Politika touhy. Jak si za socialismu muži, ženy i mláďata užívali/užívaly/užívala sexu

Politika touhy perex Málokomu z české kotliny se podaří, aby svůj spis nejprve vydal v angličtině v prestižním univerzitním nakladatelství – a teprve potom (v překladu někoho jiného!) také česky. Takové štěstí se usmálo na socioložku Kateřinu Liškovou, podepsanou pod knihou POLITIKA TOUHY.

Na základě obšírného průzkumu dokládá, že socialistické Československo dříve než západní státy nastartovalo – jakkoli nuceně – emancipaci žen, a to nejen v oblasti zaměstnanosti a seberealizace, ale také v sexualitě, která dokonce začala být zkoumána na vědecké úrovni. Výsledkem třeba byla dekriminalizace homosexuality nebo provádění potratů, byť s různými omezeními. Zdůrazňovala se bezpodmínečná rovnoprávnost obou pohlaví, kdy žena měla dosáhnout stejného sexuálního uspokojení jako muž, jehož povinností bylo, aby jí takový prožitek umožnil. Ženy neměly do manželství vstupovat jen kvůli hmotnému zajištění, ale z opravdové lásky, přesvědčeny, že si zvolily toho správného partnera – a vztah pociťovaný stále silnější jako nevhodný měly třeba i těsně před svatbou odmítnout, jak předvedl např. Jan Trefulka v novele Pršelo jim štěstí (1962) a Antonín Kachlík v její filmové adaptaci (1963).

Politika touhy 1

Pršelo jim štěstí - Jiřina Bohdalová a Jiří Krampol

Bylo za bývalého režimu vše špatné?
Lišková se tak zařadila mezi badatele, kteří se pokoušejí vyvrátit ideologizovaná tvrzení, že režim který u nás vládl v období 1948-1989 byl veskrze totalitní a že vedla ostrá hranice mezi jeho prosazovateli a odpůrci; ve skutečnosti převažovala u převážné části obyvatelstva jakási smířenost s daným stavem, touha pokud možno bezproblémově žít a užívat si drobných i větších radostí.

Kateřina Lišková brouzdá týmiž vodami, aniž by byla ve své oblasti úplně první - např. jsme se mohli začíst do knihy Kristen R. Ghodseeové Proč mají ženy za socialismu lepší sex (česky 2020), k níž napsala předmluvu. Své názory vyslovila v jednom nedávném rozhovoru naprosto zřetelně: „Politické svobody v padesátých letech naši (pra)rodiče valné neměli, ale sociální svobody byly mnohem větší než dřív. To je mimochodem dobré si uvědomit i tváří v tvář dnešním problémům, kdy je to trochu naopak: politické svobody máme, ale čím dál víc rodin je na tom sociálně velmi bídně. Což je trend nastolený už v devadesátých letech, kdy slovo „sociální“ zavánělo levičáctvím.“

Socialisticky žít, socialisticky souložit
Knihu rozčlenila do úvodu a pěti kapitol. Zkoumá proměny sexuality, k nimž došlo v celé středovýchodní Evropě (a protože přebírá cizí zjištění namísto vlastního průzkumu, zřejmě netuší, že některé popularizační sexuologické příručky, které jako důležité připomíná, vyšly též u nás v českém nebo slovenském překladu – např. Schnablova Muž a žena intímne). Obírá se relativně prospěšnými jevy prosazenými v jinak temných 50. letech (jako že manželství stojí na rovnosti mezi mužem a ženou), dokládá, jak se hledaly možnosti v dosahování ženského orgasmu a jak s léčbou neplodnosti souvisel pocit sexuální slasti. Ukazuje, jak vládnoucí režim během normalizace – poslušen demografických varování – podporoval různými hmotnými pobídkami porodnost: dnes se tehdy populačně silným ročníkům říká Husákovy děti. A také probírá pozorovatelné i skryté „úchylky“, třeba homosexualitu.

Politika touhy 2

Laický čtenář jistě ocení znalý vhled do málo probádaných záležitostí, jejichž některých vnějších projevů (v zákonodárství, v sociální sféře) bylo možné si všimnout, ale jejich fungování zůstávalo víceméně skryto. Autorka snesla množství dobových dokladů třeba z rozhodování rozvodových soudů, z jednání potratových komisí – a místy suchopárné výklady tak oživila připomínkou běžné každodennosti. Osobně se však domnívám, že pisatelka občas pracuje s iluzí: ženy sedřené únavnou prací v zemědělství nebo v továrnách měly pramalý zájem o nějaký kvalitní sex, spíše jej přijímaly jako otravnou manželskou povinnost. Dopouští se podobné ukvapenosti jako někteří historici, kteří doložené normy či výzvy k určitému modelu chování považují za potvrzení, že se tak skutečně žilo.

Feminismus a gender jako jediný správný světonázor
Autorka se profiluje jako osoba feministického smýšlení (ve své disertaci, kde pojednávala o feministickém pohledu na pornografii, zpochybňuje odlišná stanoviska sexuologů, potažmo psychiatrů a psychologů ohledně otázky, zda pornografie podněcuje sexuální násilí či naopak takovou touhu potlačuje) a leckdo se může naježit, když zjistí, že spoluzakládala genderová studia na Masarykově univerzitě. Já se poněkud osypal při čtení průvodní informace, že výrazy jako „sociální“ či „socialistický“ pro ni získaly nový význam i díky klimatickému aktivismu blouznivky Grety Thunbergové.

Autorčino pokrokářství, jistě věřící v zářné zítřky, se projevuje i v tom, že odmítá přechylovat zahraniční ženská příjmení, ačkoli takové počínání vnímám jako zcela cizí struktuře mateřštiny. A rovněž trpí nutkavou potřebou uvádět pokaždé zástupce obou pohlaví, protože jinak by badatelská pospolitost dozajista nebyla úplná. Proto až násilně zdůrazňuje vědce a vědkyně, experty a expertky atd. Jenže jak k tomu přijdou ti (ty, ta), kteří (které, která) se s tímto binárním řešením neztotožňují? Vždyť sociálních konstruktů pohlaví, jak se uvádí, je snad bezpočet. Pokud ženská varianta byla zapotřebí, v jazyce se dávno usadila – viz tkadlec/tkadlena, vlastenec/vlastenka…

Politika touhy