Kultura21.cz

Už čtyři desetiletí vycházejí sborníky, sestavené z příspěvků přednesených na odborných setkáních v Plzni – základním tematickým svorníkem je tu 19. století (případně prodloužené až do časů Velké války). Toto „dlouhé“ století tudíž vlastně končí až rokem 1918, kdy byly definitivně rozmetány dosavadní jistoty, zrodily se nové státy i politické pořádky, proměnily se zvyklosti a obyčeje. O titulech z této řady, vesměs vydávaných nakladatelstvím Academia, jsme psali opakovaně (Člověk a společnost 19. století, Neviditelná loajalita, Útisk-charita-vyloučení,  Zrození lidu v české kultuře 19. století)

Nejnovější položka se nazývá Od práce k zábavě a je opatřena podtitulem Volný čas v české kultuře 19. století. Skládá se ze tří desítek krátkých textů, často pouhých črt, jejichž délka se většinou pohybuje mezi deseti až dvaceti tištěnými stránkami. Hned v první stati se dovíme, že o trávení volného času lidstvo mudrovalo už od starověku, evropští myslitelé dospívali k názoru, že volný čas nemusí být věnován jen odpočinku a lelkování, ale může obsahovat i aktivnější činnosti nám libé. Jistěže se lišilo vnímání volného času v jednotlivých vrstvách společnosti – ty bohatí, které netísnily existenční potíže, jej vnímali dozajista odlišně o těch, kteří museli perně pracovat, aby si vydělali na chléb svůj vezdejší. Ti se spíše zpíjeli v hospodách nebo končili u karbanu. Každopádně se vynořuje protiklad (zmíněný např. Masarykem) mezi volným časem a schopností jej (smysluplně) využít. A patří také zevlování mezi povznášející počínání?

Jak naši prapradědečkové a praprababičky bavili/y
Po úvodu řekněme zevšeobecňujícím (byť příliš útržkovitým v naznačené průřezové sondě) následují stati, které se dotýkají širokého vějíře aspektů, které s volným časem souvisejí. Tak se dočteme o ženském světě mezi prací a zábavou, což je téma v zásadě aktuální podnes – stále mají leckteré ženy dvě pracovní směny: jednu v zaměstnání, druhou v domácnosti. Musím ovšem doplnit, že v časech, o nichž příspěvky pojednávají, zůstávaly ženy povětšinou v domácnosti, aby pečovaly o manžela a děti. Také se dovíme, že i pocity nudy, když scházelo přínosné zužitkování volna, mohly podnítit uměleckou tvorbu, jak se třeba stalo v případě Jaroslava Vrchlického.

Také si uvědomíme, že vedle šlechty, podnikatelů a majetného měšťanstva si „zahálku“ mohli dovolit i leckteří vědci a intelektuálové vůbec (a především učitelé z vysokých i středních škol), pokud měli dostatečné příjmy. Zvláště si cenili prázdninové relaxace, kdy mohli odjíždět na venkov, aby si tam pohověli na takzvaných letních bytech, případně se cestovat po zahraničí. Dopisy, které dochovaly, jasně vypovídají o romantizujících prožitcích takových kratochvílí.

Řada příspěvků se obtáčí kolem postřehu, že měšťan se chce bavit – takže hledá rozptýlení v cirkuse, na kopané, obdivuje všelijaké kejklíře a imitátory.  Také mohl navštěvovat divadlo, zábavní podniky, chodit na koncerty, na plesy. Muži nacházeli radost v myslivosti, eventuálně v pytláctví. A to je vynecháno, že vedle požitků ducha hledali i potěchu těla v nevěstincích. Neboť kde jinde hledat povyražení, když manželka je přes míru cudná a nemá zálibu v nemravnostech. Technicky zdatnější zájemci se však mohli věnovat i fotografování, které se dokonce mohlo stát společnou rodinnou kratochvílí. Nebyla to totiž žádná jednoduchá činnost.

