Kultura21.cz

Na letošním Aerodrome festivalu, který se konal 14. srpna na pražském Výstavišti, se uskutečnil mnohými českými fanoušky SOAD dlouho očekávaný sen – vidět, a hlavně slyšet, je opět aktivní a v plném ansámblu. Hlavní hvězdě večera předcházely veličiny jako americký metal-core Killswitch Engage, irsko-americká formace celtic punku Flogging Molly a punková legenda NOFX.

Na úvod si neodpustím trochu kritiky. Po mém příchodu na festival jsem byl značně otrávený. A to z několika důvodů. Zaprvé – už při vstupu do areálu ani fanoušci, ani press nedostávali pásky na ruku, kromě těch, co měli zakoupený lístek takzvaný Golden Circle v ceně i přes 2 000 korun. Tento lístek vymezoval prostor před pódiem a táhl se daleko, až skoro ke zvukaři. Fanoušci tak s levnějšími lístky byli ochuzeni o lepší požitek z akce – to mimochodem vypíchl i frontman NOFX, když řekl o těch, co stáli vzadu, že to jsou ti nejvíc punk fanoušci a že by měli být vpředu. Bylo to z důvodu, protože většina punkových kapel neměla ani cent, když začínaly.

Zadruhé – nesmělo se vycházet mimo areál konání akce. Celý areál byl oplocený a jednou jak jste vešli, nemohli jste vyjít ven, například do města v době pauzy při střídání kapel, a museli jste celou dobu být v areálu – všichni víme z jakého důvodu.

Zatřetí – kde byl vstup pro press? Obvykle na takovýchto akcích bývá vstup rozdělen na více částí, do něchž se řadí fanoušci, a pak press. Přišlo mi celkem nemorální předbíhat fanoušky, ale opravdu se mi nechtělo hodinu čekat na to, jakmile se dostanu k ochrance s lístkem. Za čtvrté – reportérům, kteří byli akreditováni, ale neměli fotopass, nebylo umožněno se dostat do tzv. Golden Circle a už vůbec ne blíž kapelám, o zprostředkování rozhovoru se radši ani zmiňovat nebudu. Nebudu vás dále nudit svými názory, snad jen posledním – že mohlo být více stánků s pivem, protože čekáním na jedno, i víc jak 40 minut, jsem si říkal, že se asi stanu abstinentem.

Nicméně, i přes všechny tyto nedostatky vedení festivalu, a že se mají od zahraničních festivalů ještě hodně co učit, jsem si ho užil jako každý správný metalový fanoušek. Akce měla začít od 16. hodiny. Jak je ale zvykem, člověk musí počítat s nějakým tím zpožděním, než se nachystají nástroje a celá stage pro set kapely. Killswitch Engage tak začali hrát o půl hodinky později a nutno pododknout, že jsem byl nemile překvapen, jak málo lidí se na ně přišlo na začátku podívat, protože je to jedna z nejlepších metal-corových band na světě. Možná to bylo proto, protože začínali tak brzo a ostatní byli ještě v práci nebo, a to doufám, že není ten případ, nemají u nás takovou oblibu.

Hned po úvodním otvíráku si začal kytarista Adam Dutkiewicz pochvalovat naše pivo i ženy a byl trošku nechutný, ale to tady zmiňovat nebudu, abych někoho z něžnějšího pohlaví nepobouřil – řeknu jen tolik, že jeho sexuální výrok obsahoval i slovo moč. Jessemu Leachovi mohli zase trošku zvednout hlasitost mikrofonu, protože dost zapadal do pozadí kytar, jako ostatně i druhé mikrofony kytaristů. Jinak to docela ušlo a zazněly všechny mé oblíbené skladby jako My Curse, My Last Serenade i novinka In Due Time.

Po nich přišli na řadu Flogging Molly, kteří svou rychlou a energickou hudbou jako dělané pro pogování opvravdu nezklamali. V té době bylo fanoušků už přece jenom více a všichni se dostávali do rauše a pomalu, ale jistě, očekávali příchod Serje spolu se svým metalovým orchestrem. Ti si ale museli ještě chvíli počkat, protože před nimi byli na řadě ještě NOFX.

Punková legenda si dělala srandu snad ze všeho a ze všech. Nevynechala výtku na již výše zmíněnou cenu lístku, na metal, kdy zpěvák se ptal publika, kdo přišel na metal a poslal je někam, protože oni jsou punková kapela a dokonce ani na samotné System Of A Down, když opět frontman představil tribute SOAD, které pro ně napsali, což byla několika sekundová fraška o třech tónech se slovy názvu SOAD. Pro mě určitě největší zklamání z oněch kapel na festivalu.

Pak byla pauza pochopitelně delší, aby fanoušci byli natěšení ještě více. Potom jsem měl poprvé na vlastní oči možnost vidět, no vidět, spíš slyšet SOAD v celé jejich kráse. A byl to jeden z nejlepších koncertů, jaké jsem slyšel. Píšu slyšel, protože přede mnou byly hordy fanoušků a někteří samozřejmě ještě vysazovali svoje přítelkyně na ramena, takže i já, člověk nemalého vzrůstu, jsem musel sledovat kapelu pouze na obrazovce. Zvuk byl ale neskutečný a produkce v tomto případě odvedla neuvěřitelnou práci. Hudebně jsou SOAD samozřejmě neporovnatelnými profesionály, není divu, že bicman je považován za jednoho z nejlepších v celé hudební historii, a tento koncert byl toho jen důkazem. Jejich set trval bez přerušení, skladby na sebe ladně navazovaly, jediné co mne zamrzelo bylo, že nedopřáli publiku nějaký ten přídavek.

Zazněly hity jako Cigaro, Chop Suey!, Radio/Video, Toxicity, B.Y.O.B., Lonely Day, Sugar, I-E-A-I-A-I-O i další. Hudebně to byl jeden z nejlepších koncertů, na kterém jsem kdy byl. Dohromady fungují jako dobře namazaný stroj a Serj by měl seknout se svojí průměrnou sólovou kariérou, protože jeho nápady se určitě lépe promítají do SOAD jako do celku. Na SOAD ale opravdu příště půjdu jen jako fanoušek s dražším lístkem nebo reportér s fotopassem, protože to opravdu za to stojí!

Autor foto: David Webr