Kultura21.cz

I když nakladatelství Paseka ještě nedokončilo monumentální Velké dějiny zemí Koruny české, navázalo na tento ediční počin tematickou řadou, v níž každý z dosud vydaných svazků byl věnován historickému vývoji předem vymezené oblasti – tak jsme si mohli počíst o cestovatelství, zločinu a bezpráví, architektuře, o lidové kultuře, o právu, o státu, také o školství a vzdělanosti.

O některých těchto knihách jsme v minulosti psali – Jak se vyvíjelo uspořádání českého státu, Jak se na vesnici žilo, Uč se moudrým býti, Tři knihy o životě ve společnosti svázané předpisy a předsudky.

Na sklonku loňského roku vyšel další objemný svazek – Dětství. Kolektiv odborníků (příspěvky editovala Milena Lenderová, která se sama autorsky zasloužila o značnou část textu) prozkoumal, jaké spodoby mohlo nabývat dětství v průběhu středověku, v raném novověku a zvláště během posledních dvou set let, kdy se přece jen dochovalo nejvíce zpráv. Kniha se přirozeně soustředí hlavně na české prostředí, ale vypomáhá si také příklady odjinud.

Co obnášelo být dítětem?

Úvodní kapitola tařka povinně pojednává o zrodu hlubšího zájmu o dějiny dětství, jak je před více než šedesáti lety průkopnicky zpracoval francouzský historik Philippe Ariès (od něho známe Dějiny smrti – naše recenze Dějiny smrti a jiné kratochvíle). Ten dospěl k názoru, že pojem dětství je vlastně umělý konstrukt, který se zrodil s prosazením měšťanské společnosti. I když je takové pojetí později zpochybňováno, nelze jej pominout. Byly děti vnímány jako „malí dospělí“, jak dokládají třeba portréty šlechtických potomků? Kupříkladu v čarodějnických procesech se mohly vyskytovat i děti, obžalované spolu s dospělými. Třeba ještě za Marie Terezie děti trestně zodpovědné už zhruba od sedmi či osmi let, byť nikoli v té míře jako plně dospělí…

Ze středověkých pramenů lze vyčíst, že k dětem se vztahovala jak mateřská láska, tak naprostá lhostejnost. Studie Jana Zelenky, před šesti lety otištěná v Českém časopisu historickém a vztažená k anglickému prostředí 14. století, zmiňuje třeba případ matky, která zahynula spolu s děckem v hořícím domě, když se je pokusila z plamenů zachránit. Naopak v jiném případě žena vcházející do nového sňatku odvrhla dítě ze svého předchozího vztahu. Jenže doklady jsou to natolik ojedinělé, že je nelze zobecňovat.

A právě v tom spočívá potíž celého bádání – u historiků pak převažuje spíše víra nežli podložené vědění. Je však možné předpokládat i hluboké náboženské přesvědčením a smířenost s tím, že vše, co se děje, je Božím úradkem a člověk by to měl bez reptání přijmout. Kojenecká úmrtnost byla nepředstavitelná (odhaduje se, že v raném novověku se jednoho roku nedožila snad až třetina dětí), takže matky se musely obrnit vůči nadměrným citovým vazbám ke svým dětem, protože jinak by se z jejich opakované ztráty musely zbláznit.

Autoři prozkoumali početné archivní zdroje i různé literární prameny, čerpali z děl, která se tématu dětství věnovala – avšak důležitou publikaci Děti a dětství, o níž jsme kdysi uznale psali (Jak děti prožívaly svá dětství) bychom v seznamu použité literatury hledali marně. Shromáždili velké množství dokladů, v některých případech snad všechny, které bylo možné dohledat. A pokusili se plasticky vylíčit vše, co s dětstvím souviselo. A le můžeme si přitom položit otázku, natolik jsou směrodatné vzpomínky významných osobností na vlastní dětství či úvahy o dětství (z křesťanských myslitelů zmíním aspoň svatého Augustina, svatého Isidora ze Sevilly, Jana Ámose Komenského…), z nichž nejstarší pocházejí z ještě pohanské antiky.

