Kultura nejen 21. století | Kultura21.cz

108 Hz je zvláštní údaj. Lékaři se nejspíš vybaví puls „rychlého srdce“. Fyzikovi pravděpodobně kmitočet o osm jednotek vyšší, než je třeba frekvence obrazu běžné televize. 108 Hz, čteme-li „sto osm herců“, je především název českého hudebně-osvětového spolku. Ten si předsevzal, že bude všemožně a všestranně podporovat provozování a prezentaci skladeb vážné a alternativní hudby. Přičemž z této velké množiny se zajímá především o hudbu experimentální, která je z nejrůznějších důvodů považována za příliš nekonvenční, nestandardní a vymykající se běžné praxi koncertního provozu. Proto bývá hrána sporadicky nebo vůbec. 

Jak jinak dostat podobnou hudbu k co nejširšímu publiku, než v podobě koncertu nebo dokonce koncertní série. Tak vznikla myšlenka festivalu Alter, jehož první ročník uspořádal spolek 108 Hz ve dnech 21. až 23. dubna 2017 v pražském Klubu FAMU. Alter 2017 měl podtitul “Od Nové vlny se starým obsahem k experimentu dnes“. Jako počátek časové osy, od které počítá vlivy zúčastněných umělců, tedy zvolil nactiutrhačný článek „Nová vlna se starým obsahem“, který v roce 1983 sepsal Jan Krýzl (pseudonym) a následně jej zveřejnil časopis Tribuna. Jedovatý text je dodnes skvělou ukázkou pochybných novinářských praktik uplatňovaných u nás v dobách reálného socialismu.

Ambicí třídenního festivalu bylo především popularizovat a prezentovat vzájemné interakce a inspirace mezi domácí alternativní hudební scénou zahrnující i scénu rovněž folk a rockovou a soudobou experimentální artificiální (vážnou) hudbou.

Páteční večer patřil umělcům, kteří se ve své tvorbě, často začínající v 80. letech, inspirovali principy „minimal music“ a aleatorními postupy s využitím dadaistických prvků. Podobných vlivů využíval ve své tvorbě například John Cage. První koncert zahájil Petr Váša se svým originálním fyzickým básnictvím za doprovodu zpěvu. Vystoupil také písničkář a nedoceněný génius české hudební scény Oldřich Janota. Následovalo duo Jan Burian a Jaroslav Kořán. První festivalový den uzavřela legendární pražská alternativní skupina Máma Bubo, kombinující novou vlnu, art a space rock i novoromatickou hudbu.

V sobotu se představily kapely raných 90. let, kdy se alternativní scéna mohla poprvé porevolučně svobodně nadechnout a inspirovat se zcela bez limitů, což se projevilo novými hudebními experimenty. Publikum po sedmé hodině dostalo místo lehkého předkrmu rovnou náročně stravitelnou porci hudební dvojice Richter & syn (Pavel Richter a jeho syn Jonáš) za doprovodu Bharaty Rajnoška. Hudba Richterových je ironická, drsná a hořká. V poslední době provázaná tématem různých podob paměti a vzpomínky, přičemž jejich obtížná uchopitelnost a interpretovatelnost je závislá na řadě minulých a současných vlivů. To vše se odráží v klasických hudebních kompozicích, kterými prostupují komplikované smyčky a beaty. Na velmi rozvernou elektronickou notu s loopingovými efekty poté přeladil skladatel a baskytarista Petr Wajsar. Free jazzové improvizace si poté téměř hodinu a půl užil MCH3 band Mikoláše Chadimy se zpěvy, recitacemi a velmi vtipnými glosami Radomila Uhlíře. Kdo vydržel lehce přes půlnoc, dostal na cestu domů nálož syrově kovové nemelodie. V nové sestavě hrající kapela Surfin' Bazooka kombinuje nervózní tóny saxofonu, rachtavého noise a thereminu.

Závěrečný nedělní večer patřil nejnovějším inspiracím z pole vážné hudby nového tisíciletí a to včetně programů pro živou počítačovou muziku nebo všemožné hudební aplikace. Dobře patrné byly rovněž inspirace mimoevropskou hudbou, díly experimentálních skladatelů dvacátého století nebo myšlenkami K-H. Stockhausena nebo Steva Reicha. Večer byl zahájen představením projektu Phaerentz. Vlastislav Matoušek poté uvedl svůj Ententyon pro hlas, japonskou flétnu shakuhachi, elektroniku a smyčcový kvartet Gadrew Way. Alternativní rock opět v podání Vlastislava Matouška, nevšedně zkombinovaný s elektronikou, industriálními prvky a středověkou niněrou zahrál přesně rok koncertující soubor Yamabushi. Jako poslední se na festivale představil Tomáš Reindl uvedením svého sólového multiinstrumentálního projektu Omnion.

Původní nápad se tedy nakonec rozrostl do tří plnohodnotných koncertních večerů s  našláplým programem a to každý interpret dostal na produkci nefestivalově velkorysou hodinu. Zajímavé bylo dramaturgické rozdělení účinkujících. Tak nějak po „dekádách“ a po „vlivech“. Každý večer měl svou hudebně-teoretickou až filozofickou definici. Všem bylo asi dopředu jasné, že někteří jedinci budou schválně „alternativně“ z nastavené škatulky vystrkovat růžky, končetiny či hudební nástroje. Akce měla na premiéru nečekaně vysokou návštěvnost. Umělci, kteří odehráli jeden den, se často přišli další večery jen tak podívat na své kolegy. S diváky poté (a možná i s „rychlým srdcem“) nad vegetariánským jídlem živelně debatovali v předsálí, stejně jako jazzová hvězda s amatérským nadšencem nebo čerstvý absolvent vysoké umělecké školy s mezinárodně uznávanou a o dvě generace starší ikonou z učebnice.