Kultura21.cz

Nakladatelství Dauphin představuje novinku! Je jí úžasná kniha Velikonoce našich babiček od autorek Aleny Gajduškové a Aleny Scheinostové. Právě v tomto období před Velikonocemi byste si tuto knihu neměli nechat ujít, protože vám umožní nahlédnout do časů našich babiček a prababiček a zpřístupní vám mnohé zajímavé informace o jarních tradicích a zvycích, a to jak křesťanských, tak i pohanských.

Velikonoce našich babiček jsou volným pokračováním bestselleru Vánoce našich babiček. Alena Gajdušková je již autorkou velice úspěšných titulů Domácnosti našich babiček I + II, Pečeme chleba z kvásku a Staročeský perník. Všechny tyto knihy vydalo nakladatelství Dauphin. 

Kniha Velikonoce našich babiček čtenářům opět přibližuje tradice, zvyky, recepty a mnoho dalšího, co se k dané roční době vztahovalo. Jak je již u autorek zvykem, je velmi precizně a pečlivě sepsaná. Nic není zapomenuto a opomenuto, a čtenáři tak mohou mít při jejím čtení pocit, jako by autorky vše samy prožily na vlastní kůži.
Stejně jako u minulého titulu Alena Anežka Gajdušková sebrala a sepsala lidové obyčeje a recepty, zatímco Alena Scheinostová přidala liturgické zvyklosti. Kniha je bohatě doplněna ilustracemi a potěší hned dvakrát – jednak svými zajímavými informacemi a jednak svou velmi vkusnou grafickou úpravou. Zcela jistě by neměla ujít pozornosti čtenářů.

Období, kdy končí zima a začíná jaro, je odjakživa silným poutem spojeno s půdou, probouzející se přírodou a plodivou silou. To vše se prolnulo i do křesťanského prožívání, které pevně formovalo duchovní i materiální svět našich předků. Na tříkrálové koledy na sklonku vánočního období plynule navazuje začátek masopustu – první předzvěsti počínajícího jara. Jak moc bujarý masopust býval a co naši předci během následujícího postního období jedli, když příprava na velikonoční slavnost ukřižování a vzkříšení Ježíše Krista vyžadovala skromnost a odříkání? Jak tedy naši předkové prožívali svátky jara?

Co znamená paškál nebo apoštol a proč říkáme houby s octem? Co je to chození s Dorotou a co ušelo? Jak se vypočítává termín Velikonoc? Co si křesťané připomínají v pašijovém týdnu a jak věroučné pokyny uchopila lidová tvořivost? A proč v některých regionech chodí chlapci na pomlázku už na Bílou sobotu? To všechno si můžete přečíst v této knize a vyzkoušet celou řadu úžasných receptů našich prababiček. 

O autorkách 

Alena Anežka Gajdušková (1971) byla skoro dvacet let majitelkou knižního antikvariátu, po celou tuto dobu sbírala různé recepty, návody a staré kuchařské knihy, a to nejzajímavější z nich sama v praxi zkoušela, ať už se jednalo o recepty na pokrmy, různou domácí drogerii či jednoduchá léčiva. Mimo psaní knih je zahradní designérkou, dále lektoruje kurzy zabývající se léčivými bylinami nebo zpracováním a uchováváním potravin tradičními metodami. Pravidelně vystupuje v České televizi. Od roku 2018 je stálým hostem pořadu České televize „Co naše babičky uměly a na co my jsme zapomněli“, ve kterém představuje dávno zapomenuté recepty či metody zpracování potravin. Je hlavní autorkou knih Encyklopedie soběstačnosti I. a II. a autorkou knih Domácnosti našich babiček I. a II., Pečeme chleba z kvásku, děláme domácí těsta. Více zde: https://www.pozemskazahrada.cz/o-nas/

Alena Scheinostová (1977) je redaktorkou Katolického týdeníku. Autorsky se podílela na knižní reportáži z války ve Středoafrické republice Když padají manga (2015) či na beletristickém experimentu Johana (2018, společně s Pavlou Horákovou a Zuzanou Dostálovou). Věnuje se též překládání romské prózy a poezie a spolupracuje s literárně či lidskoprávně orientovanými periodiky a v neposlední řadě s Českým rozhlasem.

