Kultura nejen 21. století | Kultura21.cz

Kulatiny (od padesátin výše) význačných badatelů, schopných o svém bádání poutavě psát, bývají slaveny i vydáním knížek – ať již se jedná o svazek sestavený z drobných příspěvků oslavencových kolegů a přátel nebo o sborník poskládaný z textů, které v průběhu své odborné dráhy sepsal sám oslavenec. Přiznám se, že milejší je mi druhý případ – čtenář tak získá soubor studií zpravidla obtížně dostupných, roztroušených v nejrůznějších odborných časopisech a knihách zdejších i zahraničních. V poslední době byli takto připomenuti historici Jaroslav Čechura, František Šmahel a nyní Eduard Maur.

Eduard Maur, čerstvý osmdesátník, byl dlouhodobě spjatý s pražskou Univerzitou Karlovou, avšak přednášel rovněž v Pardubicích. Díky tomu se přihodilo, že svazky na jeho počest vyšly rovnou dva.  První z nich nazvaný Historik bez hranic přichystali na pardubické univerzitě, druhým je Země – paměť – lidé, vydaný společnou péčí Univerzity Karlovy a Nakladatelství Lidové noviny.  Obě knihy dokládají především autorovu všestrannost, přesahující historickou demografii (která zkoumá, jak se v průběhu dějin měnily počty obyvatel osídlujících české území), se kterou bývá spojován především.

Maur, zajisté v návaznosti na průkopnické práce Otto Plachta, zkoumal třeba dopad třicetileté války nebo morových ran, pozornost však věnoval i hospodářským a sociálním dějinám, zejména šlechtického velkostatku, ale také poměrům v poddanské vesnici. K celistvější syntéze bohužel nedospěl (pokud za ní nepovažujeme objemnou, bohužel nikdy nevydanou kandidátskou práci), pokaždé pracoval s dílčím vymezením, když zkoumal vylidňování vsí na Plzeňsku nebo situaci na točnickém panství. Nicméně toto zaměření, soustředěné zvláště na 17. a 18. století, lze považovat za určující v celém jeho badatelském odkazu.

Cenná jsou také zjištění o mentalitě panského služebnictva, dokonce panovala móda vlastnit jednou černocha, jindy výkonné hudebníky. Pozornost ovšem věnoval i dějepisectví samotnému, podrobně probíral kronikářské záznamy i historické koncepty jak českých, tak zahraničních pisatelů v širokém časovém rozpětí posledních čtyř staletí. Jistě překvapí, že českými dějinami se zevrubně zabýval třeba Voltaire, i když je nepojímal samostatně jako dějiny polské, nýbrž v kontextu nadnárodní německé říše, případně v konfliktu rakousko-pruském, který se odehrával i na českém území a jehož byl současníkem, otevřeně straní pruskému králi Fridrichovi II., s nímž si dlouhodobě a poněkud patolízalsky dopisoval.

Historik bez hranic, jemuž bohužel schází rejstřík alespoň jmenný, nezapře svůj univerzitní původ, tudíž tu převážil důraz na obeznalejšího čtenáře, jenž je mocen číst i německy. Zařazena jsou tu výsostně odborná pojednání, třeba rozbor důležitého pramene, jímž je sčítání konzumentů soli v roce 1702 – sůl doopravdy byla strategicky důležitou surovinou a její úloha v pohádce o soli nad zlato (případně ve filmu Byl jednou jeden král) má své historické opodstatnění. Nalezneme zde texty řekněme odbornější, předpokládající cílenější příjemcův zájem. Některé jsou naopak příležitostné, ovšem se zobecňujícími tendencemi, když se Maur dotkl obšírnější a složitější problematiky – mám na mysli třeba zamyšlení nad diskusemi o plánovaném rodičovství v první třetině minulého století nebo problémy farní organizace pobělohorských Čech.

Publikace Země – paměť – lidmi připadá čtenářsky vděčnější. Však jsou tu zařazeny články dozajista atraktivní, upozorním aspoň za občasná spiknutí poddaných, vrcholící pánovým zavražděním. Jistě se tu odrážejí širší sociální konflikty, ale pomíjet by se neměly ani ryze privátní příčiny, najmě krutost a bezohlednost vrchnosti v zacházení s poddanými. Jenže hranice mezi přísností a surovostí se jaksi stírají, tehdejší svět byl určitě daleko hrubější, než si dokážeme představit, a lidský život (přirozeně poddaného) v něm neměl valnou cenu. Třeba taková vražednickými choutkami prostoupená vzpoura rožmberských rybníkářů (tedy nikoli rybářů, nýbrž budovatelů rybníků) proti Petru Vokovi jistě skýtá mnoho podnětů k poznávání dobové mentality.

Přitažlivé jsou rovněž studie, které se vztahují k paměti míst, tedy k místům, která se pojí s nějakými důležitými událostmi, ve zkoumaném kontextu zejména rolnických povstání, zpravidla krutě potlačených. Maur postihuje, jak se z událostí pozapomenutých, okrajových stávaly mnohem později – v časech protiněmecky i protifeudálně zacíleného „vlastenského“ hnutí – stávaly uctívané, ba téměř posvátné milníky národních dějin. Tehdy, na přelomu 19. a 20. století, jsou dokonce stavěny sochy náhle zvýznamnělým osobnostem (chodský konflikt mezi Kozinou a Lomikarem), ale dokonce se do kolektivní paměti uložily zvěsti o nejspíš fiktivním, historicky nedoloženém buřiči Kubatovi, jenž dal hlavu za jihočeská blata. O vzpourách proti pánům, zvláště těch cizokrajným, psali nadaní i méně nadaní literáti, ne každý zvládl podobně jako Alois Jirásek sepsat umělecky přesvědčivé Psohlavce nebo Staré pověsti české, které ostatně dokládají, že Jirásek si byl vědom, že některé historické události vstoupily do zlidovělých legend a nabyly jejich příznačných rysů.

Obě knihy, které prozrazují autorovu pečlivost i rozhled, metodologicky ujasněnou schopnost vyhmátnout nejdůležitější aspekty zvolené látky a v neposlední řadě také - pokud autor chtěl -dokládají poutavé, čtenářsky přístupné psaní, přinášejí i soupis Maurových prací, včetně podílu na čtivu hodně popularizačním (jako Ženy a milenky českých králů, Muži a milenci českých královen), Země – paměť – lidé pak shrnuje rovněž studentské práce Maurem vedené, od bakalářských až po disertační.

Eduard Maur: Historik bez hranic. Z díla profesora Eduarda Maura (k vydání připravila Šárka Nekvapil Jirásková)

Vydala Univerzita Pardubice 2017. 394 stran

Hodnocení: 90 %

Eduard Maur: Země – paměť – lidé (k vydání připravili Pavla Jirková, Jiří Hrbek, Jan Zdichynec, Jan Kuhuda)

Vydaly Nakladatelství Lidové noviny a Univerzita Karlova, Filozofická fakulta 2017. 509 stran

Hodnocení: 100 %