Kultura21.cz

V edici Průvodce nabídlo nakladatelství Academia další svazek, nazvaný KOSTNICE V ČESKÝCH ZEMÍCH. Dosud v této řadě vycházely hlavně publikace zdůrazňující tradice odboje proti totalitám (Komunistické lágry, Prvních 100 dnů Charty 77, Průvodce protektorátní Prahou, Protektorátem po stopách parašutistů), avšak právě vydaná kniha navazuje na místopisně orientované předchůdce (např. Zděné zvonice České republiky, Rybníky České republiky, Sopky a sopečné vrchy České republiky, Keltské Čechy).

Vnitřní členění je obdobné jako v ostatních: pojednání uvozuje studie, která přiblíží dané téma – v tomto případě dokonce v mezinárodním kontextu a zamyslí se nad aspekty pohřebnictví i nakládání s lidskými ostatky poté, co spočinutím v posvěcené zemi byly po mnoha letech tlení takříkajíc očištěny na samou kost. Neboť do kostnic – jak napovídá sám pojem – byly ukládány kosterní pozůstatky, aby se v hrobech uvolnilo místo pro další nebožtíky.

Pánové Jan Rendek a František Libenský shromáždili údaje o více než 150 lokalitách, seřazených v abecedním pořádku. Rozvrstvení jejich výskytu je různorodé - v některých krajích nalezneme i dvě nebo tři desítky míst, v jiných třeba jen jednu památku (v krajích Moravskoslezském či Zlínském). Každé heslo má neměnnou strukturu: v záhlaví jsou tučně vytištěny základní orientační údaje a poté následuje popis místa. Kostnice se totiž vyskytují vedle kostelů, zpravidla jsou součástí hřbitovního areálu a občas jsou dokonce veřejnosti přístupné.

Největší pozornost je tudíž věnována popisu a historii svatostánků, dokonce se dočteme, kdy se konají bohoslužby. Samotné kostnice málokdy bývají něčím výjimečné, a tudíž informace o nich bývají spíše kusé a málověté. Cenná je ovšem obrazová příloha – hojné barevné fotografie zachycuje nynější stav jak kostnic, tak přilehlých budov, případně celé lokality. Škoda jen, že stranou zůstaly archivní průhledy, které by ukázaly, jak popisovaná místa vyhlížela v minulosti.

Sedlec

Samozřejmě nalezneme u nás asi nejznámější kostnici, která se nachází v Sedlci na Kutnohorsku. Lidských kostí a lebek tu bylo použito k výzdobě celé hřbitovní kaple. Jsou z nich zhotovené i stropní lustr nebo erb šlechtického rodu Schwarzenbergů. Obrovské množství kosterních nálezů vypovídá, že sedlcké pohřebiště ve středověku pojalo doslova desetitisíce zesnulých, ať již pomřely za (hlado)moru nebo třeba během husitských válek. Autoři bohužel zdá se vůbec netuší, že věhlas této kostnice podpořil i obrazově sugestivní dokument Jana Švankmajera Kostnice (1970), v jedné z uváděných verzí opatřený svérázným, nevědomky cynickým a současně jakoby naivistickým výkladem tehdejší průvodkyně, která tak umocnila surreálně poetický náhled režisérův.

Kostnice se rovněž dochovala v jihočeské Putimi, vsi proslavené jak fiktivním vojákem Švejkem, tak skutečnou postavou sedláka Cimbury. Na rozdíl od Sedlce není putimská kostnice přístupná, lze do ní nahlížet jedině skrze vstupní mřížoví. Budova kostnice prý pochází z roku 1741 (tehdy ovšem byla putimská fara neobsazená, takže není jasné, kdo by stavbu přikázal), což je letopočet nápadně se shodující s dobou válek o „dědictví rakouské“ – a kostnice prý schraňuje pozůstatky francouzských vojáků. Jenže není nijak doloženo, že by se v dotyčném období vyskytovalo v Putimi či u Putimi vojenské ležení, že by tam někde byla svedena mimořádně vražedná bitva nebo že by vojáci hromadně umírali na nějakou epidemii. V takovém případě by sotva byli pohřbíváni na přeplněném hřbitůvku.

Putim

Spíše se kosti nahromadily přirozeným způsobem zásluhou místního obyvatelstva, protože uzoučký hřbitov kruhově obepínající kostel sv. Vavřince sotva postačoval rostoucímu počtu pohřbů, navíc se jednalo o místo posledního odpočinku i pro lidi ze sousedních vesnic spadajících pod putimskou faru. Je pravděpodobné, že původní „kostní“ přístěnek opřený o hřbitovní zeď byl někdy až v první půli 19. století přestavěn do současné podoby a kosti v něm pietně poskládány. Ačkoli putimská kostnice nikdy nevstoupila do seznamů památek a vlastně se jedná o přehlížený objekt, přesto se už před půldruhým stoletím ocitla v centru vědeckého výzkumu. Autoři sice zmíní, že dr. Edvard Grégr zdejší lebky zkoumal, ale již nedodali celý kontext tohoto průzkumu: Grégr se v časopisu Živa (č.4 z roku 1858) pokusil dokázat, že česká populace je „krátkolebá“ na rozdíl od cizích národů, třeba keltské a germánské lebky jsou podle jeho měření o několik centimetrů delší. Vyvodil z toho, že soudě podle v Putimi uložených lebek bylo tamní obyvatelstvo odjakživa české, nenarušené žádnými cizáckými příměsemi. Pověst o francouzském původu kostí zřejmě neznal (nebo ještě neexistovala).

Jan Rendek, František Libenský: Kostnice v českých zemích (edice Průvodce)
Vydalo nakladatelství Academia, Praha2019. 485 stran.
Hodnocení: 90 %
www.academia.cz/kostnice-v-ceskych-zemich--rendek-jan--academia--2019