Kultura nejen 21. století | Kultura21.cz

Jardu Konáše zná mnoho fanoušků i anti-fanoušků z Hudebních masakrů, které uváděl na internetové televizi Stream. I když byl pořad velice úspěšný, pustil se do zcela nového projektu s názvem Příběh písně, kde poodhaluje příběhy a zajímavosti jednotlivých slavných hitů. Kde bere náměty na jednotlivé díly a kde vznikl nápad na nový pořad? To vše a mnohem více se dočtete v následujícím rozhovoru.

Jak byste charakterizoval svůj nový pořad?

Co díl, to jedna známá nebo něčím důležitá píseň. Vysvětlujeme pozadí jejího vzniku, dopad na scénu či na hudební průmysl, řekneme nějakou tu zajímavost nebo ukazujeme, jak inspirovala další hudebníky. Zkrátka poodhalujeme její příběh.

Z Hudebních masakrů jste si odskočil do Příběhu písně. Kde vznikl nápad na tento pořad? Vrátíte se ještě k Masakrům?

Masakry dělám průběžně dál pro Čilichili, ale na Streamu jsme se s tím samým týmem pustili do Příběhu písně s tím, že se k masakrům možná vrátíme, možná ne. Materiálu na masakry je u nás, bohužel, pořád hodně, ale po těch třech letech natáčení jsem rád, že se můžu soustředit na něco jiného. Nápad vzniknul už před rokem, kdy jsme v rámci brainstormingu nadhazovali možné náměty na nové pořady, a Příběh písně byl jeden z nich. V průběhu dalších měsíců jsme na to téma čas od času s kolegy mluvili, na Streamu si ještě pohráli trochu s tou podobou, námětem a někdy v létě nebo koncem jara mi nabídli, jestli bych to nechtěl začít točit.

K Hudebním masakrům vám plno lidí psalo dosti peprné komentáře. Je to podobné i v Příběhu písně? Co píší tentokrát?

Pravý opak. Až na výjimky nikdo nemá nenávistné komentáře, píší, jak tu kterou písničku měli rádi nebo jakou skladbu bychom mohli zpracovat v dalších dílech.

Kde hledáte náměty a informace na nové díly? Googlíte?

Pracuji jako publicista zaměřující se na literaturu a hlavně hudbu, takže většinou ty nejzajímavější, nejpřekvapivější nebo nejzábavnější pozadí slavných skladeb znám už z dřívějška. Samozřejmě, že při přípravě scénářů taky googlím, ale toto je látka, které se věnuje nespočet knih či starších novinových článků. Čtu hodně autobiografie, primární jsou pro mě vzpomínky autorů či kolegů z branže, to teprve doplňuji o informace nepocházejících z knih či časopisů, ale z webu.

Studoval jste textařinu. Co vás k tomu vedlo? Vždy jste chtěl být muzikantem?

Táta vystudoval textařinu na Ježkárně a už někdy na konci základky, na začátku mého gymplu mi o textech a jejich tvorbě vyprávěl. Fascinovalo mě, že je to nauka, která má svá psaná i nepsaná pravidla. Nejde jen o to sednout a napsat text. Je spousta proměnných, na jedné straně máte autora s uměleckými ambicemi, na druhé straně šoubyznys poplatný českému většinovému posluchači a tyto dvě strany jsou spolu často v konfliktu nebo se minimálně navzájem ovlivňují. Textová tvorba má několik podob - od uměleckých solitérů až po rutinéry, kteří své umělecké ambice vzdali a totálně se podvolili  nárokům hudebního průmyslu. Což není špatně, někdo chce jezdit v Bentley a někdo ve Škodovce, tak se zkrátka vyrábí Bentley i Škodovky. A právě tato vrstevnatost a propletenost s branží mě na textařině fascinovala a chtěl jsem ji studovat hlouběji.

Potkávají vás lidé na ulicích?

Jasně. Většinou jsou to milá setkání, pozdravíme se, popovídáme si o muzice, dáme si panáka a jdeme dál.

Jak byste okomentoval hudební scénu v ČR? Jsme talenti, nebo břídilové?

Česká scéna nabízí výrazné talenty a pozoruhodné hudebníky, ke kterým si ale posluchač musí najít cestu. Nezbývá, než za nimi vyrazit do klubů, na festivaly nebo projíždět portály jako Bandcamp, protože v televizi nebo v rádiích tohle prostě hrát nebudou. Hudební dramaturgie velkých médií je zakonzervovaná, příliš pomalu nebo vůbec nereflektuje aktuální dění na scéně, čímž může vznikat ten dojem břídilství. Ale stačí se zaměřit na to podhoubí ve stínu médií, tam je důvod k nadšení.

Na internetu je o vás dokonce napsáno, že jste producentem. Je to pravda? V čem spočívá práce hudebního producenta?

To nevím, jak na to přišli. Je pravda, že se v hudebním pozadí pohybuji, pořádám koncerty, podílel jsem se na dramturgii několika festivalů, pomohl jsem několika hudebníkům s natočením desky nebo je dostal pod nějaký label. Jsou to však jen volnočasové aktivity, které dělám pro radost - umožňuje mi to být v přímém kontaktu s muzikanty a s lidmi z branže, ale zároveň mě to nijak nezavazuje, jelikož na tom nejsem profesně závislý. Je to stejné jako s tou textařinou, na hudbě mě nefascinuje ani tak ta tvorba, ale spíš širší teorie fungování branže. Ta navzájem propletená pavučina lidí a pravidel, která se celá rozechvěje, sotva do ní vlítne zajímavá muška, nebo sebou naopak nekompromisně bez zájmu nechá propadnout bzučícího ováda a tiše se za ním zavře. Studium této pavučiny mi umožnilo se v ní alespoň trochu orientovat a využívat kontaktů, ale to ze mě ještě nedělá producenta.

Vždy jste chtěl dělat to, co děláte nyní? Jaký byl váš sen? Stát se kosmonautem, popelářem, nebo svou hudbou vyprodávat koncertní haly?

Vůbec jsem nečekal, že budu hudební nebo literární publicista. Po hudební kariéře už jsem vůbec netoužil, nechtěl jsem se až do důchodu vracet domů ve čtyři ráno z koncertů v poloprázdných kulturácích na druhém konci republiky (nic proti klukům, kteří to dělají, já jsem prostě jezevec). Psát jsem chtěl vždycky, ale můj sen bylo psát velké romány, když už jsem chápal, že mě to neuživí, zajímala mě spíš klasická novinařina a chtěl jsem se věnovat sloupkařině, glosám a politickým komentářům. Ty jsem hltal, na gymplu jsem byl schopný koupit si dvoje troje noviny jen proto, abych se podíval, jak jednu situaci rozebírají tři různí komentátoři. Jenže mě tehdy nevzali na novinařinu a to pro mě bylo velmi rázné probuzení ze sna, že ze mě bude Jindřich Šídlo nové generace. Takže jsem se na vysoké škole a pak v rámci brigád i prvního zaměstnání zaměřil na úplně jiný obor, na umění, na literaturu a hudbu, a následně se to s psaním plynule spojilo v mou dnešní práci.