Jak se děti vyrovnávaly s poměry ve středověku

Martin Nodl, jenž zpracoval dětství ve středověku, své pojednání obohatil o průhledy do bible či životopisů svatých, než se dotkl jednotlivých okruhů: třeba dětských sňatků v panovnických kruzích. Obhlédl přitom porod a křest, otázku vzdělávání, vztah mezi dětmi a rodiči, zaměřil se rovněž na děti nemanželské. A musel své pojednání takříkajíc protáhnout všemi společenskými vrstvami, od těch nejvyšších až po ty nejnižší, o nichž se většinou žádné hmatatelné doklady nezachovaly a o jejichž život lze nanejvýš spekulovat. Poměry zohledněné jak v tomto průřezu, tak z hlediska historického vývoje se krajně lišily.

Dětství v raném novověku přiblížil Eduard Maur. Jestliže Nodl pokryl zhruba pětasedmdesát stran, Maur přesáhl stovku. Díky většímu množství informací mohl postihnout větší šíři zkoumaných jevů: zkoumá rodinnou výchovu i rodičovskou lásku, rozebírá vzdělávání hochů i dívek, přibližuje čelední službu a pracovní zařazení vůbec. Ale také si všímá dětského světa – jak a kde děti bydlely, jak se s nimi zacházelo, jaké měly hračky, jak se oblékaly a stravovaly.

Marie Lenderová ještě o něco obšírněji prozkoumala stejné okruhy v „dlouhém“ 19. století, které zahájila Francouzská revoluce a ukončil až výbuch 1. světové války. Tehdy zanikly dosavadní jistoty i zvyklosti. Autorka probírá stejné okruhy, kterým se věnoval Maur. Tam, kde se oba autoři věnují výchově a vzdělávání dětí, příslušné pasáže pojednání do jisté míry prolínají se zjištěními, jaká přinesl svazek o školství. Lenderová pokrývá doslova celé období, které dnes nazýváme dětstvím – od prenatálního období až k rané dospělosti. Dotýká se přitom i záležitostí řekněme druhotných: zohledňuje porodní báby, nahlíží do občanského zákoníku a jeho ustanovení o rodině, přibližuje dopady válečných konfliktů. A opět musí zohledňovat rozdíly mezi jednotlivými společenskými vrstvami, kdy sociální rozdíly se rozevřely ještě intenzivněji, musí rekonstruovat duchovní obzor a s nimi související mravní i náboženská tabu.

Co si můžeme ještě pamatovat?

Na kapitolách, které se týkají samostatné československé republiky, se podílelo vícero pisatelů. Samostatně je popsáno období 1918-1945 a samostatně též poválečná socialistická éra, nazvaná příznačně Děti pro budoucí ráj. Opět se přidržují rozvržení, jaké uplatňovaly předešlé kapitoly, jen není vyloučeno, že zejména náčrty dětství, k nimž dospěla poslední „socialistická“ kapitola, se mohou lišit od osobních prožitků těch, kteří tehdy dospívali. Vždyť většina obyvatel byla víceméně loajální k vládnoucímu režimu a smíření s ním, pokud je příliš neutiskoval. Ostatně v průběhu celý dějin platí, že lidé zpravidla považovali stávající poměry, ať již byly jakkoli vynucené, za běžné a normální, protože jiné nepoznali – tedy přinejmenším do té doby, než došlo k nějakému zásadnímu dějinnému zvratu. Děti mnohdy vyrůstaly ve schizofrenní dvojtvářnosti, kdy to, co slyšely doma, musely na veřejnosti a zejména ve škole potlačit, od útlého věku se vlastně učily pokryteckému, konformnímu chování.

Kniha Dětství vykazuje obeznámení s mnoha prameny, citační odkazy i seznam literatury pokrývají více než stovku stránek, samozřejmě nechybí ani rejstříky jak osob, tak míst. Může se pochlubit přiměřeným obrazovým vybavením. Některé obrázky (kresby a černobílé fotografie) nalezneme v textu, kvalitnější, zpravidla barevné reprodukce jsou shrnuty do samostatných příloh. Přináší nejen poučnou, ale také poutavou četbu, u níž si cením, že se snaží být co nejvíce komplexní ve svém záběru.

Martin Franc, Martina Halířová, Jiří Knapík, Milena Lenderová (ed.), Eduard Maur, Martin Nodl, Karel Rýdl: Velké dějiny zemí Koruny české, tematická řada - svazek VIII
Vydala Paseka, Praha 2021. 670 stran

Hodnocení: 100 %

Foto: kniha www.paseka.cz/milena-lenderova-a-kol-detstvi-vdzkc/produkt-8911/