Kultura nejen 21. století | Kultura21.cz

Kniha, která se mi počátkem února dostala do rukou, od začátku slibovala napínavý příběh psaný originálním způsobem, ve kterém se míchá nostalgie s drastičnem – tedy takto mi to připadalo – a přesně toho jsem se i dočkala.

Knížka je možná takový hybrid mezi románem a novelou – krátká, ale s více linkami. Na ani ne 170 stránkách textu se dozvídáme mnoho podstatného o tom, jak by to vypadalo, kdybychom ztratili základy lidské civilizovanosti. Asi nebude moc velký spoiler, když naznačím, že by to nebylo tak roztomilé, jak si rádi představují ti, kteří se stěhují z velkoměsta na vesnici. Ono to totiž není jen o fosilních palivech a elektřině, ale také o něčem tak braném jako samozřejmost, jako je jazyk…

Nedozvídáme se, na území jakého státu se příběh odehrává – podobné společenské konstrukty jsou dávno zapomenutý přežitek. Za hlavní postavu můžeme právem pokládat muže zvaného Prst, ostříleného přeživšího nově nastoleného řádu světa. V lese plném pastí a krvelačné zvěře, kterou vlastně částečně tvoří i další lidé, už žije déle než v době před Tím. Přesto si dobře pamatuje, co se stalo, když byl malý.

Každý, kdo nastartoval auto, zapletl se s jinou vymožeností nebo dokonce jen promluvil, okamžitě zmizel z povrchu zemského – a tak je to pořád. Lidé se museli naučit, čemu se vyhýbat, svou mateřštinu vyměnit za posunky a zbavit se svého starého oblečení. Prsta, tehdy ještě malého kluka s neuvedeným jménem, toto pomohlo naučit několik přeživších, které potkal – i tento příběh se v knize dozvídáme.

Všechny materiální pozůstatky civilizace, které setrvávají na svém místě, probouzejí v lidech vzrušení ze zakázaného ovoce – za jehož požití hrozí vyhnání ze života a existence. V tomto světě je naprosto normální zabíjet a požírat své bližní pro přežití. Prst zde nejen vyrostl, ale také morálně zdegeneroval jako všichni okolo. Jako dospělý se potlouká po kraji i se ženou Malou a její Dcerou. Co všechno zažijí? Jak dopadne jejich riskantní útěk do Města přísně střeženého místní etablovanou komunitou?

Tuto knihu doporučuji z mnoha důvodů. Velmi se mi líbí neotřelý způsob apokalypsy, který vzbuzuje mnoho filosofických otázek. Co je člověk a co je zvíře? Potřebujeme si nechat diktovat společnou dohodou, co je správné, nebo to můžeme cítit sami v sobě? Čemu člověk musí být vystaven, aby ztratil své lidství, a lze to odpustit?

Marek Baroš používá osobitý jazyk, který knize dává duši: věty s vypuštěnými přísudky suše konstatují, co se děje a co máme vidět, co však není suché, je bohatá slovní zásoba, která to, co máme vidět, vykresluje. V literatuře už nějaký ten pátek není tabu nebát se naturalismu, ale přesto cením, že to zde máme pěkně na talíři – hnis a stolice jsou stejně důležité jako krev, mluvíme-li o snížení se na uspokojování základních fyzických potřeb.

Jakožto budoucí jazykovědec uvažuji i nad tím, proč mluvit se nemůže a znakovat ano. Znakové jazyky jsou systémy vyjadřovacích prvků stejně jako jazyky mluvené. Docházím k tomu, že to má co dělat s tím, co se v knize píše o různorodosti gest – některé postavy mají širokou znakovou zásobu, jiné chudou, často se stává, že si lidé navzájem neporozumí. Předpokládám, že v Lese si každý na ten svůj jazyk přichází sám skrze improvizaci, neplatí žádná konvence, která by byla komunikačním ekvivalentem konstruktu etiky…?