Člověk se musel i namáhat, aby se poměl
Nejen tehdejší modernisté tvrdili, že ve zdravém těle se skrývá zdravý duch, takže vznikaly první tělocvičné spolky, sem ostatně patří i proslulý západník Frištenský se svými vyvinutými svaly. A také se sportovalo, byť povětšinou – řečeno současným termínem – toliko rekreačně. Třeba deník mladého aristokrata Chotka prozrazuje zálibu v bruslení, v plavání, ve vycházkách do přírody. Právě touhu vymanit se ze sevření města dokládá nejvíce statí. Důležitým prostředníkem byla železnice. Kolektivní, téměř obřadné návštěvy blízkých lokalit, v případě Prahy zejména Divoká Šárka nebo Roztoky, pronikly i do soudobé literatury (Ignát Herrmann: Otec Kondelík a ženich Vejvara) a písňové tvorby (po letech ji evokoval např. televizní písničkový cyklus Bejvávalo).

A také se prosazovaly nejnovější výkřiky technických vymožeností, zvláště možnost předvádět světelné obrazy, ať již statické (často spojené s nějakou osvětovou přednáškou) nebo rozpohybované. Vždyť v posledních desetiletích sledovaného období se prosazuje film, zprvu jako zdánlivě nicotná, snad až pouťová atrakce. Pro tehdejší diváky – především z těch nejnižších vrstev - to však nejspíš byla uhrančivá, snad až šokující podívaná, jakou si dnes stěží dokážeme představit, protože dávné záběry nám dnes připadají primitivní. Ale možná, že o nyní špičkových audiovizuálních atrakcích budou lidé za pouhé století smýšlet stejně…

Budeme s knihou spokojeni?
Kniha samozřejmě předkládá pouhou změť drobných výseků z někdejší každodennosti (seznámíme se třeba s plzeňským deníkem mladičkého studenta Bedřicha Smetany), ale přesto si dovolím vytknout tři neduhy, respektive tři vypuštěné okruhy. Jednak bylo pominuto, jak volný čas trávily děti (pokud ovšem nějaký měly), neboť často ty nejchudší vychovávala spíše ulice než věčně zaneprázdnění rodiče, jednak zcela chybí prostředí vesnice, kde rovněž existoval volný čas (přestože to hned úvodní kapitola popírá, když jej přiznává toliko městu). Ostatně bujaré a někdy snad brutální oslavy náboženských svátků i „světských“ příležitostí (masopustní a posvícenské obřady s tlučením kohouta, stínáním berana, shazováním kozla apod., dožínky, konopické hry) byly prvními národopisci podrobně popsány. A konečně se příliš mála pozornosti dočkaly nejnižší sociální vrstvy, zvláště pak dělnictvo.

Jednotlivé příspěvky, opatřené nezbytnými citacemi a odkazy na prameny, provázejí obrazové přílohy (dokonce jedna barevná), které zužitkovávají nejen dobové fotografie, ale také reprodukují obrazy, obálky knih nebo časopisů. Nalezneme i notové záznamy i reprodukce map. Z toho všeho lze si vcelku dobře představit, jak předminulé století vyhlíželo ve vlastním ztvárnění.

Čím uzavřít? Autoři pocházejí z univerzit, odborných ústavů, muzeí a archivů, knihoven. A lituji, že nebyli osloveni třeba venkovští kronikáři, učitelé, prostě lidé, kteří se sice nemohou pochlubit vědeckými tituly, ale zato mnohdy disponují překvapivým citem pro někdejší mentality, znají své lokality a jejich mikrohistorii. Nebo snad takoví jedinci doopravdy vymřeli?

Od práce k zábavě. Volný čas v české kultuře 19. století
Sborník uspořádali Eva Bendová a Zdeněk Hojda ve spolupráci s Marií Fiřtovou a Milanem Ducháčkem
Vydalo nakladatelství Academia, Praha 2021, 435 stran

Hodnocení: 70 %

Foto: kniha
www.academia.cz/od-prace-k-zabave--hojda-zdenek--academia--2021