Kultura21.cz

Profesor JAROSLAV ČECHURA (*1952), přední český historik, již po celá desetiletí zkoumá každodennost všedních, anonymních lidí, kteří do dějin nijak nezasáhli, dokonce se záhy vytratili i z paměti svých pozdějších potomků, ale přesto o nich v archivech zůstaly dochovány více či méně pečlivě vedené vrchnostenské spisy. Čechura se věnuje období raného novověku, orientačně tedy období mezi 16. až 18. stoletím, a pokrývá území jižních Čech, která patřívala mocným šlechtickým rodům od Rožmberků až ke Schwarzenberkům.

O jeho knihách jste si na těchto stránkách mohli už několikrát počíst, naposledy ZDE. Nejnovější Čechurovou prací jsou Mikrosvěty Jihočeského venkova: Bošilec 1600-1750. Přiznávám, že až do přečtení této knihy jsem o vsi Bošilec (okres České Budějovice v blízkosti Veselí nad Lužnicí) nikdy neslyšel, nic mimořádného se tam neodehrálo, nikdo významný se tam nenarodil, ani do beletrie či poezie nijak nevstoupila (snad jedině zlidovělý popěvek o pošetilých pannách na bošileckém mostku by mohl tvořit součást hudebního povědomí), i počtem obyvatel - kolem 200 - patří k vesnicím spíše menším.

Mikrohistorie bezvýznamné a tuctové lokality

Čechurova volba padla na Bošilec právě proto, že se jedná o lokalitu naprosto bezvýznamnou tuctovou, příkladně nereprezentativní. V úvodní kapitole se dočteme, že průzkum mikrohistorie, přirozeně vždy podřízený výskytu relevantních pramenů, lze v zásadě vztáhnout buď na nějakou konkrétní osobu a přiblížit její osudy, pokud se o ní dochovalo dost materiálů zpravidla právně-trestní povahy, nebo určitou omezenou lokalitu, třeba vesnici, přesněji dějiny lidí v ní. Průzorem nazírání se tudíž stávají proměny vesnického kolektivu a zjišťování doložitelných veličin (o sňatečnosti, stěhování, sociálním postavení, poddanských povinnostech...). V takovém případě jsou důležité matriky, poddanské soupisy, finanční doklady, pozemkové knihy, urbáře, dokumenty o majetkových přesunech či posledních vůlích.

Opuštěné usedlosti, spáleniště a patnáctileté nevěsty

Kniha je rozčleněna do šesti kapitol. První z nich přibližuje širší dějinný kontext, zvláště pak devastující dopad třicetileté války na jižní Čechy, jmenovitě Třeboňsko. Na vesnících – a Bošilec není výjimkou – zůstala spousta opuštěných usedlostí s neobdělávanými pozemky, mnozí poddaní živořili ve „zkažených staveních“, mnohdy spáleništích. K válečným bědám družily i přírodní pohromy: hromadné požáry, zničující výkyvy počasí, které ničily úrodu, apod. Druhá kapitola nastiňuje základní historická data o Bošilci, jak je lze odečíst ze zachovaných vrchnostenských dokumentů. Třetí kapitola obhlíží bošilecké sedláky (a lituji, že se nedovíme, zda některé jejich rody přetrvaly až do dneška), všímá si uzavíraných sňatků, kdy výjimkou nebyly ani patnáctileté nevěsty, dotýká se generační obměny a přebírání hospodářství.

