Příběh žen z bloku 10

Zeny z bloku 10 200 Na první pohled ponurá obálka s židovskou hvězdou knihy od německého autora Hanse – Joachima Langa skrývá několik smutných příběhů žen, které na vlastní kůži prožily lékařské pokusy v osvětimském koncentračním táboře. Ženy z bloku 10 je velmi emotivní čtení. „Našel jsem svědecké výpovědi ze soudních procesů, anamnéz, úřední dokumenty, autobiografické spisky, novinová interview a záznamy rozhovorů…“ píše čtyřiapadesátiletý spisovatel s bohatými redaktorskými i spisovatelskými zkušenostmi, držitel několika ocenění a medailí za knihy s podobnou tématikou.

Na těchto 328 stranách popisuje nejen, co se s ženami během experimentů prováděných na nich lékaři dělo, ale také jak vypadaly jejich „všední“ chvíle. Především prožívaly bolest, nudu a beznaděj. Pro ostříleného autora, promovaného germanistu, to bylo jistě velmi emotivní období, avšak toho, že se rozhodl rekonstruovat příběhy žen z Bloku 10 i se všemi zločiny, kterých se dopouštěli osvětimští lékaři, rozhodně nelituje. Jak sám říká, jeho záměrem bylo, aby celý svět pochopil, že pokusy na lidech v koncentračních táborech patří k těm nejhorším zločinům lékařů v historii medicíny. Pro podtržení autentičnosti je kniha doplněna dobovými fotografiemi a kresbami zoufalých a často apatických vězenkyň. Profesor MUDr. PhDr. Urban Wiesting, ředitel Ústavu etiky a dějin medicín na univerzitě v Tübingenu toto dílo hodnotí slovy: „Hans – Joachim Lang ve své knize činí oběti středem pozornosti, dává jim tváře a jména.“

Pro vysvětlení: Blok 10 byla mužská část osvětimského koncentračního tábora, která byla na jaře 1943 oddělena vedením SS od ostatního táborového území. A právě tady byly prováděny lékařské pokusy na přibližně osmi stovkách židovských žen. Některé zakusily různé metody sterilizace, jiné bakteriologické výzkumy za pomoci aplikace různých druhů bakterií přímo do krevního oběhu. Nebylo výjimkou, že výsledkem jejich snažení bylo onemocnění žen například tuberkulózou, černým kašlem nebo žloutenkou, často jejich oběti ve velkých bolestech a daleko od domova umíraly.

Kniha je členěna do 18 kapitol, v zadní části knihy je kapitola nazvaná Výhled do budoucnosti a poděkování. Patří především ženám, které tato zvěrstva přežily a po letech našly odvahu se na dlouhé a beznadějné chvíle utrpení a bolesti, na které by nejraději zapomněly, podívat znovu a přiblížit společnosti kruté časy, kterými musely projít na dlouhé a nelehké cestě za svobodou. Mnoho z nich už nežije, a z těch přeživších je dost takových, které se v rámci školního vzdělávání nebo vzpomínkových akcí podílí vlastními svědectvími na pedagogické práci. Na úplném konci knihy nechybí ani výčet pramenů, ze kterých autor čerpal. Ať už byly publikované či nikoli, je jich opravdu dlouhá řada a jistě stojí za zmínku. A protože orientovat se ve složitých souvislostech není jednoduché, najde čtenář na posledních několika stranách poznámky, které podrobně doplňují a dovysvětlují souvislosti a vazby v jednotlivých kapitolách.

Zeny z bloku 10

Za všechny kapitol zmíním tu nazvanou Židovská krev pro vojsko. Věřte, že svědectví ve všech jsou hrůzná a otřesná, je mi smutno z toho, co člověk proti člověku dokáže podniknout. Jedna z žen, které přežily, polská lékařka Dr. Slavka Kleinová, která byla do Osvětimi deportována 2. srpna 1943, zavzpomínala na to, jak každá nově příchozí židovka musela podstoupit krevní test. Krev pak sloužila k dalším výzkumům a testování krevních skupin. Ženám bylo odebíráno velké množství krve, ta měla později sloužit k doplnění rezerv pro výrobu sér potřebných u vojska. Nezřídka odebrali lékaři ženě až 250 kubických centimetrů krve naráz, žena po odběru takového množství často omdlela. A tolik krve jí bylo odebíráno i třikrát týdně. Následkem toho byla žena velmi vyčerpaná. Tato dárkyně však byla odměněna mimořádným přídělem jídla, například kouskem chleba nebo talířkem polévky navíc. Snášenlivost krve lékaři testovali na ženách nejrůznějšími způsoby, přičemž nejčastějším bylo vpichování krve dárkyně do žíly jiné vězenkyně a poté sledovali její reakce. Nejčastějšími projevy takového testování byla třesavka, chvění a neurotické stav s vysokou horečkou, blouznění a často i smrt. Vzhledem k těmto neetickým lékařským postupům nebyly dochovány žádné záznamy. Jak žen vypověděly, po zkušenostech s odběry krve a testy měly přirozeně z dalších pokusů obrovský strach. Nikdo se jich však neptal, tyto procesy musely podstupovat nedobrovolně a za protest byly fyzicky trestány. Byly rády, že přežily. Takové štěstí však mnoho žen nemělo. Musely projít testy, kdy jim byly záměrně poškozeny pohlavní orgány nebo musely opakovaně podstupovat silné dávky rentgenového záření a potom umíraly celkové selhání organismu.

V této knize si dá pozorný čtenář dohromady souvislosti, o kterých jsme neměli ani tušení. Není to příjemné čtení, ale vzniklo jako odstrašující materiál sloužící osvětě dalších generací. Na zadní straně obálky se píše, že je to první kniha o lékařské pokusné stanici na Bloku 10, „symbolu Osvětimi“ a o ženách, které byly přinuceny podstoupit experimenty lékařů, kteří konali zcela bez zábran. Kdybych měla klobouk, smeknu jej. Takhle se mohu pouze poklonit odvaze, statečnosti, síle a víře odvážných žen, o jejichž pocitech nemáme my ostatní ani nejmenší potuch.

Název: Ženy z bloku 10 – Lékařské pokusy v Osvětimi
Autor: Hans – Joachim Lang
Z německého originálu přeložila: Zlata Kaufnerová
Žánr: Literatura faktu
Redigoval: Vít Roubíček
Odpovědná redaktorka: Ivana Parkanová
Technická redaktorka: Martina Adlová
Vydala: Euromedia Group, k.s. – Ikar, Praha 5
Rok vydání: 2014, 7161. publikace, vydání první, vázaná
Počet stran: 328