Kultura21.cz

Nakladatelství Karolinum vydalo dva odborné svazky sepsané zasloužilými českými historiky. Prvním je MIROSLAV HROCH, jenž se zanedlouho oslaví devadesáté narozeniny, druhým FRANTIŠEK ŠMAHEL, jenž by se této magické hranice měl dotknout o dva roky později. Takže se sotva můžeme divit, že nejsou podepsáni pod díly zcela novými. V jednom případě se totiž jedná o souhrn již dříve časopisecky publikovaných statí, v druhém o nové (v tomto případě již třetí) vydání význačné knihy. A v obou případech jistě nebudou chybět zájemci, kteří si jeden nebo rovnou oba tituly pořídí. Jména autorů totiž zajišťují, že se nebude jednat o bezobsažné tlachání. 

Knihy Františka Šmahela, špičkového vědce s rozeklanými osudy (v době normalizace se musel několik let živit jako řidič tramvaje!), jsme několikrát recenzovali – např. zde Jak písmo mluví a obrazy vyzývají k četbě, Jak se prezentovaly mocenské špičky pozdního středověku?, František Šmahel popisuje počátky města Tábor nebo Diví lidé (v imaginaci) pozdního středověku. Takže víme, že Šmahel umí psát o dějinách poutavě, aniž by se podbízel, že dokáže vyhmátnout příznačné informace, které okamžitě poskytnou potřebný vhled do dávno minulých věků.

Šmahel se soustředí hlavně na husitský věk, šířeji pak na doby, které mu předcházely i které po něm následovaly. V právě vydané knize Uprostřed Evropy mapuje dění za Lucemburků, za Jiříka z Poděbrad i za Jagellonců. A cenné je, že zkoumané události, jakkoli zpravidla dílčí, zasazuje do širšího, (celo)evropského kontextu. Přibližuje zahraniční prameny, které se dotýkají českých dějin. A přináší hořké ponaučení: předčasnost v jakémkoli počínání se nevyplácí; své o tom věděl Hus, když předčasně zahájil éru evropských reformací. Malým národům bývají upírány velké dějiny.

Středověk a jeho rituály
Nemohu se však zbavit pocit, že tentokrát kniha spíše paběrkuje, než že by vybírala to nejpodstatnější ze Šmahelova odkazu. Téměř tři desítky statí v knize obsažených vyšly v uplynulém dvacetiletí, často ale často jsou obtížně dostupné, když byly publikovány ve specializovaných časopisech, někdy i cizozemských. Od zevšeobecňujících postřehů (třeba o postavení českých zemí ve středověku) se přenáší k přiblížení jednotlivostí.

Určitě zaujmou zamyšlení o slavnostních okamžicích v životě panovníků, ať již to byly korunovační nebo naopak pohřební rituály – a někteří panovníci (např. Jan Lucemburský) nenalezli klid ani po smrti, jejich ostatky se různě stěhovaly z místa na místo. Přínosná je stať o různých rukopisech Richentalovy Kroniky kostnického koncilu, rozesetých doslova po celém světě. Kronika mimo jiné zaznamenává i upálení Mistra Jana Husa. Přiložená ilustrace, vyskytující se v tzv. Aulendorfském rukopisu, zachycuje procesí Božího těla s králem Zikmundem v čele. Na Slovensku vyšel tento vzácný pramen pod názvem Kostnická kronika a mimo jiné se na jeho vydání podílel i Šmahel právě touto studií.

Jak se chovat ke kolegům
Zajímavý je oddíl nazvaný Dějepisné reflexe. Ve vcelku krátkých statích, které tvoří pestrou mozaiku problémů mířících až k dnešku, se Šmahel obrací k nejrůznějším aktuálním stránkám při zkoumání dějin. Dotkne se přínosu pomocných věd historických, zohlední vlastní zkušenost s prolnutím historie do postavy novodobého “vykladače s ukazovátkem“, se smutkem komentuje televizní pořad o Janu Husovi, natočený v rámci německo-francouzského cyklu My Evropané (2008), u nás naštěstí neuvedeného. Pronesl v něm několik vět a kaje se za to.

