Jak se Slované ve středověku emancipovali

Slovane perex Původ slovanského osídlení vzrušuje nejprve dávné kronikáře a poté zejména historiky už po celá staletí. Jen v českém prostředí nalezneme řadu takto zaměřených publikací: více něž století nás dělí od vydání Niederlových monumentálních Slovanských starožitností. Pro běžného čtenáře však budou asi nejschůdnější příslušné kapitoly v pátém svazku Toulek minulostí světa.

Nyní vychází zásluhou nakladatelství Argo překlad původně německé knihy nazvaný Slované ve středověku. Eduard Mühle, pedagog na münsterské univerzitě, se dějinami slovanských národů zabývá dlouhodobě a jeho obšírné pojednání lze považovat za syntézu dosavadních průzkumů. Obhlíží totiž jak jednotlivé slovanské národy, tak jejich osudy v průběhu bezmála celého tisícletí – od jejich příchodu v 6. století až po století patnácté, kdy se definitivně upevňuje povědomí o společných kořenech. Předtím kategorie „společného slovanství“ nehrála vážnější roli, každý hledal svou „národní“ identitu, stačí připomenout konflikty mezi českým a polským státem na úsvitu jejich existence.

Původ a rané dějiny Slovanů tonou v mlze

Sotva překvapí, že sami Slované nevěděli o svých počátcích téměř nic: stačí si připomenout Kosmovu kroniku, jejíž autor ještě netuší, že existoval nějaký Sámo nebo že mezi středoevropské mocnosti se dočasně vyšvihla Velkomoravská (u Mühleho jen Moravská) říše, posléze vyvrácená a zapomenutá. V evropském kontextu nanejvýš probleskávala nějaká tušení v ústně předávaných pověstech. Příčina je jednoduchá: staří (pohanští) Slované nebyli gramotní, takže si nemohli nic zapisovat…

Slovane3

Budyšínský rukopis Kosmovy kroniky

Proto jediné doklady o nejstarším slovanském osídlení pocházejí toliko ze zahraničních zdrojů, zpravidla nepřátelsky laděných, protože s okolními státy Slované válčili, nebyli to tedy žádní mírumilovní beránci. Domácí písemné doklady se začínají objevovat až poté, co nejen čeští věrozvěsti Cyril (původně Konstantin) a Metoděj položili základ grafického záznamu slovanské řeči. Uctíváni jsou rovněž v Bulharsku, kde o nich i počátcích státu vznikly rozmáchlé velkofilmy – např. Konstantin Filozof (1983). Z hlaholice, speciálně uzpůsobeného hláskového systému, který vytvořili na základě řecké alfabety, se později vyvinula azbuka, kterou píší zejména východní a částečně jižní Slované, zatímco západní okruh Slovanstva převzal latinku.

Jak žili

Mühle nejprve přibližuje duchovní svět starých Slovanů, především na základě archeologických vykopávek se zabývá jejich ranou kulturou, načrtává možné podoby obydlí i osad, všímá si hospodářských zvyklostí, zkoumá společenské uspořádání, rekonstruuje náboženské představy. A také postihuje, že se rozhodně nejednalo o pokorné, se vším smířené obyvatelstvo, ale o obávané, zdivočelé bojovníky, kteří dokázali porazit i silnější protivníky. Naznačuje, že v prostoru Slovany osídleném ustavičně probíhaly nějaké asimilace – někdy Slované pohltili a poslovanštili původně odlišné etnikum (třeba turkotatarské Bulhary), jindy se sami rozpustili v jazykově i národnostně odlišném prostředí. V některých případech podlehli vojensky silnějšímu sousedu. Tak se stalo, že na území kdysi pokrytém slovanském obyvatelstvem, nalezneme cizorodé Němce, Maďary, Rumuny, Albánce apod.

Slovane2

Slovanské starožitnosti (1902)

A pak se pisatel věnuje jednotlivým státům, které měly to štěstí, že v různé podobě a různém seskupení přetrvaly až podnes: má na mysli Bulharsko, Čechy, Chorvatsko, Kyjevskou Rus, Polsko a Srbsko. Snad jen Slováci mohou vnímat jako příkoří, že je autor pominul. Oceníme stručný vhled zvláště do smýšlení 19. století, kdy se jednak šíří panslavistické ideje (s idealizovaným Ruskem v čele), jednak mohutní odmítavé postoje vůči Slovanům z německé strany. Představy o nekulturních, ba méněcenných Slovanech, které Němci musí nejprve zcivilizovat a ovládnout, dosáhly svého vyvrcholení v časech nacismu, kdy i Praha byla prezentována jako staré německé sídlo pokažené českou náplavou (jak ukazovalo i divácky mimořádně úspěšné melodrama Zlaté město z roku 1942, které se ovšem na území Protektorátu nesmělo promítat, aby české obyvatele nepobuřovalo).

Má smysl si knihu přečíst

Kniha Slované ve středověku přináší mnohá, někdy i překvapivá ponaučení. Jakmile se začteme do zevšeobecňujícího pojednání, které zohledňuje evropský kontext, v němž slovanské státy vznikaly a zanikaly, uvědomíme si, že Češi rozhodně nejsou nějakým středobodem dění. Autor přidává také vhled, jak Slované byli (nebo mohli být) nahlíženi v pořečtělé Byzanci, jak je chápal arabsko-islámský civilizační okruh a jak na ně pohlížel latinský Západ. Povětšinou se jednalo o postoje nepřátelské, Slované byli prezentováni jako krutí barbaři ohrožující výspy civilizace. Nebylo zřídkavé, že se kladlo rovnítko mezi termíny „Sclavus“ (Slovan) a sclavus (otrok)…

Kniha prozrazuje širokou materiálovou základnu: vždyť více než třetinu tvoří bezpočet odkazů na prameny a odbornou literaturu, z níž pisatel čerpal. Nalezneme tak nejen zdroje psané německy či anglicky, ale také slovanskými jazyky, najmě česky a polsky. Cennou součástí jsou rovněž přehledné mapky, které ukazují vývoj slovanského osídlení ve sledovaném období. A navíc zmínit musím uživatelsky vstřícný překlad, který i laického čtenáře bezpečně provede všemi zákoutími zavátých věků.

Slovane