Pohlednice. Silné příběhy z období holocaustu
Banner

Pohlednice. Silné příběhy z období holocaustu

Tisk

pohledniceP

Na počátku stojí jedna záhadná pohlednice s obrázkem pařížské Opery Garnier, na jejíž druhé straně jsou napsaná čtyři jména: Ephram, Emma, Noémie a Jacques. Tato pohlednice dorazí rodině Berestových v roce 2003 a jména patří lidem z jejich rodiny, kteří zahynuli v koncentračním táboře v Osvětimi. Už tento úvod knihy, nazvané jednoduše Pohlednice, slibuje silný emotivní příběh provázející čtenáře po stopách trýznivé minulosti jedné rodiny, přesněji autorčiny vlastní rodiny. Román napsala francouzská spisovatelka Anne Berest, autorka historických románů inspirovaných skutečnými osudy, která tentokrát vsadila na poutavost pátrání po minulosti vlastní rodiny a palčivé téma holocaustu.

Na první pohled je kniha příliš obsáhlá a špatně se drží v ruce, pokud jste zvyklí číst vleže v posteli, protože je těžká. Jenomže ten příběh stojí za to. Ten příběh JE těžký, spletitý, obsáhlý a tíživý. Na jeho začátku je pohlednice, na konci se pak možná dozvíte, kdo ji napsal. Lélia na začátku nového tisíciletí dostane pohlednici od neznámého odesílatele se čtyřmi jmény svých příbuzných, kteří zahynuli v koncentráku. Ale neupadne v zapomnění. Ani pohlednice, ani tato jména, tito lidé a tyto osudy.

Po letech se Léliina dcera Anne rozhodne pátrat po osudech těchto zapomenutých jmen a chce vypátrat i toho, kdo tuto pohlednici napsal a proč. Společně se svou matkou se začne pídit po historii rodiny Rabinovitchových pocházejících z Moskvy, kteří uprchli před antisemitismem a politickým pronásledováním. Léliini prarodiče se snažili dostat přes Lotyšsko do Palestiny, až nakonec se třemi dětmi skončili ve Francii. Přijetí tam však nebylo přátelské a bezproblémové, navíc se jim nepodařilo získat občanství. V těžké době je čekala deportace do koncentračních táborů a nakonec Osvětim, která se pro ně stala poslední stanicí jejich života. Zachránil se jediný člověk, a tím byla jejich prvorozená dcera Myriam, která z okupované Paříže uprchla na jih, kde se společně s manželem dokonce zapojila i do odboje. U knihy si fakt pobrečíte, stejně jako já. 

Román je to autobiografický, autorka jej napsala společně se svou matkou a do knihy vložila také vlastní vzpomínky na své dětství a židovské kořeny rodiny. Kniha je nejen perfektně napsaná a plná emocí, ale také výborně dokumentuje historii a to, co se skutečně odehrálo. Poutavý román se silným příběhem si získal ocenění v Americe, a sice studentskou cenu Choix Goncourt United States, a také ve Francii se autorka dostala do výběru prestižního ocenění Prix Goncourt. U nás zatím její romány nebyly přeloženy, ale je autorkou také dalších historických románů, například Sagan, Paris 1954 nebo Gabriele či Finistere. Chválím i skvělý překlad Kateřiny Vinšové. 

Holocaust je tady pořád s námi a postihl všechny následující generace hluboce traumatizovaných rodin. Už proto knihu doporučuji každému k přečtení!

Ukázka z knihy:

Víš, na co jsem myslela, potom co se mi narodila dcera a já ji v porodnici vzala do náruče? Jaký byl první obraz, co mi prolétl hlavou? Obraz žen, které kojily, když je posílali do plynu. A přitom by se mi docela hodilo nemyslet každý den Auschwitz. Hodilo by se mi, kdyby to bylo všechno jinak. Hodilo by se mi nemít strach z plynu, strach ze ztráty dokladů, strach z uzavřených míst, strach z pokousání psem, strach z překračování hranic, strach nastoupit do letadla, strach z davů a z glorifikace siláctví , strach z mužů, když jsou v partě, strach, že mi seberou děti, strach z poslušných lidí, strach z uniforem, strach, že přijdu pozdě, strach, že mě chytí policie, strach požádat o nové doklady… strach říct, že jsem Židovka. A to neustále. Ne když se mi to zrovna hodí. Mám do buněk vepsanou vzpomínku na zkušenost s natolik děsivým nebezpečím, že mi občas připadá, jako bych ho skutečně zažila nebo měla znovu zažít. Smrt se mi neustále zdá být hrozivě blízko. Mám pocit, že jsem kořistí. Často mám pocit, že podléhám jisté formě vyhlazování. V historických knihách hledám tu historii, kterou mi nevyprávěli. Chci číst, číst pořád dál a dál. Moje žízeň po vědění je neuhasitelná. Někdy se cítím jako cizinka. Vidím překážky tam, kde je jiní nevidí. Je pro mě těžké propojit si představu své rodiny s mytologickým odkazem na genocidu. A tahle obtíž mě utváří. Definuje mě. Téměř čtyřicet let jsem se pokoušela o črtu, která by mě vystihovala, ale marně. Nicméně dnes už dokážu pospojovat jednotlivé body mezi sebou a sledovat, jak se ze shluku drobných útržků roztroušených po stránce vynoří silueta, v níž se konečně poznávám: Jsem dcera a vnučka přeživších.