Také zmíní osobní nevraživost, která panovala i mezi velkými odborníky: komunistickým režimem pronásledovaný romanista Václav Černý, seč mohl, proklel historika Františka Grause, zprvu fanatického stalinistu, jenž pozvolna přehodnotil své smýšlení a posléze volil emigraci, aby unikl systému, který pomáhal upevňovat. Šmahel hájí Grause jako člověka, který dokázal překročit vlastní stín, jako historika, který až v cizině dospěl k obdivuhodné syntéze svých od ideologií oproštěných náhledů…

Jak se české dějiny srovnávají s těmi evropskými
Druhá zde hodnocená kniha se nazývá Hledání souvislostí a její autor Miroslav Hroch, jenž více než půlstoletí přednášel dějiny na Univerzitě Karlově, ji veřejnosti předkládá již potřetí. V deseti kapitolách, které využívají komparativní (neboli srovnávací) metodu, načrtnul rozličné cesty evropských národů k týmž cílům. Zkoumá, proč se vývojové změny na evropském kontinentu neodehrávaly souběžně. Dění v českých zemích vytrvale klade do souvislostí i do kontrastu vzhledem k zahraničí. Bohužel výsledné pojednání vnímám jako zbytečně tezovitý a školometný.

Vznáší provokativní dotazy a při jejich zodpovídání nutí čtenáře (spolu)přemýšlet. Zamýšlí se, zda revoluce fungují jako výstražný strašák nebo následováníhodný vzor, nakolik o jejich přijetí rozhoduje komunikační bariéra a kontrarevoluční propaganda. Předpokládá, že čím větší byla tolerance vlád a čím více bylo obyvatelstvo vzdělanější, tím rychleji se revoluční myšlenky mohly šířit (aniž by však nutně musely zvítězit).

Trochu těžkopádné členění
Táže se, proč náboženská reformace zvítězila jen v některých zemích. Dotýká se vztahu velkých zemí k těm takzvaně malým. Zkoumá, zda české národní obrození bylo evropskou zvláštností. A také nastoluje otázku alternativního vývoje, který by nastal, kdyby došlo (či naopak nedošlo) k určitým dějinně zásadním událostem. A zdůrazňuje, že nehodlá soudit ani hodnotit, ale vysvětlovat, hledat souvislosti. Tvrdí, že znalost národních dějin rozhoduje o tom, jak silný a sjednocující bude kánon sdílených, hodnotově orientovaných témat, které příslušníky národní pospolitosti spojují.

Výklad jednotlivých problémů předkládá autor přehledně, důležité pasáže nechává tisknout odlišným typem písma (kursivou). Probíranou látku rád člení do jednotlivých bodů, případně číslovaných nebo písmeny označených odstavců, když stručně probírá jednotlivé teze svých tvrzení. Každé kapitole předsazuje příhodný citát, mnohdy v podobě výstižného aforismu. Tím se dosti ublíží učebnicovitému pojetí.

Co zůstalo nezodpovězeno
Alžbětínský šlechtic Walter Raleigh například prohlásil: „Kdo ovládá moře, ovládá obchod. Kdo ovládá obchod, ovládá bohatství světa a následně i samotný stát.“ Za zamyšlení stojí i tento citát, který uvozuje kapitolu o tom, že krize není úpadek ani kolaps: „Válka vede k chudobě, chudoba k míru. Pak lidé začnou obchodovat a poroste bohatství. Bohatství rodí pýchu, pýcha je zdroj války. Z války vzejde chudoba - a tak to chodí dokola.“ (F.D.Pistorius) Dodávám, že mnohdy dostačuje pouhé přesvědčení, že jsem dosti mocný a bohatý, abych začal válčit…

Hledání souvislostí se bohužel dotýká toliko původních evropských etnik a pohybuje se v rámci dosledovatelných dějin. Nezohledňuje hrozivé proměny, jaké po celá desetiletí vnáší příliv migrantů z muslimských zemí, kteří své náboženské přesvědčení nadřazují sekularizovaným evropským pravidlům, odmítají se jim podřizovat. Nanejvýš se dotkne koloniálního dědictví. Uznávám však, že stěží mohl postihnout v poslední době stále sílící tendence prosadit „politickou korektnost“ (pak by zřejmě i tato kniha mohla být vnímána jako nekorektní) a vymazávat z povědomí vše nežádoucí. Možná, že Miroslav Hroch uzavírá jednu etapu v přemýšlení o Evropě.

František Šmahel: Uprostřed Evropy. České země na konci středověku
Vydala Univerzita Karlova - nakladatelství Karolinum, Praha 2022. 629 stran
Hodnocení: 80 %
Foto: kniha
Uprostřed Evropy - Karolinum

Miroslav Hroch: Hledání souvislostí. Eseje z komparativních dějin Evropy
Vydala Univerzita Karlova - nakladatelství Karolinum, Praha 2022. 354 strany
Hodnocení: 60 %
Foto: kniha
Hledání souvislostí. - Karolinum