Kultura21.cz

Nakladatelství Academia vydalo trojici velice cenných knížek, které lze dokonce stavit do jakéhosi volně provázaného pořadí. Na počátku stojí Akademická příručka českého jazyka, která přehledně shrnuje nejčastější potíže související hlavně s pravopisem (např. psaní i/y, s/z, interpunkce, tedy psaní čárek za slovy, a používání velkých písmen), ale těžkosti může natropit také tvoření slov a tvarosloví (sem spadá skloňování a časování).

Dovíme se, že z důvodu lepší srozumitelnosti bychom měli i cizojazyčná příjmení přechylovat, pokud již nejsou zafixována ve své původní nepřechýlené podobě. Také padne zmínka o tom, že v češtině dosud máme zachovány archaické pozůstatky dvojného čísla neboli duálu - jedině správné je psát oběma rukama, nikoli oběmi rukami. Řada dojde rovněž na větnou stavbu, na podmět, přísudek a další větné členy. Následuje oddíl věnovaný zkratkám, značkám a číslům jakož i úpravě písemností. Knihu uzavírá podrobný rejstřík, který napomůže nalézt hledaný výraz.

Jazykovědnou příručka ocení každý, kdo pracuje s jazykem a nechce se dopouštět trestuhodných prohřešků, které snad lze prominout v mluveném projevu, zvláště je-li pronášen bez přípravy, avšak v písemné podobě by se vyskytovat neměly. Předvedeno na konkrétní ukázce: v neformálním mluveném projevu snad lze prominout výraz "(a)bysme", avšak v psaném textu stále platí jediný tvar, a sice "(a)bychom". A také se dovíme, kdy máme použít "jakoby" a kdy "jako by". Pro laskavého čtenáře/laskavou čtenářku jsem si nachystal drobný chyták: v množném čísle od slova kněz píšeme "s knězy" nebo "s knězi"? Správnou odpověď naleznete na straně 272.

Početný kolektiv autorů nachystal dílo, které spolehlivě prověří náš cit pro jazyk. Upozorní nejen na odchylku, ale také na její historický původ. Příbuzné jazykové jevy shrnují do jakýchsi sdružujících hnízd: nevysvětlují tudíž jednotlivosti, ale systém fungování určitého pravidla.
Já osobně považuji za nejcennější kapitoly pojednávající o skloňování cizojazyčných názvů, jmen atd. zvláště v těch případech, kdy se výslovnost liší od psané podoby.

Například příjmení francouzského spisovatele Malrauxe (čti malró) doporučují skloňovat v 2. pádu jako dubletu Malrauxa i Malrauxe (čteno ovšem rozdílně maloróa/malróze). Snad jen problematice přepisu i skloňování jmen čínských, korejských a vietnamských mohli věnovat více pozornosti, protože vedle českých přepisů se setkáváme i s "mezinárodní", z angličtiny vycházející verzí. A také radí si zapamatovat zvláštnosti slovanských názvů - třeba takový Tolstoj se skloňuje jako přídavné jméno, kterým v ruštině doopravdy je, takže neříkáme ani nepíšeme (bez) Tostoje, nýbrž (bez) Tolstého. A snad nikdo nezvolí "mezinárodní" variantu Tolstoy...

Pokud výše zmíněné mluvnické zásady uplatníme při hodnocení další knihy, sborníku Historické fikce a mystifikace v české kultuře 19. století, autoři příspěpěvků (nebo spíše korektor/ka, zpracovávající jejich texty) se vyvarovali do očí bijících chyb. Téměř tři desítky kratších studií, zpravidla deseti až patnáctistránkových, se přirozeně obtáčejí zejména kolem podvržených Rukopisů (byť někteří nadšenci věří v jejich pravost podnes), avšak záběr mají daleko širší.

Jako základní stať bych vytyčil trochu schované - mezi stranami 261 až 270 - pojednání Lenky Pořízkové, která ve stručnosti načrtla metodologické přístupy k danému problému. Zkoumá rozdíly mezi podvodem na jedné straně, který chce záměrně vyvolat a stvrdit výmysl jako něco hodnověrného, a na straně druhé mystifikací, která by diváku poučenému či znalému dopřála zábavnou iluzi vystřídanou katarzní potěchou z jejího odhalení. (Například Járu Cimrmana, před časem aspirujícího na nejlepšího Čecha, prý kdysi někteří diváci vnímali jako autentickou postavu. Jedna z "jeho" her se ostatně také zabývá Rukopisy a jejich údajní sestrojitelé Hanka a Linda, vzhledem k "ženskému" tvaru jmen, jsou zprvu považováni za děvčata.)

