Kultura21.cz

Je těžké přijímat dynamičnost života, tvrdí autorka. Ve skutečnosti tím má na mysli, že je nutné se naučit přijímat život především tím, že je NEJISTÝ. Že v něm jen velmi těžko najdeme klid, oázy klidu – a když ano, tak jen dočasně. Chaos, změny, to vše stojí za zrodem života jako takového. Autorka nabízí tři základní způsoby, jakými se lze vyrovnat s tou primární, do morku kostí věčně pronikající mrazivostí „měnnosti života“…

Ano, i já bych ho chtěla mít neměnný. Zastavit život ve šťastné chvilce a UŽ NIKDY NIC NEMĚNIT. Máte to také tak? Jenže tak jednoduché to bohužel (nebo bohudík?) není…

„Chögyam Trungpa kdysi prohlásil: ‚Potíž s většinou lidí je v tom, že se ustavičně pokoušejí vydávat to špatné a přijímat to dobré. A to je potíž lidské společnosti jako takové i celého světa.‘ Nadešel proto čas, abychom se pokusili o opak: přijímat to špatné a vydávat to dobré. Soucítění není běžný soucit ani pomoc slabým ze strany silných: je to vztah rovnocenných bytostí, vztah vzájemné podpory.“

Podpora sám sobě

A možná až se budete lehce a s hlubokým zadumáním probírat stránkami této azurově modré knihy, dojde vám, že největší soucit by měl člověk mít sám se sebou. Vyrovnat se do stavu, kdy si nebudeme nic vyčítat, kdy se nebudeme soudit přísnými soudy, jež jsou stejně většinou jen „mluvícími soudy z minulosti, zášti a závisti, nebo nenávisti či nerozumnosti našich blízkých“. Je to jedna z cest, jak se uvolnit z traumat minulosti.

Všechno je pomíjivé a je to tak dobře

A také dává poznat tomu, že si lépe uvědomíme pomíjivost i toho zlého. A třeba na tomto malicherném (leč nesmírně v tu chvíli otravném) příkladu dělníků s kladivy si to můžeme s grácií popsat:

„Dost možná si přejeme, aby už dělníci kladivy bušit přestali – pracují tak přece už celý den a každý den celý měsíc, a my už toho máme po krk. Ono to ale přejde. A když si na to vzpomeneme za rok, bude se nám zdát, že to netrvalo ani vteřinu. Naslouchat bušení kladiv je přechodná, pomíjivá zkušenost, a každý dopad kladiva představuje jedinečný okamžik. Nic přesně takového už nikdy neuslyšíme.“

V tomto případě je to jedině dobře, protože otravnost takového jedinečného okamžiku velmi rádi oželíme ve vteřině příští, ale také můžeme podobně začít přistupovat i k těm hezčím okamžikům života. Nikdy se nevrátí. Chuť právě této kávy, posezení s kamarádkou, polibek s milovaným člověkem. Dotek, prožití lásky… Nic z toho už nebude nikdy stejné, ani když to stokrát zopakujete. Pema Chödrön tvrdí, že právě toto vnímání přítomnosti nás naučí přijímat svět takový, jaký je. Takové vzdání se životu. A teprve v tuto chvíli se nám může život rozvinout v celé jeho kráse.

Ano, ono to jde výborně v nějakém tom klášteře nebo při pobytu v přírodě, mimo realitu všedního dne, když můžeme opravdu díky klidu kolem sebe takto vnímat. Určitě bych doporučila pro takové cvičení, které potom opravdu vleze po kůži a budete ho bezděky pozorovat i ve stresu všedních dnů, začít v době nějakého volna. Víkend, dovolená nebo čas, který z nějakého důvodu můžete věnovat jen sami sobě. A nebát se strachu… Strachu ze změn.

A tohle je třeba jedna z citací z knihy, která se mi vryla velmi hluboce. A musela jsem dlouho a hluboce zkoumat své nitro, abych v sobě našla – někde daleko, veeelice daleko, emoci onoho syna…

„V této souvislosti si vzpomínám na jednu příhodu, k níž došlo, když bylo mému ztřeštěnému synovi asi dvanáct. Stáli jsme na maličkém můstku na přídi veliké lodi – tak trochu jako Leonardo di Caprio a Kate Winsletová ve filmu Titanik – a já jsem mu začala vykládat o svém strachu z výšek. Říkala jsem mu, že nevím, zda tam vydržím, protože mám nejrůznější nepříjemné fyzické pocity a nohy mě přestávají nést. Nikdy nezapomenu výraz jeho tváře, když zareagoval slovy: ‚Mami, ale já se cítím úplně stejně!‘ Rozdíl byl v tom, že on při tom byl naprosto blažený.“

Samozřejmě to není univerzální návod, to by svádělo k lehkomyslnosti, ale jsem si jistá, že váš mozek se s touto knihou srovná. Přizve na pomoc srdce a intuici a nakonec zjistíte, že se u čtení usmíváte, že něco možná je vhodné leda tak pro mnichy v chrámu, ale mnohé lze aplikovat i v našem moderním životě a že vlastně nejde o nic jiného, než o návrat ke zdravému selskému rozumu.

O autorce:

Pema Chörön je buddhistická mniška a žákyně Chögyama Trungpy rinpočeho, jednoho z nejvlivnějších buddhistických učitelů 20. století. V současné době působí jako představená a učitelka v klášteře Gampo Abbey na ostrově Cape Breton v kanadské provincii Nova Scotia, prvním tibetském klášteře určeném pro obyvatele Západu. Z mnoha inspirujících knih, které napsala, vyšly v nakladatelství Synergie například tituly Jak meditovat a Místa, která vás děsí.

Název: Living Beutifully (Žít s lehkostí)
Autor: Pema Chödrön
Překladatel: Hana Čermáková
Žánr: psychologie, esoterika, buddhismus
Nakladatelství: Synergie Publishing SE
Rok vydání: 2015
Počet stran: 188
Hodnocení: 95 %            
Zdroj foto: Synergie, R. Petříčková
Odkaz na web: www.synergiepublishing.com