Kultura nejen 21. století | Kultura21.cz

Hudební skladatel a muzikant Jan P. Muchow je nejen zakladatelem kultovní Ecstasy of Saint Theresa a vyhledávaným producentem i remixérem, ale také jedním z nejoceňovanějších autorů filmové hudby. Výběr toho nejlepšího vydává Supraphon na albu pojmenovaném The Antagonist. Mimořádně zajímavý je i booklet, v němž protagonista vtipně komentuje vznik všech nahrávek. Tři komentáře ostatně obohacují i tento článek…

Během posledních dvaceti let složil Muchow (ročník 1971) hudbu k více než třiceti filmům. V několika filmech si i zahrál a svým sympaticky civilním hereckým debutem v hlavní roli filmu Šeptejse stal symbolem části generace 90. let minulého století.

Přesto na herectví rezignoval. Rozhodl se totiž jinak, a to zůstat ve filmové tvorbě, ale věnovat výhradně komponování hudby. Že to bylo rozhodnutí správné, dokazuje výčet ocenění, která Jan P. Muchow za svoji filmovou hudbu obdržel: čtyři ceny Český lev a dalších pět neproměněných nominací, ceny České filmové kritiky nebo Slnko v sieti Slovenské filmové akademie.

„Většinou se mi v hudbě nejvíc líbí zakomponované ticho. Na hercích, kdy nehrají. Na architektuře prázdný prostor. A mnoho lidí si vážím za věci, které neudělali. Demo skladby Only Joking byla vůbec první věc, kterou jsem přinesl do střižny a režisér David Ondříček si ji hned oblíbil. I přesto, že na tom demu byl jen můj pracovní zpěv. Když jsem mu pak přinesl studiovou nahrávku i s hlasem Emy Brabcové, byl ještě spokojenější. Nakonec ale ve filmu tento duet vůbec není. Jen na moment se ozve v instrumentální podobě. Podle začátku tohoto textu je asi dost zřejmé, že Only Joking je moje nejoblíbenější píseň z Jedné ruky.“ (Jan P. Muchov o skladbě Only Joking, film Jedna ruka netleská)

Výběr toho nejlepšího, a to s důrazem na filmové písničky, momentálně vychází na albu pojmenovaném The Antagonist. Posluchači se tak mohou těšit na čistě instrumentální scénickou hudbu i na písně napsané výhradně pro jednotlivé filmy.

Chybět tak nebude například dnes již legendární Lucky Boy z filmu Samotáři, temná balada Lay Down ze snímku Ve stínu, aktuální Cowboy of The River z Teorie tygra nebo westernovská Out of Shadow z polského filmu Yuma. Celkově se tak dostalo sedmnáct nahrávek, které známe z filmů Samotáři, Ve stínu, Teorie tygra, Grandhotel, Muži v naději, Yuma, My 2, Jedna ruka netleská, Normal, Václav a dalších.

„Grandhotel je intimní příběh o samotě 4 mladých lidí. Ovšem odehrávající se v prostředí s výhledem až do Polska. Sofistikovanost Ještědu versus lidská jednoduchost postavy recepčního. Touha hlavního hrdiny odcestovat, narážející na neschopnost opustit město… Z toho pramení má obava, abych hudbu neudělal příliš monstrózní nebo naopak až moc komorní, moc vykoumanou nebo otravně primitivní. Proto jsem se inspiroval jediným pevným bodem příběhu a místa – jistotou, že „prostě jako bude pršet.“ (Jan P. Muchow o skladbě Prostě jako bude pršet, film Grandhotel)

Výsledkem je pestrá hudební paleta emocí a nálad, v níž jednotlivé kompozice fungují samostatně i dohromady jako celek. Jde o muziku křehkou i ráznou, pestrou i minimalistickou. Přesně jak se sluší a patří na reprezentativní kolekci, jež podtrhuje Muchowovu výjimečnou pozici na tuzemské hudební scéně i mezi zdejšími skladateli filmové hudby. Výsledkem je pestrá hudební paleta emocí a nálad, v níž jednotlivé kompozice fungují samostatně i dohromady jako celek. Jde o muziku křehkou i ráznou, pestrou i minimalistickou. Přesně jak se sluší a patří na reprezentativní kolekci, jež podtrhuje Muchowovu výjimečnou pozici na tuzemské hudební scéně i mezi zdejšími skladateli filmové hudby.

„Václav, hlavní postava filmu, trpí lehkou mozkovou dysfunkcí a ro své své okolí je i díky tomu nepředvídatelný. Ač povahově absolutně čistý, dokáže být i nepříjemný, ač obdivuhodně odolný, je zároveň křehký. Proto jsem nejdřív začal hledáním ústředního nástroje, který by měl podobný charakter. Poměrně rychle jsem měl jasno, že této představě ideálně vyhovují skleničky. Ale velmi dlouho jsem nemohl najít někoho, kdo by na ně uměl hrát. Až těsně před termínem nahrávání, kdy už jsem začal hledat jiné varianty obsazení, jsem objevil Petra Špatinu. Unikátní osobnost, absolutní samorost, který si svůj nástroj vyrobil sám, neztrácel čas studiem not a v té době hrál převážně na ulicích Vídně. Povedlo se tento gejzír energie dostat do pražského studia a spolupráce s ním je pro mě stále jeden z nejvýraznějších zážitků při práci na filmové hudbě.“ (Jan P. Muchow o skladbě Milost, film Václav)

Netradičním a o to příjemnějším bonusem je „nadupaný“ booklet, v němž nechybí všichni hudebníci, zpěváci a další důležité osoby, ale v němž také autor vtipně komentuje vznik všech sedmnácti nahrávek, z čehož vyplývá, že každá má svůj nezaměnitelný příběh a své jedinečné hrdiny a momenty.

Foto Lukáš Kadeřábek / Supraphon