Jak budovat impérium nožem, naběračkou a vidličkou

Neděle, 07 Leden 2024 05:00 Petr Magnusek

Rusko pohledem z kuchyně Autor nám servíruje na 18 talířích nejrůznorodější hostinu hodnou impéria na „hliněných nohou“. Co talíř, to příběh z posledních cca 100 let Ruska či Sovětského svazu. S osobitým pohledem občana národa, který má se svým východním sousedem spoustu hořkých historických zkušeností, popisuje skrze kuchaře kuchyni jednotlivé dějinné etapy východní Evropy, avšak čtivým způsobem, který čtenáři nevnucuje svůj názor a nechává na něm, aby si utvořil svůj vlastní. Jednotlivé příběhy jsou uzavřeny několika dobovými recepty s fotografiemi.

Kniha je velice čtivá, hned první příběh osobního kuchaře cara Mikuláše II. rozjitří čtenářovu zvědavost a chuťové buňky takovým způsobem, že musí okamžitě ochutnat další „talíř“ a číst dále. Střídají se příběhy či zpovědi osobních kuchařů jednotlivých imperátorů (Lenin, Stalin, Chruščov, Brežněv, atd.) s příběhy kuchařek „z lidu“ z těžkých období SSSR (Stalinem vyvolaný hladomor na Ukrajině, obležení Leningradu, válka v Afghánistánu, Černobylská havárie, atd.) Všechno jsou to silné příběhy, na mě však nejvíc zapůsobily dva příběhy.

Příběh údajného nevlastního bratra Stalinova, Alexandra Jakovleviče Egnatašviliho, který se nezištně staral o Stalinovu matku v jeho nepřítomnosti a který Stalina naučil používat opulentní kuchyni jako ukazatel bohatství a neomezené moci, čímž okouzloval nejen Churchilla s Rooseveltem během schůzek za II. světové války. Za to byl po zásluze odměněn bezdůvodnou popravou své milované manželky (Němka), kterou zinscenoval Berija, který měl pocit, že by ho tento kuchař mohl předskočit na žebříčku Stalinových oblíbenců. Stalin, jak bylo jeho milým zvykem, nechal své podřízené, ať se mydlí mezi sebou a nemají sílu kout pikle proti němu.

Druhý příběh je o kuchařkách z kuchyní ukrajinské rovenské jaderné elektrárny. V roce 1986 byly hned po jaderné havárii v Černobylu vybrány jako „dobrovolnice“, aby vařily četám odstraňujícím bezprostřední následky havárie přímo v lese u vybuchlých reaktorů. Stranické výbory je poslaly bez jakýchkoliv ochranných prostředků, často jen jen na základě osobních antipatií, řešit tuto situaci. Jednalo se třeba o maminku samoživitelku se 3 dětmi nebo děvčata hned po škole. Přesto tyto ženy neztratily lidskost a snažily se dalším odsouzencům pobyt v jejich občerstvovacím zařízení maximálně zpříjemnit tak, aby se cítili jako doma. Ze 14 žen je polovina po smrti a jen jedna zatím nemá žádné zdravotní následky.

Kniha nutí čtenáře hodně přemýšlet. Nastavuje zrcadlo fungování „ruské“ moci a snaží se rozkrývat zákoutí duše ruského národa… Čtenář si však musí úsudek vytvořit sám. Vřele doporučuji.

Rusko pohledem z kuchyně