Miroslav Hroch: Nebyl jen národ

Pátek, 22 Listopad 2024 05:00 Jan Jaroš

nebyl jen narod perex Předního českého historika Miroslava Hrocha (narozen 1932) jistě potěšila zvěst, že se – podobně jako jeho kolegové František Šmahel, Petr Čornej, Martin Nodl a jiní – dočkal reprezentativního sborníku, který shrnuje jeho celoživotní odkaz, respektive nejdůležitější studie, dostupné jen v obtížně dostupných odborných časopisech. Kniha se nazývá NEBYL JEN NÁROD, vydalo ji univerzitní Nakladatelství Karolinum a obsahuje na pětadvacet statí, publikovaných v rozmezí více než půlstoletí.

Hroch měl štěstí, že coby jako vysokoškolský pedagog bez větší úhony přestál veškeré politické otřesy (Wikipedie poznamenává, že se upsal Státní bezpečnosti, ale již nedokládá, že by někomu ublížil), po skončení komunistické nadvlády se dokonce stává jedním z průkopníků komparativní (srovnávací) metody v poznávání historie. Podílel se na desítkách nejrůznějších učebnic, ovšem jeho největší zájem se týkal národní emancipace: zabýval se jejími jednotlivými etapami, počínaje jazykovou a literární obrodou přes hospodářské sebeprosazování až k politickým programům, které mohou vyvrcholit získáním státní nezávislosti, jak se stalo v případě Československa.

nebyl jen narod Miroslav Hroch

Miroslav Hroch

Lid a národ

Téma národní emancipace nalezneme bohatě zastoupené také v popisovaném svazku, ať již zkoumá postavení malých národů v evropském kontextu, nebo se speciálně zaměřuje na český prostor, dotýká se třeba oblíbeného tvrzení, že vrstva špičkových intelektuálů narozených v 19. století měla vesměs plebejský původ (na rozdíl třeba od Polska) – a doopravdy mnohdy pocházeli právě z oněch pověstných vesnických chaloupek, jak zachycovala i soudobá beletrie, i když nikoli z těch nejbědnějších. Ostatně právě tomuto námětovému okruhu v místním i evropském kontextu věnoval knihy Národy nejsou dílem náhody a Hledání souvislostí.

Hroch svou pozornost upínal i jinam než k národnostním otázkám: zabýval se důležitými historickými osobnostmi (studie o Valdštejnových aktivitách v severním Německu), zkoumal dopad třicetileté války na baltský obchod. Řešil metodologické otázky, např. jedno pojednání nese výmluvný název Jak konstruovat dějiny Evropy?

Jak národy vnímají samy sebe?

Důležitý okruh témat, shrnutých pod sjednocující hlavičkou Historické vědomí versus „kolektivní paměť, zastřešuje závěrečná šestice příspěvků, které se dotýkají toto, jak emancipující se národ vnímá sám sebe. Pisatel se tu soustředí na dopad literární (sebe)prezentace zejména v historických látkách (ale stejně tak by se mohl obírat výtvarným uměním nebo třeba Smetanovými operami), aniž by vyloučil třeba německy psané texty. A také zde si klade otázku, jak historik může přistupovat k otázce paměti a historického vědomí, jak je může posuzovat. V předposledním článku původně koncipovaném jako přednáška vytyčuje základní body pro náš vztah k historii, mimo jiné píše, že „minulost poskytuje argumenty a podněty pro skupinovou identifikaci, soudržnost každé skupiny, a především ovšem národa, je posilována tím, že si je vědoma společného osudu, společných dějin.“ To bychom si měli připomínat i nyní…

Oceníme, že veškeré texty se ke čtenářům dostávají v původním znění a bez dodatečných úprav, takže je lze vnímat – zejména ty rané – jako doklad toho, jak se vyvíjely autorovy názory, jak musel brát ohled na to, co je v podmínkách bývalého režimu publikovatelné a co nikoli. Lze si tak učinit představu, jak pozvolna narůstala Hrochova odborná erudice i schopnost předat své poznatky čtenářům, ostatně jeho věhlas dosáhl mezinárodního uznání, jak dokládají čestné doktoráty ze zahraničních univerzit.

nebyl jen narod