost lidského osudu Božím úradkem, který pro dotyčného jedince nemusí být nakonec ani srozumitelný (ve smyslu „co Bůh činí, dobře činí“). Gurevič si zvolil různorodé pisatele, většinou špičkové intelektuály své doby, vesměs náboženské myslitele – začíná na prahu antiky svatým Augustinem (jehož sebezpytná Vyznání známe i z českého překladu). Známý je rovněž Abélard, proslulý spíše intimním soužitím se svou žačkou, kvůli němuž byl vykastrován. Od něho se dochovala sebeobhajobná Historie mého utrpení (česky v knize Dopisy utrpení a lásky), kde pronásledování a další rány osudu přičítá své výjimečnosti, která budí závist a nepřátelství méně schopných. Literární autoportréty, jak je na úsvitu renesance stvořili Dante a Petrarca, pak překračují náboženský půdorys. Gurevič zmiňuje i další pisatele, kteří doplňují zamýšlenou mozaiku, avšak známi jsou nanejvýš úzce specializovaným odborníkům (Guibert z Nogentu, Suger ze Saint-Denis, Otloh, Berthold z Řezna).

Z naprostého zapomnění pak vytahuje klerika Opicina de Canistris, zřejmě schizofrenika s nutkavou potřebou pokreslovat stohy pergamenů mapami Středomoří ponořeného do personifikovaných ďábelských mámení či „životopisnými“ letokruhy coby druh autoterapie. Opicina sužují i za bdělého stavu neodbytné představy ustavičně jej uvrhující do hříchu, jak si vzápětí uvědomuje – a nejedná se o ojedinělou záležitost. V dobových literárních pramenech se často vyskytují vidění a sny, jednou varovné, jindy pokoušivé, které úzce souvisejí s pisatelovou (auto)stylizací a sobě připisovaným posláním. Právě skrze tyto výjevy (ale nejen skrze ně) se historici snaží osvětlit nitro pisatele. Gurevič však vyzývá k obezřetnosti: „Badatelé chtějí pochopit osobnost středověkého člověka tím, že na ni aplikují současná měřítka. Pokud se v 19. a na počátku 20. století projevovala tendence hodnotit středověkého myslitele nebo spisovatele tak, že na něj byla aplikována kritéria novověku (skepticismus, racionalismus, volnomyšlenkářství), pak nyní pozorujeme snahu objevit v jeho vědomí a především podvědomí módní sexuální komplexy. Přitom se nezohledňuje fakt, že člověka 12. století nelze položit na psychoanalytickou pohovku a proniknout do utajených vrstev jeho psychiky.“

Aron Jakovlevič Gurevič: Jedinec a společnost středověkého Západu

Přeložila Jitka Komendová

Vydalo Argo, Praha 2016. 350 stran.

Hodnocení: 100 %

Foto: kniha