Les je skvělá kniha, zároveň však vidím i několik nedostatků, které odpouštím, ale započítávám. Souvisí hlavně s mým osobním vkusem a týkají se především stručnosti knihy. Koncept toho všeho je velmi nápaditý, silný a podněcuje spoustu myšlenek. Místy mi však přijde, že by to šlo ještě trochu dotáhnout.

Proč se TO stalo, to jsem například velmi ráda, že nevíme. Postavy to prostě nemají jak zjistit a nám aspoň zbývá volný prostor k přemýšlení: je to experiment mimozemšťanů? trest od Vesmíru za plundrování naší planety? úchylná hra někoho, kdo zotročil bohy?

Kniha by byla ovšem ještě lepší čtení, a pravděpodobně ještě více mindblowing, kdyby autor věnoval více prostoru následujícím věcem:

• minulost Malé
• dekadence Prsta – vidíme velký kontrast mezi minulostí a přítomností a víme, PROČ by ten hodný kluk nepřežil ani minutu, ale bližší popis morálního rozkladu by mohl objasnit JAK
• ještě pár nedostatků u konce, které by však byly moc velkým spoilerem

Kromě otázek můžeme v Lese hledat i poučení. Tím mým bylo, že návratu k přírodě a přirozenosti můžeme úspěšně, tak aby nedošlo k úplnému rozkladu, docílit jen skrze rozvíjení vědy a práva – člověk se totiž vyvinul právě tak, aby přemýšlel, mluvil a uzavíral dohody se zbytkem společnosti. Neříkám však, že toto zamýšlí sdělit sám pan Baroš – najděte si v tom své poučení sami.

Ukázka z knihy:

(...) Vločky se snášely s neúnavnou vytrvalostí, při dopadu na zemi vytvářely sotva znatelnou zvukovou stopu. Bylo vidět jen na pár kroků, přesto se Prst neustále rozhlížel, luk připravený, při chůzi kontroloval šípy. Sevřel ho pocit, že je někdo pronásleduje. Občas se zastavili a poslouchali les za sebou. Nic neslyšeli, jen tichý šepot vločkového vodopádu. Malá přikývla, že má stejný pocit jako Prst. „Vlci?” zeptala se. Zakroutil hlavou: „Ne. Jsou to zvířata. Jedno nebo dvě. Drží se naší stopy –” v půli věty Prst zastavil a začal větřit, zamračil se, podíval se na Malou a pak na Dceru, nasál její pach. Malá nechápala, co má na mysli, ale pak to také ucítila. Dcera začala krvácet. Pach z jejího rozkroku byl silný a sladký, nezadržitelně se šířil vzduchem. Dcera se tvářila vyplašeně, Malá k ní přistoupila, rozvázala jí řemen nohavic a strčila jí ruku mezi nohy. Když ji vytáhla, měla prsty zakrvácené. „Že ti to začalo zrovna teď,” otřela si prsty o sníh, z vaku vyhrabala trs listů ovčí trávy a upletla z něj jednoduchý smotek. „Oni ji cítí. Nepodaří se nám utéct. Musíme ji tady nechat!” rozhodl Prst.
Malá razantně trhla rukou. „V žádném případě. Jsou to jen dvě zvířata. Neodváží se na nás.” Jako odpověď se v dálce za nimi ozvalo nelidské zavytí, vzápětí se k němu přidal další hlas.

O autorovi:

Marek Baroš (*1973) je divadelní dramaturg, umělec a spisovatel z Valašského Meziříčí. Před tímto svým debutovým románem Les vydal také knížku (nejen) pro děti Pohádky ze skládky (2021) s příběhy vyhozených hraček. Ta byla dvakrát divadelně adaptována.

Název: Les
Autor: Marek Baroš
Žánr: postapokalyptický román
Nakladatelství: Prostor
Rok vydání: 2021
Počet stran: 176
ISBN: 978-80-7260-494-4
Hodnocení: 75%

http://www.eprostor.com/cz/katalog-titulu/les.aspx?referrerID=42