Ukázky z knihy

Období, kdy končila zima a začínalo jaro, bylo především na venkově, kde bylo hlavní obživou zemědělství, vždy spojeno s ročním cyklem, s půdou a s přírodou. Celá příroda, jejíž je půda – prsť – nedílnou součástí, se po dlouhé zimě začíná probouzet k životu. Prakticky veškeré lidové zvyky, obyčeje a tradice v tomto období jsou proto spojeny s oslavou nového života, plodností a hojností, s připomínkou rovnodennosti, která se na jaře slavila už hluboko v pohanských dobách. Přirozený roční cyklus a řadu starších tradic velmi rychle nasála také křesťanská kultura, která se do našich končin šířila od raného středověku a formovala život i myšlenkový svět našich předků. Samotné Velikonoce, které i dnes chápeme jako jeden z vrcholů jarního slavení, mají v základu prastaré jarní oslavy židovských pastýřů a zemědělců, a ve velikonoční symbolice lidového křesťanství se tak dochovaly stopy představ starých tisíce let. Pohanské a křesťanské, pravověrné a „pověrečné“, starobylé a novější se během staletí prolíná, proměňuje, navzájem podmiňuje a ovlivňuje – a co je nejpodivuhodnější, jádro vždy tvrdošíjně přetrvává. Vezměme si například rituální vynášení smrtky. Tento prastarý obřad byl církví zakázán již v roce 1366, znovu v roce 1384, a přesto se zachoval až do dnešních dnů a je jedním z nejznámějších jarních obyčejů. Anebo si připomeňme církevní průvody a procesí vázané k jarním svátkům, zakazované tu Josefem II., tu komunistickou mocí, a přece je v našich městech i krajině vídáme i v současnosti. A protože i ty jsou nedílně spojeny s mnohem staršími tradicemi, církve tak vlastně dnes pomáhají udržovat zvyklosti, které se před staletími snažily vykořenit, než vše prorostlo v jediný celek.

Obřadnost jarního období se dnes odvíjí od aktuálního data Velikonoc jakožto pohyblivého svátku, ať už je to masopust, jehož délka tak nemusí být každý rok stejná, nebo postní období či svatodušní svátky – Letnice. Pevnými body jsou oslavy vázané na svátky svatých od Blažeje přes Matěje po Jiřího a Jana Křtitele, ve kterých se opět ozývá předkřesťanská obrazivost a magie. Život v dřívějších dobách měl svůj pevný řád, čas na práci i na zábavu byl přesně vymezený a naši předci si vše dokázali užít do posledního doušku, jak se sami přesvědčíte při čtení následujících kapitol. S přelomem ledna a února se povánoční období zvolna proměnilo v jarní novoročí, které začínalo velkolepou oslavou života – masopustem. Bylo to období nevázanosti, radosti, hojnosti, svateb, slavností a tancovaček. Přestávala platit zavedená pravidla a bylo dovoleno mnohé, co bylo po zbytek roku zapovězeno.
…
Dáme si ušelo? Ušelo je starodávný pokrm, původem ještě z předkřesťanské doby, který se připravoval rituálně při jarních slavnostech. Způsobů přípravy je mnoho. Zpravidla se připravovalo po tři dny, kdy to byla nejprve nemastná, vodová polévka z kysaného zelí s krupkami, krupicí nebo vločkami. Takto se jedlo poprvé. Druhý den se do ušela přidávala na tuku opečená cibule a kořenová zelenina i různé bylinky, nesměly chybět kopřivy. To byla druhá fáze pokrmu a další důvod sníst porci posvátné polévky. Nakonec polévku doplnily vejce, smetana, tvaroh, případně uzené maso nebo rozškvařený špek. Podle některých receptů se jednalo spíše o hutnou obilnou kaši postupně doplňovanou bylinami, masem, tukem a dalšími výživnými potravinami. Zachovaly se informace, že základem tohoto pokrmu musel být česnek třený se solí a medem nebo že při promíchávání je nutné dbát na správný pravotočivý směr kroužení vařečky, neboť v opačném směru míchaná polévka ztrácí magickou sílu. Ta měla člověku zajistit ochranu před úrazy a zraněními, konzumace ušela měla přinést i životní sílu a zdraví. Pasáci dobytka díky jeho konzumaci získali zvláštní dar, snadno prý pak dohledávali zatoulané jedince ze svého stáda.

Název knihy: Velikonce našich babiček
Autorky: Gajdušková, Scheinostová
Rok vydání: 2022
Počet stran: 278
Nakladatelství: Dauphin
Hodnocení: 90%

http://www.dauphin.cz/book_978-80-7645-281-7.html