Foto: Bošilec | FotoAparát.cz (fotoaparat.cz)

V dalších kapitolách se dočteme o bošileckých podruzích a společenské spodině vůbec (včetně „zmrhaných“ žen, kterým se za svobodna narodilo dítě, což nejen v oněch dobách představovalo vážný mravní i společenský prohřešek, vrchností dokonce vyšetřovaný). Zajímavé jsou postřehy o migračních proudech spojených s Bošilcem, neboť poddaní proudili jak do něho, tak z něho (mnohdy právě v souvislosti se sňatky nebo pracovními přesuny v rámci panství). Závěrečná kapitola rozšiřuje uplatňovaný náhled, vztažený ke každodennosti třeboňského panství. Všímá si berního zatížení, vybírání peněžních i naturálních plateb od poddaných (na jaře kolem svátku svatého Jiří, na podzim kolem svátku svatého Havla), odměn za ulovená „škodná“ zvířata (orli, lišky, vlci, ale také bobři, vydry…).

Podvojná závislost

Autor skrze podrobnou analýzu nijak nezpochybňuje, že vlastník panství se s pomocí svého správního aparátu se snažil, aby mu panství co nejvíce vynášelo. Tvrdí ovšem, že toho cíle nedosahoval ani mimoekonomickým přinucováním ani bezohledným vykořisťováním). Podle Čechury tu fungovala jakási podvojná závislost, obě strany byly na sobě závislé, jedna nemohla existovat bez druhé. Pokud sedlák získal nemovitost, plynuly mu z toho nejen práva, ale také povinnosti. 

Foto: Historik Jaroslav Čechura studuje sex v „době temna“ - Novinky.cz

Lze předpokládat, že stávající poměry považovali poddaní za obvyklé, dané Božím úradkem, smířeni s nimi, protože jiné ne(po)znali. Přiznejme si, že to, co několikeré robotní patenty předepisovaly, mohlo poddané obyvatelstvo sotva vítat. Ostatně četné rolnické nepokoje, které vzplanuly v 17. a 18. století, stěží dokládají nějakou ideální součinnost, spíše vypovídají o zoufalství – navíc sám Čechura kdysi psal o selské rebelii roku 1680. A nebyla náhoda, že vesničané byli vystaveni mnoha předsudkům a zesměšňování, jak nasvědčují dobové literární doklady.

Čechurův suverénní průnik do tajů dávných věků

Kniha samozřejmě nebude patřit mezi čtenářské hity. Avšak šíře i hloubka záběru, suverenita, s jakou Čechura proniká do tajů dávných věků, jsou obdivuhodné stejně jako pracnost takového počínání: prozkoumat záplavu dosud nepublikovaných archivních pramenů, jejichž soupis pokrývá několik stránek, seznámit se se stovkami položek související odborné literatury, to vyžaduje mimořádnou vytrvalost. Čechura sepsal jedinečné pojednání (byť s jeho vyzněním se jen obtížně ztotožňuji), jaké u nás nemá konkurenci – nanejvýš lze zmínit obsáhlý Petráňův rovněž mikrohistorický spis o dějinách Ouběnic nebo Lhotákovu objemnou knihu Město Sušice a jeho poddaní.

Z hlediska laického posuzovatele se musím pozastavit právě nad podivností, že historici se téměř výhradně věnují šlechtickým panstvím; málokdy zkoumají poměry na majetcích královských měst, kterým také patřívaly rozsáhlé državy (i když o ně občas – třeba při předbělohorském stavovském povstání krátkodobě přišla). Lišilo se nějak postavení a možnosti, případně mentalita těchto poddaných od těch, kteří spadali pod velmože? Napadá mě třeba starobylá jihočeská vesnice Putim, po staletí vlastněná Pískem. Proslavil ji jak Jan Cimbura, tak dobrý voják Švejk, ale před nimi se rozprostírají dávno zaváté, v archivech zakleté věky.

Jaroslav Čechura: Mikrosvěty jihočeského venkova: Bošilec 1600-1750
Vydal Historický ústav AV ČR, v.v.i., Praha 2021. 495 stran

Hodnocení: 100 %

Mikrosvěty jihočeského venkova: Bošilec 1600–1750. Tradiční společnost raného novověku v Čechách, Jaroslav Čechura - NAKLADATELSTVÍ HISTORICKÝ ÚSTAV (cas.cz)