Kultura21.cz

Možná si vybavíte výpravnou historickou podívanou VIKINGOVÉ, kde Antonio Banderas ztělesnil zjemnělého arabského vzdělance ibn Fadlána, jenž se spíše proti své vůli ocitne mezi těmito Seveřany, zprvu šokován jejich drsnými mravy. A tento muž doopravdy existoval.

Nakladatelství Academia nyní přichystalo jeho spis v češtině nazvaný Cesta z Baghdádu k volžským Bulharům: 921-922. Ibn Fadlán tu popisuje namáhavou cestu početného misijního poselstva, které – zhruba v době, kdy u nás vládl svatý Václav a nedaleko odtud vzkvétala Kyjevská Rus – se vypravilo k Bulharům, kteří tehdy sídlili daleko na východě, v blízkosti soutoku řek Volhy a Kamy. Tamní elity se totiž rozhodly přijmout islám. Volžské Bulharsko (rozprostíralo se přibližně na území dnešních ruských republik Tatarstán a Čuvašsko) patřilo k regionálním mocnostem a existovalo ještě několik staletí, než je rozvrátily mongolské nájezdy. Zbývá doplnit, že druhá větev (pra)bulharského obyvatelstva se přesunula k dunajské deltě a odtud pronikala dále na Balkán, splynula se Slovany a přijala křesťanství; ostatně Dunaj tvoří hranici i novodobého Bulharska.

Co dnes víme o autorovi a jeho cestě

Kniha neobsahuje jen překlad ibn Fadlánovy cestovní zprávy (jejíž druhá část popisující autorův návrat zpět se nedochovala, případně nebyla vůbec napsána), ale editor a současně překladatel Ondřej Beránek sepsal rozsáhlý úvod, v němž popisuje okolnosti, za kterých se daleka cesta uskutečnila. Přiznává, že o ibn Fadlánovi se nedochovaly směrodatné údaje, jeho postavení na baghdádském dvoře stejně jako data narození a úmrtí lze jen odhadovat – byť Wikipedie zřejmě orientačně uvádí, že žil v letech 879-960. Také se dovíme, že arabských cestopisů se z oněch dob, zpravidla ovšem pozdějších, dochovalo vícero a některé vyšly i česky.

Neméně zajímavé jsou osudy ibn Fadlánova díla - jeho originál se ztratil (nebo nebyl dosud nalezen), takže nikdo netuší ani jeho název, dochovaly se toliko pozdější opisy, které si vypomáhají souhrnnými označeními „kniha“ nebo „pojednání“. Novodobým překladům (do ruštiny, němčiny, angličtiny…) se věnovali evropští orientalisté až od předminulého století, neboť teprve tehdy se mohli seznámit s výchozími arabskými texty. Nyní se k nim Beránkovou zásluhou připojil i převod český.

Ibn Fadlán na cestách

Z ibn Fadlánova popisu vyplývá, že poselstvo zavrhlo (nejspíš z bezpečnostních důvodů) nejkratší trasu vedoucí přes Kavkaz a místo toho zvolilo daleko delší cestu vedoucí nejprve na východ až do dnes uzbecké Buchary. Teprve odtud se výprava stočila na sever, aby posléze dorazila do Bulgaru, metropole volžských Bulharů. Putování trvalo jedenáct měsíců. Když se po určité době strávené v cíli cesty rozhodla celá výprava vrátit se zpět, zabralo jí to opět bezmála celý další rok, pokud by putovala po stejné trase. Jenže to se již nikdy nedovíme…

Cesta ibn Fadlána k volžským Bulharům

Ibn Fadlánovy postřehy, v nichž se vyhýbá nadpřirozenu či fantasknostem (kterými naopak západoevropská i arabská líčení exotických krajin mnohdy oplývala), jsou cenné zejména tím, že je podává jako očitý svědek. Každopádně se ibn Fadlánova pozorování řadí k prvním písemným dokladům o poměrech a zvycích ve východní Evropě, jakkoli se musel výhradně spoléhat na pomoc tlumočníků. Proto bychom marně hledali jakékoli údaje o jazycích, kterými lidé mluvili.

Čeho všeho si ibn Fadlán všímal

Ibn Fadlán se snaží popisovat, co sám zažil, i různé podivuhodnosti, s nimiž se dosud nesetkal. Třeba jej zaujalo podivné zrcadlení na obloze nebo skutečnost, že po jistou část roku jsou dny mnohem delší než noci a jiném ročním období je tomu přesně naopak. A leccos jej šokovalo: když se spolu s dalšími poutníky ubytoval v rodině jednoho Turka, paní domu si během rozhovoru „najednou odkryla své ohanbí a podrbala se na něm, přímo před našimi zraky. Zakryli jsme si rukama tváře a zvolali jsme – Bože, odpusť nám!“

Henryk Siemiradzki - pohřeb ruského náčelníka podle ibn Fadlána (1883)

Více než průběhu cesty a zeměpisných zajímavostí si ibn Fadlán všímá národů, s nimiž se měl možnost seznámit – vedle volžských Bulharů, jimž se věnuje nejobšírněji, jsou to Turci, Pečeněhové, Chazaři či národ označený jako Rusové. Ovšem s přesnější identifikací „Rusů“ nastávají potíže, protože není zjevné, jedná-li se o slovanské, skandinávské či ještě nějaké jiné obyvatelstvo (ve výše zmíněném filmu, o jehož zdejším uvádění Beránek nejspíš vůbec netuší, protože zmiňuje jen jeho původní název The 13th Warrior, se jednalo o Vikingy, i když se vyprávěný příběh odklonil k anglosaskému eposu o Béowulfovi). V souvislosti s “Rusy“ se ibn Fadlán podrobně rozepsal třeba o pohřební ceremonii, která se prolínala s bizarním, jakoby svatebním obřadem – za zesnulého se totiž „provdala“ (či byla k jeho slávě obětována?) jedna z jeho otrokyň, která jej pak provázela i do záhrobí.

České vydání je vzorně připravené

Velkou předností českého vydání jsou četné poznámky, které objasňují místa ne zcela srozumitelná, zamýšlejí se nad případnými variantami, kterými se dochované opisy i jejich překlady od sebe liší. Beránek vyjmenovává prameny, s nimiž pracoval, dokládá, co vše musel prostudovat, než přistoupil k samotnému přetlumočení, zmiňuje i nástrahy raně středověké arabštiny, s nimiž se potýkal. Výsledek, jehož názornosti pomáhají i připojené mapky, je ovšem příkladný.

Ahmad ibn Fadlán ibn al-Abbás ibn Rášid ibn Hammád, Ondřej Beránek (ed.): Cesta z Baghdádu k volžským Bulharům: 921-922
Překlad: Ondřej Beránek
Vydalo nakladatelství Academia, Praha 2023. 190 stran

Hodnocení: 100 %

Cesta z Baghdádu k volžským Bulharům, 921–922 – Academia

Foto: kniha
The Journey of Ibn Fadlan. رسالة ابن فضلان – Arabic Bookworm (wordpress.com)