pohlednice

Autor: Anne Berest
Název: Pohlednice
Překlad: Kateřina Vinšová
Nakladatelství: Prostor
Počet stran: 528
Rok vydání: 2026
Hodnocení: 100 %

https://www.eprostor.com/autor/anne-berest



 

Přihlášení



Milostpán. Kniha (nejen) pro milovníky koček

Milostpán je kočka. Někdo by mohl říci obyčejná kočka. Ale my, co kočky máme, víme, že žádná kočka není obyčejná. A Milostpán není obyčejný vůbec. Má svou čtvrť, na kterou dohlíží, všechny a všechno má pod tlapkou. Sice je jeho paničkou oficiálně Šéfka a její přítel Mlékoknír, ale pro něj je to nepodstatné. Dle něj Šéfka není jeho panička, ale jeho spolubydlící. Páníčka mají tak maximálně ti otravní slintové – čili psi.

Kriminálnice. Příběhy o vině, trestu a druhých šancích

Pokud vám dělá problém začíst se do románu, možná vás chytnou poutavé rozhovory s ženami, které skončily za mřížemi. Knížka, jednoduše nazvaná Kriminálnice, vypráví osudy několika trestankyň z ženské věznice ve Světlé nad Sázavou, které jsou vyprávěné formou otázek a odpovědí. Své svěřenkyně vyzpovídala ředitelka tohoto vězeňského ústavu, Gabriela Slováková, která udělala to nejlepší, co mohla. Knihu vydalo nakladatelství Nastole.

Banner

Hledat

Videorecenze knih

Načítám nejnovější video z playlistu...

Rozhovor

Michaela Stehlíková: „Chtěla jsem být jako ta dáma!“

MStehlikova 200Média se většinou zajímají o známé a slavné umělce či celebrity. Málokdy se najde prostor pro ty, kteří jsou teprve na začátku cesty. I to byl důvod, proč jsme požádali o rozhovor Michaelu Stehlíkovou, violoncellistku, kter...

I když je komedie Pět švestek o stáří, nechybí v ní vtip, humor i splněné sny

Když jsem před pár dny zamířil do kina na nový český film Pět švestek (2026), moc jsem o něm nevěděl. Snad jen to, že režisérem je „oscarový“ Jan Svěrák a že se na plátně objeví herci, kteří ve filmu hlavní nebo titulní role – snad jen s výjimkou Oldřicha Kaisera – teď nehrají. Přitom jde o velké herecké osobnosti, což jsou v tomto případě Lenka Termerová, Jan Vlasák, Dana Syslová a Petr Kostka. Ti všichni jsou aktivnější přece jenom více v divadle a televizi, nicméně celovečerní film Pět švestek může být pro ně parádní příležitostí i skvělým zadostučiněním.

Čtěte také...

Náročná rekonstrukce synagogy v Českém Krumlově úspěšně skončila

Synagoga1

V Českém Krumlově skončila rekonstrukce jedné z významných památek ve městě, místní židovské synagogy. Synagoga, jejíž pozemek čítá 883 m² a zastavěná plocha je 505 m², sehrála v historii města významou roli.

...

Z archivu...


Výtvarné umění

Otakar Nejedlý: Z Čech na Cejlon, do Indie a zase zpátky

otakar-nejedly 200Chystáte-li se v těchto dnech do Roudnice nad Labem, určitě nezapomeňte navštívit zdejší Galerii moderního umění. Probíhá tam výstava obrazů malíře Otakara Nejedlého. Expozice nazvaná „Z Čech na Cejlon, do In...

Divadlo

Když to nejde vydržet „Ani o den dýl“

ani o den dyl 200Ani o den dýl je název představení francouzského autora Michela Clémenta, které na začátku října vizovskému publiku představilo zájezdové divadlo SemTamFór.

 

...

Film

Dva filmaři jako hrdinové knih

Cap perexDvě umělecké školy, jak pražská Akademie múzických umění, tak brněnská Janáčkova akademie múzických umění, vydaly téměř současně životopisné publikace o filmařích, z nichž jeden obecenstvo (i odbornou veřejnost) sotva dokázal oslovit, zatímco druhý by...