Rukopisy tedy zajisté náleží mezi podvrhy, jakkoli literárně hodnotné, pokud je budeme vnímat jako umělecký produkt 19. století. Rané národní obrození bylo doslova posedlé hledáním co největší starobylosti českého národa a jeho (celo)evropského zakotvení, takže vše, co mohlo podpořit tuto ideu, ať již to byly svévolně interpretované archeologické nálezy nebo listinná falza, bylo přijímáno s nadšením. Ostatně inspirativním čtením, k němuž se někteří autoři hlásí, podnes zůstává kniha Znamení zrodu Vladimíra Macury, jenž se v ní demystifikačně zabývá právě tímto obdobím. A zůstává stále podnětná, ačkoli vyšla před třiceti roky.

Konečně třetí položkou je výpravná publikace nazvaná Předkové a opatřená podtitulem Evoluce člověka. Své síly tu spojili dva vědci, přírodovědec Miloš Macholán, jenž zpracoval kapitoly zasvěcené genetickým proměnám lidského druhu v dlouhém evolučním procesu, a archeolog Jiří A. Svoboda, zaměřivší se na hodnocení jednotlivých kosterních nálezů a sestavení předpokládaných vývojových linií.

Oba autoři se počínají veskrze vážně, takže pomíjejí případné podvrhy, zavádějící výklady či mystifikace ve svých oborech, ačkoli předchozí kniha právě některé takové počiny připomíná. Předkládají podrobně argumentované pojednání o minulosti lidstva, přecházejíce od teoretizujících úvodních kapitol, kde genetické souvislosti a výzkum DNA by si měl čtenář osvojit, aby porozuměl následnému textu, ke konkrétním dokladům.

Každý (kosterní) nález je podrobně popsán, jsou zjišťovány vzájemné odlišnosti ve výšce, tvaru lebky či objemu mozkovny, jsou zjišťovány okolnosti původního uložení, aby mohly být odhadnuty například pohřební zvyklosti. Záběr je obdivuhodný: pokrývá doslova celý svět, včetně tuzemských proslulých nalezišť (Předmostí, Dolní Věstonice). Početné obrazové přílohy, které obsahují jak fotografie, tak kresebné rekonstrukce, napomáhají přesnější čtenářově představě.

I tato kniha se zabývá tak důležitou otázkou, jakou je problém, v čem tkví odlišnost člověka a zvířete, případně jak tato odlišnost povstala. Jíří A. Svoboda v celkem dvanácti kapitolách rýsuje vývoj lidstva i lidství od prvopočátků před více 5 miliony let až k soužití člověka neandertálského typu (který zhruba před 35 000 roky vyhynul) s člověkem moderním neboli Homo sapiens. V každé kapitole přibližuje početní růst populací, migraci, domýšlí rodičovskou péči, stravování, způsob bydlení i používané nástroje, hodnotí možné změny přírodního prostředí, dotýká se vývoje jazyka. Jen se obávám, že všechno to ohromující shrnutí právě dostupných poznatků je při vší přehlednosti suše vědátorské, a tudíž pro běžného smrtelníka málo záživné.

Snad zbývá ještě doplnit, že téma dávné minulosti lidstva zaujalo také umělce. Z našich připomenu vedle malíře Zdeňka Buriana romantizujícího a didaktického Eduarda Štorcha, píšícího pro mládež, ze zahraničních románů přeložených do češtiny zmíním aspoň hravou, láskyplnou Lewisovu parodii Co jsme to tátovi provedli nebo Goldingovo ponuré podobenství Dědicové. Z odborných publikací jmenuji např. například Foleyovy Lidi před člověkem nebo Mysl v jeskyni, kde se David Lewis-Williams pokouší rekonstruovat duchovní obzor lidí, kteří po sobě zanechali unikátní jeskynní výzdoby. Ostatně stejným problémem se zabývá i Werner Herzog v dokumentu Jeskyně zapomenutých snů. Z hraných filmů je důležitý Annaudův Boj o oheň, který v trochu nahuštěné zkratce, ale podmanivě líčí možné polidštění člověka skrze smích, práci a sexuální novoty.

Markéta Pravdová, Ivana Svobodová (eds.): Akademická příručka českého jazyka.
Vydalo nakladatelství Academia, Praha 2014, 535 stran.
Hodnocení: 100%

Martin Hrdina, Kateřina Piorecká (eds.): Historické fikce a mystifikace v české kultuře 19. století.
Vydalo nakladatelství Academia, Praha 2014. 335 stran.
Hodnocení: 80%

Jiří A. Svoboda, Miloš Macholán: Předkové. Evoluce člověka.
Vydalo nakladatelství Academia, Praha 2014, 480 stran.
Hodnocení: 100%

Foto: Academia, www.es.wikipedia.org

  

    

    
1
    
2
    
3
    
4
    
5
  

  ( 0 hlasů )